Článek
Kurňa drát … padesát
Když se ráno vzbudíte s váčky pod očima a speciální masáží a chladícím gelem, poté studenou okurkou, kterou máte na očích snad dvacet minut, se vám podaří je zmírnit tak na polovinu, aby se za dvě hodiny vrátily zpátky, vězte, že je vám padesát.
Pokud vám trvá dýl než půl hodiny se nalíčit a zahladit alespoň trošku skvrnky ve vašem obličeji, uděláte si hezké stíny kolem očí a máte pocit, že by to šlo, a na to se vás vaše dcera zeptá, jestli jste se dnes namalovala, buďte si jistá, že spadáte do této věkové kategorie, nebo tam přinejmenším rychle míříte.
Někde jsem četla, nebo to snad řekla kdysi moje čerstvě padesátiletá známá (zatímco já jsem měla čtyřicet čtyři(!) let), že po padesátce už ženám vadne kůže na těle, není tak elastická jako za mlada a visí. Proboha kde co visí? Možná těm ženám, které jsou hubené a vlastně vždycky byly, i v těhotenství přibraly jen bříško a z porodnice odcházely hubenější, než tam vcházely. Tyto ženy, když zestárnou, tak jsou ještě hubenější i po menopauze a mohou si obléci cokoliv. Mě nic nevisí, nepočítám-li povislá prsa. Moje pokožka je velmi elastická i teď a krásně se napíná a vypíná na mém velkém břichu a faldách po celém mém těle.
A nezapomínejme na vrásky. Vrásky mám všude kromě oteklého obličeje. Mám je ve výstřihu, na rukou, na nohách. Tam mám ještě celulitidu a věřte nebo ne, celulitidu lze mít i na pažích!
Každé ráno přemýšlím, co si obléci. Ne z marnivosti, kéž by, ale proto, že skoro nic neobleču, i oblečení, které jsem si kvůli narůstající váze pořídila nedávno. Chci vypadat hezky, samozřejmě, anebo aspoň nebýt k smíchu či k politování. V zaměstnání patřím mezi nejstarší a nejsem vůbec zajímavá, protože ti starší jsou zajímaví tím, že jdou za chvíli do důchodu a na svůj věk vypadají dobře.
Mě je padesát, zcela bezbarvý nezajímavý věk, země nikoho, území míru, klidu a příměří, které neurazí, ale také nenadchne. Co mám nosit? Pokud si vezmu sukni delší, vypadám v ní usedle a na šedesát, pokud zvolím sukni kratší, působím jako špatně vypadající padesátka snažící se vypadat aspoň na čtyřicet šest.
Miluju tanec. Jenže jít na diskotéku je už trapné a na dechovku zase příliš brzy. Tak můžu skákat a křepčit na hudbu doma, tam se to snese, ale když zahlédnu v odraze našeho terária svoji siluetu a svou objemnou postavičku, tak se leknu. Ano, jsem to já.
Obličej si maluji za stolem a v ruce mám velmi malé zvětšovací zrcátko, ve kterém po nalíčení vypadám dobře. Je to takový můj fígl.
Ve své hlavě někde vzadu pořád nosím svůj obraz. To, jak jsem vypadala před deseti lety, kdy to bylo dobrý, a když není někde venku po ruce zrcadlo anebo výkladní skříň, myslím si (nechápu proč), že takto pořád dobře vypadám. Díky bohu za ty dary! Jinak bych asi nemohla vylézt na ulici. Jaké pak je mé zděšení, když se náhodou cestou do města potkám se svým odrazem ve výkladní skříni, kam se nedopatřením nebo se zapomněním, jak se věci mají, kouknu, abych se ujistila, jak mi to sluší.
Ve městě, kde bydlím, jsem neviditelná. Lidi mě často nepoznávají, a pokud ano, tak jim vždy dlouho trvá, než mě pozdraví.
Doma jsme si pořídili krásného psa, a když jdu s ním na procházku, lidé ho velmi komentují:“ Ten je krásnej“, nebo „To máte ale krásného psa“. Je hezké to poslouchat. Tak si říkám, že potkávat stárnoucí, ošklivou ženu neurčitého věku se škaredým psem by bylo asi hrozné, to bych jim nemohla udělat. Manžel velmi často našemu psovi lichotí, jak mu to sluší. Chápu ho, náš pes je hezčí než já. Když mě kamarádka na společné procházce se psy vyfotí a pošle mi tu fotku, koukám na ni (na tu fotku) a říkám si, co to tam je za osobu, ježíš! To jsem já? Vážně tak vypadám? Vážně. Vypadáš! Ani kdybys zatahovala břicho, by ti od té dvojité brady nepomohlo, a navíc, břicho už mi ani nejde zatáhnout.
Když jdu nakupovat a stáhnu si vlasy do culíku a jsou mi vidět moje šedivé kouty, zeptá se mě prodavačka, se kterou si léta tykám a vlastně ani nevím, jak se jmenuje: “ Necháváš to šedivý?“ … „Ne tvl … zrovna dneska ráno jsem vstala a zešedivěla a nestihla se nabarvit“ omlouvám se všem … Mám se jí podívat na břicho a zeptat se:„Necháváš ho tlustý?“
Ach, kde ty loňské sněhy jsou …? Kde je moje krása, pokud tam tedy nějaká byla. Kde je mé mládí? Mám pocit, že dětství jako by nebylo, dospívání to byla jízda rychlíkem, a od dvaceti do čtyřiceti zase jízda pendolínem a teď už budu jako pořád stará? Třeba do osumdesáti? To je ale dalších třicet let!? A co budu jako dělat?
„Věk je jen číslo“. Kdo tuhle blbost vymyslel.
A tak tedy čekám. Jsem čekatelka. Čekám, až mi narostou vlasy do pasu, abych si je pak mohla splést v copánek a obtočit ho na temeni v drdůlek. Čekám, až budu tak stará, abych mohla s hůlčičkou sedět v parku na lavičce a krmit nějakou havěť. Nebo si vyjít pomaloučku do Penny, kde mají od čtvrtka slevy.
A do té doby mám dělat jako co?
Můžu jít s kamarádkami na kafe do kavárny, pozorovat ostatní mladší ženy, jak pomalu začínají stárnout a pomlouvat a hodnotit a nenechat na nich nit suchou. To by se mi ulevilo …?
Tak co mám tedy dělat? Kde jsi pověstná moudrosti, která přicházíš s věkem. Čekám …
A než přijdeš … Holky? Kači, Pavli! Nepůjdeme zítra na kafe?
