Článek
Smekám před všemi učitelkami a učiteli. Přiznám se, že v minulosti to tak vždycky nebylo, ale teď jsem změnila názor. Mám totiž nové povolání, jsem asistent pedagoga.
Nevím, jak učí ostatní učitelé na naší škole, momentálně mohu posoudit jen to, jak učí paní učitelka v naší třídě, ve které jsem přidělena ke dvěma dětem. Naše paní učitelka učí skvěle! Škoda že nejsem malá! S takovou paní učitelkou by mě to fakt bavilo. Její hodiny jsou tak zábavné, poučné a zajímavé, že lituji, že mi není taky osum, jako žáčkům v naší třídě. Ráda bych skákala, soutěžila, psala, poslouchala, to vše v hodinách, které jsou báječně akční a zajímavé.
Vzpomínám na své dětství, na hodiny matiky a češtiny a domýšlím si, že mít takovou „soušku“, jakou mají naši žáci, těšila bych se do školy každý den. (Jeden čas jsem se do školy těšila moc. Bylo mi třináct a dostali jsme nového mladého třídního,(hezkého). Do jeho hodin jsem vymýšlela každé ráno, co si obleču.) V mém dětství však to byla občas ve škole nuda, povinnost, nervozita a možná strach. Ale! Viděno dnešní optikou už vím, že to vše bylo potřeba. Dítě potřebuje zažít radost i povinnost, nervozitu i nudu. To vše, pokud se dobře namixuje, ho určitým způsobem posunuje dopředu. A také ho to učí správným postojům k dané věci.
Samozřejmě, že když jsem časem měla vlastní školou povinné děti, že jsem měla k jejich paním učitelkám a učitelům výhrady. A třeba jsem měla mnohdy pravdu. Měla jsem pocit, že BY měli moje děti učit jinak. Líp! Že já, KDYBYCH byla jejich místě, tak bych líp učila. Těžko říct. Znáte tu říkanku: „Kdyby byly v řiti ryby…“ No právě. Učitelka nejsem a tvrdím, že není snadné jí být.
Teď jsem asistent pedagoga, neučím, a věřte mi, jenom ve škole mezi dětmi být je někdy velmi náročné a občas vyčerpávající, natož je učit. Děti vás mohou energií nabít anebo vám energii vzít. Záleží na tom, jestli zrovna zlobí či ne, jestli je po prázdninách nebo před nimi, nebo jaké jsou zrovna erupce na slunci.
V každém povolání dělají někteří lidé svoji práci dobře a jiní špatně, nebo hůř. Nejsem kompetentní k tomu, abych práci ve školství posuzovala, jen se chci učitelů zastat. Není to jednoduché. Být současně učitelem, maminkou nebo tatínkem, psychologem, zdravotníkem a hodnou tetou nebo strejdou, je nesnadná úloha. A tyto role učitelé pro své žáky zastávají. A přitom jsou to jenom lidi! Mají svoje vlastní životy, rodiny, problémy, radosti, migrény a svoje vlastní erupce na slunci.
Včera na procházce venku s dětmi, jsem se „mojí učitelky“ zeptala: „Alenko, co děláváte s holkama (učitelkama) po vysvědčení? Chodíte třeba na kávu?“
„Já jedu domů a udělám si krupici s kakaem a čokoládou.“ Říká Alča. „Někdy mám tendenci se vrátit do Olomouce a jít zapařit. Jako těžce zapařit a zarelaxovat.“ Nedivím se jí.
Vážené ministerstvo školství! Apeluji na vás! Zvažte prosím pro naše učitele, pedagogy a všechny ty, kteří pracují s dětmi, odpočinkový relaxační pobyty a programy, nebo speciální lázně určené jenom jim. A nejlépe hrazené ze státního rozpočtu! Program, který bude povinný. Budou se pak odpočatí na vaše, naše děti ve škole usmívat a získají nový elán řešit nedořešené problémy, které si dítka z domovů do školy nosí.
„Můj“ Mareček, kterého mám tento rok ve třídě na starosti, mě asi slyšel, jak se ptám učitelky a položil mi s úsměvem otázku: „Paní asistentko, co vy budete dělat po vysvědčení?“
„Slavit Marečku. Sla-vit!“ Odpovídám a myšlenkami jsem už tam…
A pro všechny z vás, kteří nám naši zaslouženou dvouměsíční dovolenou závidíte, pro vás mám vzkaz. Přijďte si to zkusit!!
