Článek
Kdy odpočívají ženy?
Nejsem žádná feministka, ale věřím tomu, že po této úvaze už mi tahle nálepka přistane.
K napsání tohoto fejetonu mě inspiroval telefonát s mojí sestrou. Povídaly jsme si o tom, jak už se nechceme honit a jak je těžké vše stíhat. Práci, domácnost, partnera, děti a hlavně sebe. To prostě nejde. A pokud ano, tak určitě ne dokonale a pokud dobře a skvěle, tak na úkor našeho zdraví, a to i duševního. Co v nás nám pořád říká, abychom byly jenom skvělé? Co v nás nám neustále tvrdí, že musíme vše stíhat rychle?
Mít uklizený byt nebo dům, být perfektní v práci, být skvělou mámou, být nejúžasnější partnerkou nebo manželkou. Vypadat dobře a hlavně mladě. Zkrátka za všech okolností vše stačit a nejlépe předhonit čas. Proč? A když by hrozilo, že mě něco začíná bolet, protože tělo člověk neoblbne, lupnout prášek, počkat dvacet minut a jedeme dál.
Kvůli čemu a komu? Abych se necítila provinile za to, že tohle všechno naráz nezvládnu? A když budu mít všechno dokonale uklizené a o všechny bude postarané a já budu krásně oblečená a nalíčená, prádlo bude vonět pověšené na sušáku a na stole bude vonět čerstvě upečená bábovka, tak potom se stane co? Někdo mi přijde osobně pogratulovat? A já budu šťastná a život bude v té chvíli dokonalý a krásný a budu moci štěstím zemřít? Ále prd! Za pár minut se udělá zase nepořádek, bábovka se celá sežere, drobky se budou povalovat po stole a nádobí bude ležet hozené ve dřezu, prádlo na balkoně zmokne a rodina zahlásí, že má zase hlad a odpoledne se mi zmastí vlasy a začnou mě bolet záda. A můžu začít nanovo. Uf! A nikdo si možná ani nevšimne, že ještě před chvílí to bylo perfektní.
Neříkám, že doma vše dělám sama, jen poukazuji na drobný detail, že když něco dělá nebo nedělá muž, je to v pohodě. My ženy si ale svoji činnost v domácnosti moc zabíráme a moc se kritizujeme. Když muž má chřipku, tak prostě leží a léčí se. Když má žena chřipku, dělá úplně to stejné kolem domácnosti, jako když chřipku nemá s tím rozdílem, že ji u toho všechno bolí. Protože „kdo by to udělal?“, že? Proč si ale my ženy myslíme, že v době naší nemoci si nemůžeme dovolit, aby byl doma binec? Je to výchovou? Nebo životním postojem? Proč se obviňujeme?
Když přijde můj muž z práce, vyvenčí psa, což je důležitá činnost, protože bydlíme v bytě, poté třeba umyje nádobí a pak už si pohodlně lehne a celé odpoledne odpočívá. Už má odmakáno. A je to pravda. Své už splnil.
Když přijdu z práce já, skoro ještě nevyslečená z bundy nebo z kabátu, sklidím nákup, naplním a zapnu pračku, zametu, poklidím věci, které brání našemu malému bytu být dokonalý, utřu a sklidím to umyté nádobí, ohřeju nebo udělám něco k jídlu, mezitím už je tolik hodin, že už se zase musí jít ven se psem, prohodím pár slov s naší dcerou, ta mě žádá o něco k snědku, tak se na to vrhnu a něco malého jí připravím, ještě je potřeba udělat svačiny do školy a do práce, tak je rychle udělám, a pak mě napadne, že chci dopsat povídku, kterou mám v hlavě, jenže je najednou devět večer a mě se chce spát. A pro sebe jsem neudělala nic, natož že bych si sedla a odpočívala.
Samozřejmě, že to tak není vždy. Můj muž i vaří a nakupuje, opravuje věci v domácnosti, maká dost na chatě a je mi obrovskou duševní oporou. Ale když mu tělo říká dost, odpočívej, umí ho poslechnout. My ženy to neumíme.
Já z toho neviním muže. Viním z toho hlavně sebe. Sice, kdybych přišla z práce, vyvenčila psa a poté si sedla na gauč k odpočinku a relaxaci a tohle dělala celý týden, tak by tady možná nebylo tak čisto, ale mě by bylo líp. Tedy, bylo by mi líp, kdybych vypnula ten vnitřní hlas, který chce mít vše super. Dokonalost neexistuje. Prach si znovu sedne a věci se rozhážou.
Ano, uklízejme, chtějme kolem sebe hezké prostředí, ale ne vždy a za každých okolností. Protože nikdo nám medaili za úklid nepřijde osobně předat, možná si uklizeného bytu ani nikdo nevšimne. Být v čistém a hezkém prostředí je důležité, ale nechceme přeci zemřít na úklid. Představte si nápis na náhrobním kameni: Zemřela s hadrem ruce. Byla to obětavá žena. Mně by se víc líbil tento: Byla to sice bordelářka, ale uměla si užívat života.
Některé z nás mohou použít mužské hlášky, které jsou chlapi schopni říkat a navrhnout jim „miláčku, dnes ti pohlídám tvoje děti“, aby si mohl někam zajít s kamarády, nebo „já ti teda to nádobí umyju, copak je to taková práce?“, aby si trochu odpočinul, a že „se teda dneska oholím, no“, ten nadělá, „ale častěji než jednou týdně to po mně nechtěj drahý, tupí se mi žiletka“. Ale až pojede s dětmi k mamince, „tak mi snad navaříš, ne? Co tady mám jako jíst?“ Možná si některá z nás za to vyslouží otázku, proč jsme se tak změnily?, nebo jestli fakt nevidíme ten binec?. Můžeme si doma zahrát hru „Kdo uvidí první špínu, ten ji uklidí.“
Kamarádka mojí kamarádky má doma dva chlapy bordeláře a vyřešila to tak, že když přijde z práce domů, odsune velký binec na stole, sedne si a dá si kafe, a pak si pustí seriál a odpočívá. Už to s nimi vzdala. Jsou prostě takoví a ona je má ráda. A protože doma uklízí jenom ona a má ráda taky sebe, tak už to nehrotí.
Jsou samozřejmě vztahy, kde je to naopak, kde uklízí a vaří třeba jenom muž nebo to mají rozdělené se ženou napůl, nebo já nevím jak.
Co tím vším chci říct, moje ženy, je toto. Naučme se od našich mužů tu pohodičku, to cigárko a relax, to „to neřeš“ a „moc si to bereš“. Můj muž mi někdy říká, když mě vidí s koštětem v ruce, jak pobíhám po bytě: „Máš to zapotřebí?“
To je fakt. A mám? Myslela jsem, že jo.
Nebo když si stěžuju, že už ten úklid nedávám a jsem unavená, on prohodí: „Tak se na to vykašli.“
To jsou rady nad zlato, ženy! Né důvod k naštvání. Oni to s námi myslí dobře.
Moje milé, a teď k té otázce na začátku. Kdy tedy odpočívají ženy?
Zamysleme se a změňme to. A dejme pozor, aby to nebylo jako ta známá hláška z filmu Pelíšky. Nikdy! Nebo navždy!
