Článek
Iluze
Můj muž si přečetl můj nejnovější fejeton a naštval se. Naštval se možná na sebe, na mě, na všechno.
Nějak mu to brnklo vevnitř na neviditelnou strunku a on si asi uvědomil něco, v čem je nespokojený. Zřejmě. Tak nějak to odhaduji, ale za něj mluvit nemůžu.
Jen mě díky tomu napadá myšlenka, o kterou se chci podělit.
Jsme hlavní hrdinové ve svém vlastním filmu, ve svém vlastním světě. To ale znamená, že ti druzí jsou vedlejší herci. Ti druzí, které tolik milujeme, ti nejbližší, rodina, přátelé, manželé, manželky, děti. Ať už je to kdokoliv. Pro každého je nejbližší člověk někdo jiný.
Pokud ale my jsme pro sebe ti nejdůležitější v životě a poté, co se naučíme milovat sebe, teprve můžeme správně milovat i druhé, své bližní, pak ale ti druzí, naši bližní, to mají úplně stejně. A je to tak v pořádku.
Naši bližní jsou také hlavními aktéry, hrdiny svého vlastního příběhu a my, i když jsme jim třeba nejblíže, jim hrajeme až tu druhou roli v jejich filmu.
Všechno se netočí kolem nás. Ano, v našem světě ano. Ale v jejich světě se vše točí kolem nich. Oni jsou ti hlavní ve svém příběhu a my až na vedlejší koleji, i když třeba na nejbližší nebo nejdražší nebo nejlíbeznější koleji. Ale, vedlejší. A je to tak v pořádku.
Někde jsem slyšela nebo četla, že náš protějšek nebo nejbližší člověk nás má rád úplně stejně jako my jeho. Myšleno stejně málo, jako my jeho. Nebo stejně hodně, jako my jeho, pokud budeme optimisti. Neočekávejme, že jeho láska k nám bude větší, než ta naše k němu. Jak to, že není větší?? Vždyť přece já jsem hlavní hrdinka!
No jo, ale stejně to má on ve svém dramatu, kde je hlavní herec on.
A taky jsem slyšela trefný výrok, že kdybychom se každý starali o sebe, dobře postarali o sebe, bylo by na světě o všechny postaráno. Né úplně doslova, protože někteří se o sebe bohužel nemohou postarat a potřebují pomoci, samozřejmě, ale tak nějak cítím, co tím chtěl autor říct.
Ti druzí tu nejsou pro nás a kvůli nám. Nejsou tu proto, aby nám život zpříjemňovali, nebo usnadňovali, nebo nás štvali. Ani tu nejsou proto, aby nás milovali. I když v konečném důsledku a pokud to budou chtít, tady pro nás být mohou.
A takto je to i u nich.
Naše světy se potkaly, protkaly a na kratší či delší dobu propojily. To je na tom to krásné. Neberme to jako samozřejmost a važme si toho. Važ si toho, Jiřino!
Tak, jak se učím se mít ráda a být shovívavá ke svému světu, to stejné potřebuji dopřát ostatním.
Je to škola. A pokud si díky tomu někdo uvědomí, že se má mít víc rád a má začít víc myslet na sebe, pak ta hádka mezi mnou a mým mužem stála za to.
Třeba vyčistila nejen vzduch u nás doma, ale hlavně sejmula tmavé brýle z očí. Z očí nás obou.
Díky, Honzo!
