Článek
Jako malá a posléze starší jsem o sobě s potěšením vyprávěla pár skutečností, které se týkaly mé osoby a mojí rodiny. Líbilo se mi, když se nad tím lidé pozastavovali a podivovali se. Připadala jsem si asi díky tomu zajímavá.
Když mi bylo osm let, přestěhovala se naše rodina na Moravu, do Šternberka a já mohla všem kolem hlásit, že jsem z Aše. Byla jsem na to patřičně hrdá.
„Až z Aše?“, podivovali se lidi kolem. Ano, z Aše.
A nejen to.
Další zvláštní a neobvyklá věc byla, když jsem říkala, že moje maminka je z devíti dětí.
„Tolik dětí?“, nevím, jestli mě spíš litovali, nebo je to zaujalo. Každopádně to bylo zajímavé, určitě v mých očích.
K těmto netradičním skutečnostem jsem potom dávala k dobru, že moji dva strejdové (dva z těch devíti sourozenců) jsou kapitáni lodí a po Labi se plaví až do Hamburku. Plavili se sice na řece, ale pro mě to byli „námořníci“ a byla jsem na ně náležitě pyšná. Hezké, že?
Díky sourozencům mojí maminky a vlastně i tatínka (který pocházel ze sedmi dětí) mám co do počtu bohaté příbuzenstvo.
Tetičky, strejdové, sestřenice, bratranci, teď už i jejich a naše děti tvoří všichni dohromady k dnešnímu dni docela velký rodinný klan.
K velkému počtu lidí v naší rodině přispěl i můj brácha, který sám zplodil čtyři děti. Díky, brácho! Mohu se i tebou chlubit!
A jedeme dál.
Životem se nastřádalo vícero „věcí k chlubení“.
Například moje kamarádka z dětství žije v Americe (bohužel daleko ode mne). To jen tak někdo nemá.
Jako malá jsem koukala z domu do Západního Německa (což bylo v době komunismu něco!). Protože ta země, nebo hlídaná hranice, byla, co by kamenem dohodil z našeho baráku.
S kapelou, ve které jsem zpívala, jsme hráli ve věznici Mírov týden před uprchnutím Jiřího Kájínka.
Moje sestra je zdravotní setra. Zní to dobře.
Můj brácha má šikovné ruce a umí všechno spravit.
Můj manžel je o osm let mladší a je z dvojčat. Ultra zajímavé!
Žiju ve městě, kde žil úžasný malíř Libor Vojkůvka a já bydlím kousek od jeho domu. Ráda jsem ho potkávala a dokonce jsme si hezky říkali „dobrý den“.
V sedmnácti jsem dostala na vandru pusu od známého folkového zpěváka.
Můj bratranec se zná osobně s jedním hercem.
Měla jsem třicet povolání. I když to možná není k chlubení, ale tak to bylo. A moji sourozenci se mohou tedy nyní pochlubit tím, že jsem se konečně v padesáti našla a vím, čím chci být.
Měla jsem snad jakýkoliv účes, který kdy letěl, na své hlavě, až jsem před padesátkou dospěla k tomu, že mám přírodní šediny, a tím možná někdy irituji okolí.
A současná věc k chlubení je třeba ta, že jsem po dvou letech ve školství neskončila v blázinci ze všudypřítomného hluku o přestávkách. Jak by řekla moje kolegyně, jsem ještě slabý kus, řekneme si to po patnácti letech (což už budu naštěstí v důchodu – tedy doufám).
Co tím vším chci říct a jaká je pointa?
Dnes už vím (díky Bohu), že každý člověk je zajímavý. Každý má nějaký příběh, nějaký osobitý prožitek, příbuzné, známé, zajímavou rodinnou historii nebo událost ve svém životě. Ať jsme z Aše nebo z Hodonína, jsme zajímaví všichni. Anebo jsme klidně nudní, ale žijeme naše životy, a o to jde. Utváříme si názory, postoje a den po dni skládáme zkoušku života, který nám byl dán.
Moji příbuzní z Aše nemohou říkat, že jsou z Aše ve svém městě. Kdo z Ašáků by se nad tím udivoval, že? Ale každý z nich, každý z nás máme něco unikátního, jedinečného, výjimečného, nebo klidně obyčejného, ale neopakovatelného u jiných.
Tak nám všem přeju, ať to objevíme, přijmeme a hýčkáme si to.
A svým příbuzným na západ republiky vzkazuji, že se můžou chlubit, že mají na Moravě nás.
Pa. Vaše Tygřice.
