Článek
Dnes jsem si v jednom úžasném butiku koupila asi patery šaty, čtyři halenky a v dalším obchodě ještě jedny skvělé kalhoty. Utratila jsem za to dost peněz.
Dostala jsem totiž k nedávnému jubileu nejen krásné a originální dárky, ale taky nějakou hotovost.
Jedna kolegyně u nás ve škole nosí nádherné šaty, a když jsem jí pochválila v pořadí už asi třetí, prozradila mi obchod, kde si je kupuje. Napsala mi adresu na papírek a řekla, že je tam stálou zákaznicí a ať tam v Praze pozdravuju.
Jela jsem se jenom podívat, jen nakouknout, jestli by tam nebylo něco na mě. A odjížděla jsem odtud se dvěma plnými taškami. Úplně všechno, co jsem si tam zkusila, mi bylo (což se mi v obchodech nestává) a šaty byly tak krásné, že jsem měla problém, které vybrat a které až třeba příště.
Byla se mnou kamarádka. Radila mi, ať si vezmu všechny, které mi slušely. Bylo jich dost. Peníze jsem na to měla. Ale neměla jsem na to svědomí.
Proč? Ptá se kamarádka. Protože nevím. Nemůžu si to dovolit, opáčím já. Můžeš. Dostala jsi teď peníze. Jsou tvoje. Kup si, co chceš.
Nakonec jsem koupila opravdu hodně pěkného oblečení a těšila se, jak v něm budu dělat parádu.
Doma jsem tašky hodila pod schody a dělala jsem, jako že nic. Jako že jsem si koupila pár drobností. Vlastně se mě nikdo na nákupy neptal. Můj muž se mě jen zeptal, jestli jsem si výlet užila.
Užila. Až na mé špatné svědomí, řekla jsem si v duchu.
A já se ptám proč? Proč mám špatné svědomí? A z čeho?
Snad proto, že jsem v průběhu let, možná už od dětství, slýchávala věty, které se mi zaryly pod kůži. Věty, které nejdou z kůže vymýt ani horkou vodou a obyčejným mýdlem. Věty o tom, co se nedělá, nebo co se dělá. Co se sluší, či nesluší. Co si mohu koupit a co si dovolit koupit nemohu, protože na to nemám a je to pro bohaté.
Věty o tom, že mám dát přednost před sebou vždycky druhým.
„A vaříš mu maso?“ ptá se mě moje maminka první roky mého prvního manželství.
Namísto: „Je na tebe hodnej? Jseš s ním šťastná?“
„On ti hlídá děti, když si jdeš zaběhat a ještě ti uvaří? Ten je skvělej!“ říká obdivně moje mamka další roky druhého manželství.
Já bych od ní raději slyšela: „Jiřinko, chápu, že potřebuješ i čas jenom pro sebe. Měla bys více odpočívat! Obdivuji tě, že vše stíháš.“
Nechci tady kritizovat svoji mamku. O tom to není. Dělala to nejlepší, co uměla. Chci jenom sobě a všem, kdo to chápou, vysvětlit, proč ten červ v hlavě vězí. Je tam už léta a je mu tam dobře. A já, pokud to chci změnit, musím čelit nejprve odmítnutí vlastní hlavou, potom možná okolím, ale chci to zvládnout, i když je to běh na dlouhou trať. Chci dokázat dopřát si koupit věci, ze kterých budu mít radost, a které jako žena potřebuji. Dát přednost sobě.
Moje maminka pochází z devíti dětí. Na Vánoce neměli nikdy dárky. Až nejmladší sestřičce se dárky kupovaly a všichni to vzali s povděkem a slzeli radostí a dojetím u stromečku, a přáli jí to.
Já a moji sourozenci jsme samozřejmě dárky měli. Měli jsme se podle mého mínění dobře, ale něco z toho „chudého myšlení“ se určitě přeneslo i na nás.
„Salám se nikdy nejí bez chleba!“ To způsobilo, že jsem v dospělosti, asi do třiceti let, měla špatné svědomí z toho, když jsem si vzala jen tak dvě kolečka salámu bez pečiva. Sama jsem si přece na něj vydělala, a i kdybych snědla celých patnáct deka jen tak, tak jsem mohla.
„Nejprve musíš koupit dětem a potom sobě.“ Tohle způsobilo, že jsem jednou řekla malému Matějovi, který seděl za stolem a jedl: „Matýsku, taky bych si dala někdy Pribiňák.“
„Tak víš co, maminko?“ rozumoval malý Matěj. „Já ti ho někdy koupím.“
„Představ si, ona nevaří,“ pomlouval někdo švagrovou. „Vaří Pepa!“
No a co? Je krásné, když se takto lidi mezi sebou dohodnou a funguje jim to. Co je komu do toho?
Ty věty rodiče a partneři neříkali proto, aby nám ublížili. Slýchali je asi doma a tak je předávali dál.
„Co jsi dneska dělala?“
„Stihla jsi to?“
„Máš uvařeno?“
„Neutrácíš moc?“
„Na to nemáme peníze!“
„Kde bych na to vzala, přece nekradu!“
„To si nemůžeme dovolit!“
Tohle člověk slyšel často a možná díky tomu si potom v životě přitáhl muže, který mu to jenom potvrzoval, protože měl úplně stejné myšlení.
Není hezčí se ptát:
„Jak se dnes cítíš?“
„Jak ses dnes měla?“
„Co ti dělá radost?“
„Co máš ráda?“
„Co by sis přála?“
„Co bys chtěla?“
A nejdůležitější je se na to ptát sama sebe. Protože my jsme ti nejdůležitější lidé v našich životech a to my hrajeme hlavní roli ve svém filmu. Hrajme ji tedy dobře.
Dobrý herec umí stát pevně na nohou a vzhlížet vzhůru. Ví, že se nejdříve musí postarat o sebe, aby se mohl postarat dobře i o druhé, pokud to bude potřeba.
Kde najít tu správnou míru mezi utrácením, marnivostí, hýřením a obyčejnou potřebou být dobře oblečená, zdravě najezená a spokojeně znát svoji vlastní hodnotu? To už si musí každý přebrat sám. Rovnováhu všichni hledáme.
Ty tašky jsem přinesla nahoru, až když šel můj muž spát a doma byl klid. A pak si všechno oblečení v tichosti a radosti znovu vyzkoušela. Všechno mi to sluší a já cítím vděk. Jsem vděčná kamarádce za rady a taky sobě za to, že jsem to dokázala. Dokázala jsem za sebe utratit svoje peníze a dopřát si něco, co si zasloužím.
Pokud chci tu svoji hlavní roli hrát dobře, musím na sebe myslet.
Ten, kdo nepoznal, nevadí. Kdo rozumí, rozuměj.
A držte mi, prosím, palce.
Děkuju.
