Článek
Můj brácha má prý smůlu
„Já mám smůlu! Já mám takovou smůlu, že kdybych měl trpaslíka, tak mi vyroste!“
Pamatujete? Tohle říkal herec Miroslav Vladyka v nějaké pohádce, nepamatuji si už název. Ale myslím, že byla o princi, který měl smůlu, nebo si to o sobě myslel.
Na tuto větu, jsem si ihned vzpomněla, když mi můj bratr řekl, že se mu stává, že má smůlu.
Stáli jsme zrovna ve frontě u pokladny v Tescu a těsně před paní, za kterou jsme stáli my ve frontě, se ta fronta najednou zastavila a pokladní pás přestal ubíhat. Prodavačka měla u pokladny nějaký problém.
„Strašně moc se omlouvám, pardon. Zavolám někoho, ať vám donese ty dvě vody nové,“ říkala prodavačka a my si s bráchou přestali povídat a zpozorněli jsme.
Před tou paní před námi ve frontě stál pán a kupoval si nějaké vody v plastu. V balíku po šesti zřejmě jedna lahev praskla a vylila se na pult.
„Vidíš? Teď jsem ti to říkal. Tohle se stalo, protože stojím v té frontě já,“ líčí mi brácha a já se mu jen směju. Přece to se občas stane každému. Věci se někdy takto dějou. Proč si to bere tak osobně?
Pravda je, že jsme předtím, než jsme zamířili do Tesca, už v jednom obchodě spolu byli. Byli jsme koupit bečky piva na moji nadcházející se a blížící oslavu narozenin. Tento den jsme si vyhradili na nakupování a dokupování věcí, které nám zbývali ještě pořídit. Na zítřek měl brácha naplánované, že usmaží cibulku ke guláši, aby ušetřil čas, kdy ten den poté bylo naplánované, že společně guláš uvaříme. Když se ptal prodavačky na sudy piva, zjistili jsme, že malou bečku ještě mají, ale velkou téže značky už ne. Museli jsme tedy vzít značku jinou, abychom měli stejné pivo, až velká bečka dojde a on bude muset narazit bečku novou. Nevadí, pořád to bylo dobré pivo, které bude chutnat, i když to, které jsme chtěli vzít předtím, bylo lepší.
„Maruško,“ říká prodavačka v Tescu před námi, “ prosím tě, dones tady pánovi dvě nové vody, tyhle jsou prasklé. A pošli někoho, kdo mě na chvíli vystřídá. Potřebuji se převlíct,“ ukazuje své kolegyni na velký mokrý flek na svém břiše, zřejmě od té prasklé lahve. Fronta stojí, jsme téměř u pokladny, stačilo by, aby praskly vody až za námi a my bychom v klidu odjeli a mohli jet do dalšího obchodu a pak domů s nákupem. Čeká nás toho na přípravu ještě hodně. Ale smůla. Jít k jiné pokladně nemělo smysl, protože tam byla fronta stejně dlouhá a možná bychom tam čekali déle, než tady.
„Sem to říkal,“ opakuje zatvrzele brácha. „Já mám prostě smůlu.
„Ale prdlajs,“ protestuju já. „Tohle ještě nic neznamená.“
„Že ne? Tak poslouchej…“
Načež mi začne líčit, co se mu kdy v obchodech a jiných místech stalo, že zkonstatoval a utvrdil se v domnění, že je smolař.
Stalo se mu to, že když šel jednou vybrat hotovost do bankomatu, tak mu bankomat napsal na display, že se omlouvá, ale došli mu bankovky a odkázal ho na jiný bankomat, přes půl města. Jindy stál dlouhou řadu s nákupem u pokladny (jako dnes) a když došel na řadu, prodavačka mu s lítostí oznámila, že jí došla páska. Musel tedy počkat. Té prodavačce ta páska do pokladny nešla ale nasadit a čekání se proto velmi protáhlo. Nebo, stojí frontu u okýnka na zmrzlinu, a když dojde na řadu, slečna prodávající zmrzlinu mu omluvně řekne, že jí právě zmrzlina došla a další bude asi za půl hodiny.
Nic, co by se nemohlo stát úplně každému, myslím si já.
Brácha pokračuje. Že prý, když si jednou kupoval jízdenku na vlak apřišel k okýnku, kde před ním stáli tři lidi, kteří byli obslouženi, jemu bylo řečeno, když přišel na řadu on, aby šel k okýnku jinému.
Navíc mi bratr tvrdí, že je asi neviditelnej. Že ho lidi buď nevidí, nebo nepoznávají. Tak jednou za půl roku potká souseda odnaproti v hospodě na jejich ulici. Pozdraví ho a ten mu odpoví místo ahoj, dobrý den. „Milane, to jsem já přece. Ty tu bydlíš šest let a já osm.“ „Jé, Peťo, ahoj, já tě nepoznal, promiň.“ A takhle je to prý s Milanem pořád.
Mezitím Maruška donesla pánovi u pokladny ty dvě nové plastové lahve s vodou a fronta se opět dala do chodu. Za chvíli jsme byli na řadě.
„Já jsem nějakej asi nenápadnej, nebo nevím,“ líčí mi smutně brácha, cestou z obchodu k autu na parkovišti. Jednou za rok v dubnu pořádá jeho kamarád na zahradě bečku a k mému bráchovi vždy přistoupí chlap, podá mu ruku a říká: „Já jsem nějakej Dušan.“
„Dušane, kurňa, já jsem přece Petr!“ opáčí na něj brácha. „Ježíši, Peťo, sorry, sem tě nepoznal.“ A to se opakuje prý každoročně.
„Lidi mě fakt nepoznávají,“ říká mi brácha, zatím co nás na ulici míjí skupinka mladíků a jeden utrousí: „dobrý den, pane Horáček,“ takže se mi tomu jeho tvrzení moc nechce věřit. „Ten tě poznal!“ s nadšením zjišťuju.
„Taky nechápu, to jsou Filipovi spolužáci a letos mě poprvé pozdravili.“
Další smůla prý byla, když si jel na myčku umýt auto. Ptal se nějakého pána na samoobslužné myčce, jestli nemá drobné za dvě stě.
„Je tady měnička,“ vysvětluje pán. „A vrátí mi peníze?“ ptá se pochybovačně můj bratr.
„Teď jsem si tam měnil a vrátilo mi to,“ říká pán a pokračuje v mytí svého vozu.
Myslíte, že ta měnička bráchovi rozměnila? Nebo mu schlamstla dvoustovku a nic? Bingo! A – nic! Až se začínám bát, jestli brácha zítra tu cibulku nepřipálí a moje oslava tak bude ohrožena.
Další jeho historky se týkají takových těch běžných věcí, jako je to, že když si chce doma v kávovaru ráno udělat kafe, tak mu jejich kávovar postupně hlásí, co nejprve udělat, než to kafe dostane. Došla voda! Dodá tedy vodu. Došla káva! Tak nasype kávu. A při posledním „Kávovar se čistí“ praští do stolu a raději už jede do práce a koupí si drahý kafe na benzínce. Prostě ta smůla vyšla zrovna na něj. Ale to není nic, co by běžný smrtelník někdy nezažil.
Potom taková maličkost, když jede do stavebnin nakoupit chlapům na stavbu materiál a najednou nefunguje aplikace, přes kterou to běžně kupuje a má ji staženou v mobilu. Prodavačka mu s omluvným tónem oznamuje: „To je divný, do teď to šlo“. A když brácha odchází z prodejny a zadívá se zálibně na jejich kafe automat s opravdu dobrou kávou a zeptá se: „Ten automat je v provozu?“
„Jasně!“ odpoví s úsměvem prodavačka. Brácha se zarazí, mávne rukou a raději si jede koupit další kafe na benzínku. Nechce riskovat další dopálení.
Ta cibulka se nakonec povedla a srnčí guláš taky. Byl náramnej. Přesto jsem ten další večer trnula, aby mi brácha nezavolal, že při přenosu velkého hrnce z vany, kde se chladil, jim hrnec vyklouzl z rukou a oni ho se švagrovou vylili.
Normálně bych na takovou věc nemyslela, ale úplně mě nahlodal.
V den oslavy jsme s mým mužem dojeli na místo asi o hodinu dříve než brácha. Oslava se konala na odlehlém místě v krásné krajině. Spalo se v chatkách a nebyl tam signál. Za hodinu se přiřítí s naloženým autem brácha a ještě z dálky na nás volá ze staženého okýnka: „Jde elektrika?“
„Proč by nešla?“ odpovídám a v duchu si říkám, že už to s tou paranoiou přehání. Že ho jako smůla doprovází až sem a nám nepůjde elektrika a tím pádem nepůjde chlazení piva a ledniček a celá oslava tedy pohoří? To snad ne! Co to na mě zkouší?
Nakonec se vysvětlilo, že v celé republice to dopoledne, a možná i dýl, nešla elektrika. Ale tam, kde byla oslava, a my byli bez signálu, jsme to nevěděli a hlavně, tam elektrika šla celou dobu.
Oslava dopadla výborně. Vše bylo v pořádku. Takže zas takovou smůlu brácha neměl, že? Navíc jsme se všichni výborně bavili, doufám, že i on a bylo nám hezky.
Za pár dní po oslavě mi volá bratr. „Ahoj, volám jen krátce. Právě stojíme s Kačou ve frontě u pokladny a představ si, že došla páska!“
No, nevím, co tím chce dokázat, ale dejme tomu. Byli na velkém nákupu, protože se chystali na dovolenou.
Zatím co tohle píšu, jedou karavanem někam do Itálie k moři. Ještě nevolal ani nepsal, že by se stalo něco nepředpokládaného nebo pro něj předpokládaného.
Takže, brašule! Tfuj, tfuj, tfuj. Přeju, ať vše dobře dopadne a ty už se toho smolného prokletí, které je možná hlavně ve tvé hlavě, zbavíš.
Přeju ti krásnou dovolenou a brzy ahoj.
