Článek
Nevím jaké to je, když člověk přijede na chatu, ve které je vše již uděláno. Vše je již hotovo. Chata je promyšleně zrekonstruovaná, opravená, natřená. Je zde přivedena elektrika a voda a její majitelé jen prostě v pátek zabalí kufry nebo cestovní tašky a jedou. Jedou na svoji chatu. A sebou si možná nemusí vzít ani ty cestovní tašky, protože na chatě mají všechno. Nejen všechno potřebné nádobí a nářadí, ale i všechno potřebné oblečení, dokonce i pláštěnky a plavky, podle vrtochu počasí.
Takoví majitelé přijedou v pátek odpoledne či navečer na svoji chatičku, zapálí oheň v krbu, a jejich jedinou dřinou je připravit si něco k snědku. Nakrájet si sýry a šunku, zeleninu a pečivo, sednout si do pohodlných křesílek před svoji chatku a potom už jen relaxovat a kochat se okolní krajinou a jen být. Slunce zapadá za obzor a tito chataři stále ještě sedí v křesílkách a stále ještě odpočívají.
Jediný důvod, proč se zvednou je, aby si občas dolili sklenku ze svého chatkového baru, nebo si zaběhli pro svetr, když se začne z lesa linout chlad. Nemají nic jiného na práci, protože vše už je dokončené…
Sen všech chatařů…?
Možná. Náš určitě ano.
To my, když dorazíme na chatičku, můj muž si okamžitě oblékne montérky, a v podstatě se skoro hned pustí do práce. Já vybaluji tašky a rozdělávám oheň, abychom si udělali kávu. Cestou už Honza vymýšlel, jak co udělá a nebyla s ním řeč, protože v hlavě promýšlí další projekt.
Schody jsou už udělané, ale není čas odpočívat, protože teď je v pořadí další potřebná věc.
Po cestě jsme zjistili, že jsme doma zapomněli Pepo, a tak si dělám starosti, jak rozdělám oheň. Nějaký kousíček snad najdu v koši na dřevo, protože třít klacíkem o kůru se mi nechce a ani to neumím. Ještě jsem zapomněla vajíčka, ale to neva, koupím je ráno u Vietnamce.
Večer se doslova přiřítí sousedka Věrka. Šla doprovázet nějakou svoji kamarádku směrem k naší chatě a všimla si, že jsme dojeli.
„Ahoj, jen jsem šla doprovodit kámošku“, oznamuje Věrka velmi nahlas, neboť sama špatně slyší a nosí naslouchátko.
„Ahoj Věruško!“, volám na ni přes plot. „Pojď dál“.
Už je skoro tma. Věrka se prý prochází ráda večer.
Sedím za stolem venku před chatou a odpočívám, protože mě bolí ruce po skládání dřeva. Dívám se s pýchou na svého muže, jak nosí na ramenou klády na budoucí střechu pergoly.
„Ahoj Věruš!“, volá Honza. „Dělám střechu“, oznamuje vesele.
„No konečně!“, odtuší Věra a hrne se brankou dovnitř.
„Mirek by nikdy nedělal nejdříve podlahu, nejprve by udělal střechu. Byla by to pro něj zbytečná práce. Protože ta podlaha se ničí, vždyť vám tady na ni prší!“, rozčiluje se podle nás celkem zbytečně Věrka.
Ale Věruško, vždyť mi museli nejprve dodělat plot, aby nám pes pořád neutíkal za kolemjdoucími lidmi a kolaři, protože plot tu nebyl a nechtěli jsme psa pořád přivazovat na vodítko. Mezitím jsme udělali podlážku budoucího přístřešku, pergoly, abychom si měli dát kam zahradní stůl a lavici, neboť terén kolem chatky je samý kořen a nedá se nikde posedět na rovině. Pak se nám rozpadly schody do chatky, neboť původní majitel je vůbec neopečovával a neudělal nad nimi stříšku, pršelo na ně, takže se jednoho dne úplně rozdrolily. A teprve teď máme čas na tu stříšku nad pergolou, neboli střechu nad přístřeškem, jak tomu říkáme. Dovolili jsme si totiž jet ještě na týden na dovolenou. Ale už jsme tady! A už děláme!
Zdá se, že pro Věru rozhodně pozdě.
Tohle všechno jí samozřejmě neřekneme, už jsme jí to jednou vysvětlovali, ale asi to zapomněla, tak to nemá cenu.
Navíc tak trochu tuším, že můj muž nemůže konkurovat umu jejího Mirka, který nejspíš s největší pravděpodobností nejdříve dělá střechu, která levituje v prostoru, a pak pod ní dodělá postranní nohy a podlahu. Aby to prostě nedělal zbytečně.
„Sedni si Věruš“, pobízím sousedku.
Sama sedím za stolem a trochu mžourám do tmy, protože tma již padla úplně. Jsme s mužem unavení. Oba jsme se nadřeli a byli bychom dávno v chatě a šli spát, kdyby nepřišla Věra.
„To je dobrý, postojím“, říká Věra a opírá se rukou o stůl.
„Však se držím stolu. Dělal ho můj Mirek“, nezapomene asi po sté zmínit.
Ano, ano, víme. Stůl dělal Mirek pro bývalého majitele naší chatičky. Ten stůl jsme tedy koupili i s chatičkou. Je docela dobrej, ten stůl. I když, někdy nám přijde docela na hovno. Kýve se. Ale mlčíme.
„Jo, a ty schody, ty jsou celkem pěkný…“, obrátí se sousedka na mého muže, „ale chlapi říkali, že ten kámen nevydrží zimu“.
„Jo, já vím“, odpovídá trpělivě Honza, zatímco se dívá nahoru, kde bude střecha, a v duchu propočítává, kolik klád ještě musí odkůrovat.
„Musím ten kámen něčím naimpregnovat. Vím o tom.“
„Tak se zeptej Gůglu“, radí Věrka a má dobrý pocit, že pomohla.
Chlapi říkali?? Takže její Mirek a soused Libor a Míla ze Studené Hůry? My prostě máme tu smůlu, že máme chatičku sice osamělou, ale přímo u cesty, takže každý, kdo jde kolem, hned vše vidí, co se u nás děje a buduje nového, nebo co je potřeba už konečně opravit.
Léto se přehouplo do druhé půlky, a protože letos docela pršelo, užíváme si na chatě momentálně krásné počasí. Dny jsou horké, ale v chatce chládek. Ideální. Vzduch voní a já si ráno, cestou na houby, užívám všechny barvy a zvuky lesa a mám čistou a dětskou radost, za tento kousek země, kam můžeme jezdit a kde je sice tolik práce, že nevíme, kde nám hlava stojí, ale zároveň tam jsme šťastní.
Jako by se zde zastavil čas. Jakoby se čas zastavil a já byla zase malá a mohla vnímat všechny okolní vjemy. I ta chatička bez vody a elektriky mi potvrzuje, že je to jakoby retro. A to mi dělá dobře na duši.
Další večer bereme pár piv a jdeme za našimi staršími sousedy na kus řeči.
Stmívá se a Věrka mě okamžitě zatáhne na procházku. Má přece ráda procházky za tmy.
„Když já mohla jako malá jít někam jenom večer. Protože doma bylo pořád plno práce. Jedině večer jsem mohla na chvíli odejít ven“, rozpovídá se Věra cestou k tůňce, kterou mi chce ukázat.
Volám průběžně na psa, protože běží moc dopředu a nevidím ho.
„Nech ho!“, okřikuje mě Věra. „Pes si musí hlídat pána, ne pán psa. Kdyby byl loveckej, tak to bys ho musela mít na vodítku.“
Ještě minulý týden nám zdůrazňovala, že ho máme přivazovat, že nad našima chatama, nahoře v lese, se prý objevili vlci. Tak to je fajn, že mám od ní povolení ho nepřivazovat. I pes je rád. Díky Věruš.
Věrka vypráví o svém dětství a mládí. Je to zajímavé. Hlavně mi zdůrazňuje, že má pravdu. Vlastně ji má, podle ní, pořád. V tom a ještě v tom, v mnoha věcech, neboť k ní došla životními zkušenostmi.
„Lidi jsou blbí“, uzavírá své vyprávění cestou zpět k jejich chatě, a já netuším, jestli k těm blbým patřím taky.
Tma padla již úplně. Jdu pomalu za Věrou, která má snad v očích noční vidění.
Půlhodinová procházka byl jeden dlouhý monolog mé drahé sousedky. Bohumil Hrabal by zaplesal a napsal o ní krásně poetickou povídku, která by skýtala jedno dlouhé, předlouhé souvětí.
„Minule mi ségra říká: díky za monolog!“, směje se Věra a dodává: „ale já jí na to odpověděla: to nebyl monolog, vždyť jsem tě nechala dvakrát odpovědět!“, dodává a já se směju taky.
To už sedíme u nich pod zastřešeným přístřeškem a chystáme se s mužem odejít do naší chatičky spát. Věrka se zmíní o tom, že v rádiu poslouchá ráda rozhlasové hry. Na to můj Honza s potěšením, že máme něco společného, řekne, že během dne posloucháme na chatě audioknihy a moc nás to baví.
„Víš, proč posloucháš audioknihy?“, zeptá se Honzy Věrka.
„Protože se nudíš“, dodává, aniž by čekala na jeho odpověď.
Mám tě ráda Věrko, i když mě štveš. Štveš mě, i když tě mám ráda. A mít neustále pravdu musí být opravdu náročné. Vlastně ti to nezávidím.
Na druhý den Honza udělal omylem díru do dřevěné podlážky u pergoly. Díru udělal svoji vahou, když stoupnul na schůdky, aby pilou uřezal něco na trámu nad ním. Odloupnul se kousek dřeva z podlahy.
To nevadí, to se spraví. Nakonec ta podlaha možná bude z kamene.
Že by měla Věra přece jenom pravdu? Možná jsme měli nejdříve udělat střechu, a až potom stěny a podlahu.
