Článek
Když byl můj syn malý, přemýšlela jsem, jaké to bude, až vyroste. Představovala jsem si ho v jeho patnácti letech a těšila se na to, jaké spolu povedeme debaty. Jaké inteligentní konverzace. Vůbec jsem nepomyslela na to, že v patnácti bude mít třeba už nějakou dobu pubertu. Úplně jsem zapomněla, že puberta existuje a co to je.
Já si totiž myslím, že já ji ani neměla. Vážně. Nevzpomínám si. Ale zeptat bych se na to musela hlavně mojí mámy. Jak to vnímala. Já v tom období, od mých čtrnácti do sedmnácti především nebyla skoro doma. Odpoledne jsem po škole mrsknula taškou v pokoji a šla ven s kámoškou a o víkendu jsme jezdili s bráchovou partou na vandry. Takže jsem se celkově moc doma nezdržovala. Vlastně si mohu pogratulovat, že jsem vůbec odmaturovala, protože na školu nebyl čas ani myšlenky.
Než jsem se s Matějem propracovala k parťáckým rozhovorům, předcházela tomu samozřejmě doba jeho dětství, která byla stejně báječná.
Děti jsou známý svojí upřímností a bezprostředností. Proto nechápu, proč jsem se podivovala nad tím, když mi malý Matěj uprostřed náměstí položil úplně nahlas otázku: „Mami, ty sis prdla?“
Bylo to o půl šesté ráno a vedla jsem ho právě do školky. Ta věta se náměstím pořádně rozléhala a já jsem jen doufala, že všichni kolemjdoucí lidé spěchající do práce buď ještě spí za chůze, nebo mu nerozuměli. Dodnes se na tom místě, kde to řekl, stydím.
Takové řeči vedou děti často. Slova, která nás mohou uvést do rozpaků, rozesmát nás nebo nás dojmout.
Pamatuji si, že když jsem měla v mém ezoterickém období nějakou těžkou chvíli, podívala se na mě moje malá dcerka a řekla: „Maminko, neboj. Vše bude v pořádku. Vše je jak má být. Jen důvěřuj Vesmíru“. Povídala to svým jemným něžným hláskem a koukala se nevinně, ale pevně odhodlaná tomu věřit. Nejprve mi spadla brada a říkala jsem si, proboha, co je to za kecy, ale pak mi došlo, že ty slova má ode mě. Poddala jsem se tedy jejím radám a se slzami v očích ji byla za ta slova útěchy vděčná.
Jak děti povyrostly, začaly si na mě všímat, že i já se dovedu chovat bezprostředně a spontánně. V obchodě se mě Matěj nešťastně ptal: „Mami, musíš se bavit s úplně všema lidma?“
Chápu ho. Vzpomněla jsem si na svoji mámu, že byla taky taková jako já teď. Se všema se ochotně bavila a smála se a měla chuť do života. Nejvíc ji bavilo si povídat s úplně cizími lidmi. Maminko, až teď jsem tě pochopila. Taky jsem se za tebe v patnácti styděla a štvalo mě to. Ale mě to teďka tak baví! Vždyť jsem se jen prodavačky u pokladny zeptala jak se má. A než stačila vyslovit: „Máte Penny kartu?“, skočila jsem jí do řeči a řekla rychle: „Nemám!“, abych jí ušetřila větu, kterou opakuje denně tisíckrát.
Asi nejhorší pro moje děti bylo vyjít si se mnou společně do města. Nejen, že jsem je nutila, aby šli vedle mě a ne dva metry za mnou nebo přede mnou, ale po cestě jsme se neustále zastavovali. Kvůli mně. Protože, když je vám více let, máte také už více známých a máte chuť je pozdravit a prohodit s nimi pár slov. Nemůžu za to. Nebo můžu?
Puberta je vážně těžká věc. Rodiče vás štvou, prudí a velmi často se za ně stydíte.
Jednou se stalo, že mi Matěj snědl moje oblíbené čipsy. Zjistila jsem to v noci, když jsem nad ránem přijela z plesu, kde jsme s kapelou hráli. Měla jsem na ně hroznou chuť a šla na jistotu do špajzu pro ně. Čipsy nikde. Matěj ještě svítil v pokoji, tak jsem mu šla vynadat, že to snad není možné, proč nespí, že je sice sobota, ale být vzhůru do půl třetí ráno není zdravé. Hrál na počítači. V tomto jeho období se mnou většinou mluvil jen přes svoje záda. Neustále totiž hrál nějaké počítačové hry. Vidím, že na stole u počálu leží prázdný obal od mých čipsů. A protože jsem byla lehce ovíněná z plesu, udělala jsem mu malou kázací scénku. Chudák.
„Mami, nevadí ti, že tě teď slyší všichni moji kamarádi?“
Měl zapnuté bedýnky, aby se dorozumíval při hře s kámoši. Okamžitě jsem nasadila sladký tón a začala vyjmenovávat všechny kluky a zdravit je.
No, nemají to s námi dospělými lehké.
Nakonec Matěj skoro žádnou pubertu neměl a Sofi ji má už asi od tří let do teď. Ale to není důležité.
Nejkrásnější na dětech je, že když se z nich stanou skoro dospělí lidé, a vlastně už mnohem dříve, vnášejí do našeho života tolik nápadů a pohledů na život a obohacují nás tak, jak jsme si to ani nedokázali představit.
Jsou to učitelé, poradci, kamarádi a parťáci. A hlavně rozmnožují naši lásku tím, že nám ji mnohonásobně vrací.
„Maminko, víš, že mám strašný orientační smysl?“
„Mami, představ si, že nevracím věci, které si vypůjčím.“
„Mami, jsem hádavá a urputná. Dík!“
Jak dík? Jakože tohle mají po mně? Možná jo. Takže všechny špatné vlastnosti mají po mně a všechny dobré mají po tatínkovi? To je divný. Já je to přece učila naopak.
