Článek
Nedávno jsem jela vlakem se ženou mého bývalého muže. Marťa je moc fajn a cestou do práce jsme klábosily o práci, o rodině a tak. Můj muž se jmenuje Honza, a když jsem se o něm chtěla zmínit, řekla jsem dvakrát jméno Ruda, což je jméno mého bývalého muže a hlavně je to její manžel, se kterým už nežiju dvacet let! Proč se mi takový trapas stane zrovna před ní a ne před někým jiným? Vlastně se mi to jindy nestává vůbec, takže nechápu. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Omlouvala jsem se, ale trapas to byl hrozný.
Každému se občas nějaké slovní přešlápnutí stane a většinou z toho má srandu ten, kdo to poslouchá. Tedy, pokud člověk zrovna neposlouchá vyprávění bývalky svého muže, tedy mě.
Jednou jsem obsluhovala v restauraci zákazníka, který si vybíral pizzu. Bylo jich na jídelním lístku asi dvacet druhů a on pořád nevěděl, kterou si dát. Nakonec ukázal na pizzu číslo dvě, kde bylo napsáno „Prosciutto“(čti prošúto). Jenže on nevěděl, jak se to vyslovuje a tak zkusil: „Dám si tu prostitúto!“ A jak to uslyšel, co řekl, celý zčervenal. Jak se má člověk v té chvíli nezasmát? Bylo mi ho líto. Ale pamatuji si ho dodnes a na našem malém městě je těžké ho občas nepotkat.
S cizíma názvama je to prostě složité. Člověk se může snadno ztrapnit. My, kdo jsme neměli na základce angličtinu a jiné cizí jazyky, kromě ruštiny, jsme asi často věci komolili. Tak například „made in“ jsem běžně četla jako „made in“, prostě tak, jak se to píše. A vůbec jsem netušila, ani jak se to vyslovuje, natož co to znamená.
Až v pozdějším věku, po seznámení s angličtinou, jsem zjistila výslovnost a hlavně význam anglických nebo německých slov na nálepkách, odznakách a třeba tričkách. Přiznám se, že dokud jsem si to nepřeložila, zdálo se mi to někdy více exotické.
I přesto, že jsem už trochu anglicky uměla, jsem byla schopná vyslovit v práci název amerického filmu jako: „Demolejšn men,“ a tím si vysloužit půlhodinový posměch omladiny.
Můj první kluk mi kdysi udělal šťávu do velké pivní sklenice, na které byl nápis Pilsner Urquell. Řekl: „Pilzner Urugvaj,“ a určitě tím nemyslel zemi v Jižní Americe. I když možná jo, on si ze všeho pořád dělal srandu. Anebo to prostě popletl.
Anglické, německé nápisy a slova se dají parádně komolit, jsou pro nás těžké. Zato ruština, ta je vděčná. My, co jsme se od páté třídy učili ruský jazyk, o tom víme své. Stačí zkrátka mluvit česky a jen k tomu přidat ruský přízvuk a člověk má pocit, že rusky umí. Mě zůstala ruština až do maturitního ročníku na gymplu, bohužel, a vůbec mě nebavila. Kdo mohl tušit, že později bude hitem, a že se naše dcera kromě angličtiny, bude moci učit s chutí i rusky.
Těch českých výrazů s ruským přízvukem jsem asi říkala spousty. V hodině ruštiny jsem na gymplu byla zkoušená z literatury a tvrdila jsem svojí třídní: „Púškin napisál Kapitánskaja dcérka.“ Celá třída lehla smíchy a já nechápala proč. Až to musela třídní vysvětlit, že rusky „dcerka“ se řekne „dóčka“. Ahá. Vůbec mi to nedošlo.
Krásný příklad čechismu v ruštině je příběh, který mi vyprávěla moje kamarádka Andrejka. V hodině ruštiny (ve třídě jejího bráchy) se učitelka ptala zkoušeného žáka u tabule: „Kdě vy živjótě?“ (nepíšu azbuku, aby mi všichni rozuměli).
Učitelka: „Kdě vy živjótě?“
Žák: „Ja živú v paněláke.“
Učitelka: „V paněláke???!!!“
Žák: „Áňo, áňo!“
Oproti tomuhle je moje „Kapitánskaja dcérka“ prd!
Můj muž se rusky nikdy neučil, on se mohl od malička učit anglicky. A proto, když je v nějakém filmu něco rusky a nejsou u toho titulky, on vůbec neví, „vo co gou“. A mě hrozně baví mu to překládat a hrdě číst azbuku a vůbec, umět něco, čemu on vůbec nerozumí. To se mi pak ta ruština hodí a líbí se mi, jak v té chvíli na mě kouká s obdivem.
Můj táta nesnášel komunisty a bral těžce příchod ruských tanků a tak asi proto, když si z nás doma chtěl udělat srandu, tak mě a ségru a mamku oslovoval „Naděždo“. Jméno Naděžda bylo naše druhé jméno a bylo to u nás běžné.
Představte si ale, že sedíte v kanceláři a chcete právě s klientkou podepsat smlouvu na výrobu plastových oken a ptáte se jí tedy na její křestní jméno a příjmení, abyste to zapsali do počítače. A ona vám řekne: „Naděžda Procházková“. Vyprskla jsem smíchy a nedalo se to svézt na rýmu nebo kýchnutí. Bylo to strašný. Tati, co mi to děláš! Smlouva nakonec klapla, ale pocity paní u toho byly asi smíšené. Určitě si pomyslela něco o krávě. O mně.
Učivo o krávě probírali v hodině přírodovědy i třída mojí mámy, když v tom byla ona vyvolána v lavici. A protože se máma zasnila a zamyslela nad látkou předchozí (kdy brali šelmy a způsob, jak šelmy loví), řekla: „Na kořist se vrhá skokem“. A bylo vymalováno.
Mamka je taky expert na přeřeky, možná víc než já a je s ní velká sranda. Líčila mi, jak jí jednou bylo v čekárně u doktora špatně, a na celou čekárnu volala: „Já hodím mašli, já hodím mašli!“ Lidi v čekárně si říkali, proč by měla pohazovat nějakou barevnou stuhou, ale ona měla na mysli výraz: „Hodím šavli!“ (jako že se pozvrací), jen to popletla.
Podařil se mi kdysi přehmat a trapas, šílený, pomocí mobilu. Psala jsem SMS mojí sestře, kde jsem pomlouvala našeho společného kamaráda. On mě hrozně naštval a v té SMSce jsem ho vylíčila jako „strašnýho debila“ a jak jsem tak naštvaná na něj při tom psaní myslela, tak jsem tu zprávu místo ségře poslala jemu. Ups! Zjistila jsem to až poté, co mi od něj přišla odpověď a konstatování, že ho teda pomlouvám. Ale asi měl důvod se kát, protože byl sice naštvaný, za tu zprávu, ale nezlobil se dlouho.
Hodně úsměvné mohou být i přeřeky krajové, tedy to, že nerozumíme lidem, kteří mluví jinak, i když česky. Proto se můžeme domnívat, že naší kolegyni je smutno po manželovi a už se těší, až přijede z práce domů a přitom ona mluví o dopravním spojení a MHDéčku. Takto mi to vyprávěla kamarádka učitelka, které její kolegyně řekla, že „pojede na šůlinku“. Večer. Doma. S manželem. Tak si to moje kámoška vysvětlovala. Jen nevěděla, proč se jí s tím tak otevřeně svěřuje. Ale ta kolegyně jen hledala vhodný dopravní spoj a zkonstatovala, že raději pojede „našů linků“, tedy „naší linkou“.
Zvláštní kapitolu tvoří písně, ve kterých slyšíme něco, co tam není a nerozumíme tomu, co tam je. Takže třeba například píseň, která má člověka vyburcovat k lepším výkonům, může jiného vyburcovat k pikantním slovům. Ve větě: „Když nemůžeš, tak přidej víc, zařvi prostě z plných plic,“ známá zaslechla: „Když nemůžeš, tak přidej víc, začni sprostě z plných plic!“ Jaké muselo být její zklamání, když pochopila později ta správná slova. A přitom ona si při té písni tak s chutí zanadávala od plic! Další přeslech je v písni od kapely Visací zámek. Kamarádka pořád přemýšlela, kterou Kapanku kapela zná, furt jí to nešlo na rozum. Nějaká holka jménem Kapanka? To muselo být bingo, když jí docvaklo, že kapela zpívá o punku (čti panku) a že tedy se celou dobu mluví o tom, co je „známka punku“, namísto „znám Kapanku“.
Ovšem pro mě nejvtipnější přeslech, kterému se po nocích (vážně, to se mi při přetáčení v posteli stává) směju doteď, je známá myslivecká píseň. V ní se zpívá: „Už troubějí, už troubějí…“ konec zná každý. Kdyby teda ne, tak konec je: „… na horách jeleni.“ Ano, každý. Až na moji kamarádku, která prý až do svých dvaceti let v té písni slyšela toto: „Už troubějí, už troubějí, na horách je Lenin!“
Pořád mi vrtá hlavou, jestli ten Lenin v jejích představách je na těch horách ještě za živa (jakože Lenin turista, vidím ho ve větrovce a s rukama v kapsách), nebo ho tam přemístili po smrti, nabalzamovaného, z Kremlu. To mi nejde do hlavy. Ale nechci se jí ptát.
Na závěr ještě jeden přeslech nebo překuk od mého muže. Tady je důkaz, že mě často nevnímá a to nevnímání se mu může stát i když čte SMS. Tak zaprvé, včera odpoledne mi oznámil, že dnes, v devět ráno, se k nám staví jeho bratr na kafe. Asi na pokec. Proč v neděli v devět ráno? Nebylo by to lepší až v deset? Ale neříkala jsem nic. Posouval se čas, takže jsem měla ještě hodinku k dobru, ale přesto jsem vstala brzy a důkladně uklidila byt. O půl desáté, kdy už jsme se opravdu na švagra těšili, mu Honza zavolal, jestli to kafe platí. Ano. Platí, ale v pět. Honza koukne do zprávy v mobilu a ejhle! Je tam napsáno: „Můžeme se stavit zítra v pět na kafe?“ Ach jo. Zaměnil pět za devět. Že by ho to e s háčkem popletlo? Možná. Nevěděla jsem, jak se k tomu vyjádřit, protože mně bolely záda, jak jsem během hodiny rychle vydrhla koupelnu a záchod, umyla podlahu, vynesla koš, pověsila prádlo a pak se ještě krásně namalovala, ať reprezentuju rodinu.
Co na to říct. Můj muž toho má asi moc. Protože, zadruhé, předevčírem jsem mu ráno volala do práce, abych ho jako obvykle pozdravila a chtěla mu na závěr připomenout, že se ten den zdržím déle, s holkama z práce na kávě.
Říkám mu: „Miláčku, dnes přijedu později.“
A on mi na to odpověděl: „Já tebe taky!“ A položil to.
Tak nevím, co tím chtěl říct. Teda vím, ale bylo to mimo mísu. Tak proto se divil, když jsem ten den přišla domů pozdě.
Možná jsem mu měla na jeho otázku: „Kdes byla tak dlouho?“ odpovědět: „Děkuji, bylo to hezký.“
