Článek
Jak jsem se naučila spát
Třicet let jsem se normálně nevyspala. První muž chrápal, a to tak, že byl schopen budit mě i sousedy za zdí, jenom ne sebe. Chrápal hlavně na zádech a měla jsem dovoleno ho v noci lehce upozornit, aby to nedělal. Vlastně jsem měla dovoleno ho upozornit nejen lehce, možná víc než lehce, jen jsem měla zapovězeny určité zvuky. Takové to běžné: „Ts, ts, ts“, co člověk udělá na někoho, kdo chrápe, to u nás vůbec nepřipadalo v úvahu. To „nesnášel“ a byl schopen se uprostřed noci rozčílit do nepříčetnosti, i když ve dne to byl docela hodný člověk. Prostě takto jsem ho budit nemohla a nesměla. Zřejmě ho tak budila jeho vlastní máma a on už to asi nedával. Jak jsem k tomu všemu ale přišla já? Já za to vůbec nemohla, ani za jeho chrápání. Kdyby moje tehdy budoucí bývalá tchýně používala jemnější způsoby, jak ho v noci probrat, aby nechrápal, mohla jsem já později používat běžné „Ts“, a bylo to. Jednou jsem byla u toho, když on chrápal a ona ho okřikla. Měli postel za sebou a mezi nimi byl peřináč. Když se rozchrápal, kopla do peřináče nohou a se slovy: „Rudyne nechrápej!“ ho peřináč kopl do hlavy. Vážně. Jsem svědek. Bylo mi sedumnáct a ležela jsem tehdy vedle něho v těsném objetí, ale naštěstí jsem měla hlavu zřejmě níž a sama to neschytala, s čímž musela tchýně počítat, jinak si to nedovedu vysvětlit. Proto jsem už já nemohla nikdy u něj použít jakékoliv běžné způsoby, které se používají u chrápajících chlapů.
Co naplat. Nejde to, tak nejde. Já mohla pouze „domlouvat“. Měli jsme s bývalým manželem domluvenou větu a ta zněla: „miláčku, prosím tě, otoč se na bok“. Jak hezké a ohleduplné. Na boku nechrápal. Většinou to zabralo. Mám velmi slabý spánek, takže po půl hodině, kdy jsem se opět probudila a zjistila, že z boku se otočil na záda, se proces opakoval znovu. Pokud jsme byli doma, tak to bylo celkem v pohodě, to jsme u toho byli jen my dva a z nás dvou jeden spal. Já to nebyla. Horší to bylo někde jinde. Třeba když jsme byli s rodinou na chatě kamarádky, kde jsme celá banda lidí spala v jedné místnosti (víc místností tam nebylo). V přímém přenosu tedy moje rodina a kamarádi slyšeli nebo viděli, jak manžela „prosím“, aby nechrápal, a tím jsem udržovala spánek všech v místnosti. Já jsem ovšem nespala vůbec. Nebo když jsme jezdili s partou horolezců na skály a spali ve stanu či pod širákem, já jsem musela být vždy poblíž jeho těla. Po pár vypitých pivech, která po vylezených cestách ve skalách tak chutnají, totiž Ruda chrápal i na boku. A to na levém i pravém. Kdo nás znal, snažil se usnout dříve, než jsme šli spát my. Ale kdo to nestihl, tomu jsem udržovala spánek já svými „prosbami“ a Rudovo poslušně se převalující tělo z levého boku na pravý a naopak. Kdo šel zrovna kolem a neznal souvislosti, musel si klepat na čelo nad touto „prosící“ ženou a jejím převalujícím se a stále přesto chrápajícím mužem.
Druhý muž chrápal silněji než první. Za trest, nebo za odměnu? První byl dřevorubec, i když hlasitý, druhý byl medvěd, a to grizzly. Chrápal na zádech, na boku, pravém či levém a nepomohlo zhola nic. Co naplat, že jsem mohla syčet, ts ts tsat, kopat nebo nadávat. Na chviličku přestal, aby za pár vteřin opět začal s větší vervou. Ale aspoň mi nikdo nechtěl dát přes hubu, tedy on. Mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla. Kývala jsem jeho tělem, syčela a pískala, prosila, žadonila a vyhrožovala. Nic. Když zaslechl mé zařvání do ucha: „nechrápej!!!“, většinou odpovídal rozmazleným a dětským hlasem: „já se snažím….“ Fajn! Ale co z toho??!!
Rodina na společné dovolené, kde jsme spali v chatkách nebo pod stanem, tajně vzpomínala na chrápání toho prvního a chtěli teď už po letech zničené trpělivosti zabít toho druhého. Po pár vypitých pivech to byl úplný horor a chrápání nabralo na ještě větší intenzitě.
A tak jsem prostě hodněkrát nespala. Častokrát jsem v noci vstala a žehlila nebo skládala prádlo, umývala koupelnu, četla si nebo sledovala filmy, protože spánek buď s chrápáním odešel, nebo vůbec nepřicházel. Jak dojemné bylo, když se mě občas manžel v noci zeptal procházeje kolem mě na záchod: „proč nespíš?“, „nechceš si jít už konečně lehnout? Uklidíš to zítra“.
Po tříleté odluce, kdy jsem se sice dobře vyspala, ale někdy byly noci bezesné smutkem, jsme se s druhým manželem dali opět dohromady a mě napadla spásná myšlenka. Na noc jsem si do uší začala dávat špunty. Že mě to nenapadlo dřív? Možná i napadlo, nebo mi to někdo radil, ale já tvrdošíjně prohlašovala, že špunty v uších nesnáším a že to nejde. Ale jde. A jak. Možná mi tehdy pomohlo i to, že jsem pracovala ve fabrice, v provozu, kde bych si bez špuntů do uší zničila sluch. To jsem nechtěla a tak jsem se je naučila nosit a zvykla si na ně. Vtipné bylo, že jsem je měla v uších přes den osum hodin v práci a potom přes noc třeba sedum, osum hodin taky, takže zbývalo jen pár hodin před prací a po práci, kdy jsem je v uších neměla.
Teď už je mít přes den kvůli práci nemusím, i když bych si je ve škole někdy velmi ráda nasadila. Ale spát s nimi chodím vždy. Ne, že by přehlušily všechny chrápající zvuky. Občas se i přesto v noci probudím kvůli manželovu chrápání. Ale to se vhodnou „prosbou“ většinou rychle vyřeší a moje špunty mě pohltí svým tichem. Díky Bohu! Vloni přijela ségra s bráchou s jejich protějškama k nám na chatu. Pilo se a povídalo a Romča večer skoro brečela při představě, že bude spát v jedné chatě s jejím chrápajícím Karlem a mým chrápajícím Honzou. Říkám, Romi, vem si špunty. „Ne, ty já nesnáším“. Věřte mi milé ženy, vy, co nesnášíte špunty, nevíte co je to se nevyspat. Špunty jsou moje povinná výbava kamkoliv jedu. Mohu zapomenout kartáček a pastu na zuby, i toaleťák, ale špunty ne. Mám je v každém batohu i kabelce.
A protože je s nimi většinou hezké ticho v uších, stane se mi teď po letech, že ve snu slyším vzdálené, jemné chrápání, Honza mnou cloume a říká: „Miláčku! Chrápeš!“ Já?? Né, to není možný, já přece nechrápu!! …
