Kdy je ten správný čas na cokoliv

Kdy je ten správný čas na cokoliv

Kdy je ten pravý čas na to, udělat něco v našem životě či neudělat?

Inu, to si každý musí rozhodnout sám. A hlavně to každý musí sám poznat. S tím nám nikdo neporadí. Nebo jinak. Poradí. Vlastně všichni tak trochu radíme těm ostatním, co mají dělat a hlavně, kdy to mají dělat. Když něco lidé udělají, uskuteční nebo provedou, většinou to jejich blízcí okomentují typu: „Tak brzo?“, nebo „Tak pozdě?“, nebo ještě lépe: „Proč? Proč teď?“

My lidi zkrátka musíme neustále něco komentovat, k něčemu se vyjadřovat, radit, hlavně po bitvě být generálové, máme pocit, že kdyby ostatní dělali věci ve správný čas, tak by se jim ty věci dařily. Tudíž když se jim to nedaří, šli na to pozdě, brzo, nebo bylo špatně, že se do toho vůbec pouštěli.

Když jsem se poprvé vdávala, bylo mi dvacet. Manželovi bylo devatenáct. Byli jsme velmi mladí, ale nebylo to tehdy zase tak neobvyklé, mít svatbu v takovém věku. Přesto jsme si vysloužili otázky jako: „Proč tak brzy?“, „Musíte?“(ve smyslu jestli čekáme dítě). My byli natolik drzí, že jsme se chtěli brát, i když jsme „nemuseli“.

V dnešní době, kdy se trend svateb posunul k pokročilejšímu věku novomanželů, můžou snoubenci slýchat věty „proč se vůbec berou“, nebo dokonce „tak pozdě“.

Kdy je tedy ten pravý čas?

Například, kdy je ten nejsprávnější čas mít děti? Ve dvaceti? Ve třiceti? Až budu mí našetřeno, až postavíme dům, až si trochu užijeme, až budu mít tři sta tisíc na kontě…

Kdyby moji rodiče čekali na všechno tohle, na ten „pravý čas“, já a moji sourozenci bychom tu nebyli.

Nedávno jsem se rozhodla vydat svoji první knihu a vyslechla jsem si doma věty: „Proč tak rychle? Proč na to tak spěcháš?“

Žádný prorok není prorokem doma. Nespěchám, jen chci vydat knihu. Chci začít. Chci být spisovatelka, chci psát, je to moje vášeň. Je mi padesát. Můžu počkat do šedesáti, nebo do sedmdesáti, ale kvůli komu?

Když jsem se tedy jako dvacetiletá vdala a nechtěla jsem ještě dítě, řekla mi velmi blízká osoba, proč tedy nemám děti a že je mít asi nikdy nebudu. Já jen čekala na ten okamžik, kdy mě to chytí, ten pocit, že dítě mít chci. Nechtěla jsem je jenom z povinnosti, nebo proto, že je mají ostatní. Počkala jsem si, dočkala se, ta touha ke mně přišla a nelituju toho, že jsem nespěchala.

Na některé věci je dobré si v životě počkat a některé se nám zase nesplní, i když si je ze srdce přejeme. Každý žijeme jiný život a máme jiné úkoly.

Jak poznat, kdy se pustit do práce na projektu, kdy mít děti, kdy je nemít, kdy se vdát, kdy vydat knihu, kdy je potřeba si odpočinout a kdy zase máknout?

Kdy je čas se radovat a kdy je čas plakat?

Kdy je čas tvořit a kdy nastal čas něco zbořit?

Kdy je čas opustit nevyhovující práci nebo naopak v ní zůstat?

Jak to poznat?

No, ten správný čas pro vás nastane, až nastane. Budete to vědět.

A kdyby se náhodou stalo, že byste šlápli vedle a špatně to načasovali, tak to se taky počítá. Dovolte si dělat chyby. My lidé se učíme hlavně chybami. Důvěřujte si, že to poznáte.

Například teď je pro úplně všechny ostatní lidi čas spánku. Je půl čtvrté ráno a obvykle touto dobou spím. Dnes v noci je úplněk, vytáhl mě z postele a řekl „piš!“.

Dopsáno.

Pro mě tedy teď nastal ten správný čas jít spát. Dobrou.

Tygřice.