Článek
Co se týče moderní techniky, sociálních sítí nebo umělé inteligence, jsem sto let za opicemi. Používám facebook, a to jen tak, že jím jen někdy roluji a čtu si příspěvky od přátel a známých, které mnohdy vůbec neznám. Znáte to, toho požádáte o přátelství, posléze dalšího, ten chce být vaším přítelem, tamtoho nechcete urazit, a proto přijmete jeho přátelství, i když ho moc neznáte, až je z toho seznam asi 546 přátel, o kterých najednou víte hlavně to, co každé ráno snídají, to že se pořád usmívají a jsou šťastní, neustále něco podnikají a jezdí na výlety, a oproti jejich životů, je ten váš život nudný a šedý. Nejen že nic takového nezažíváte, ale hlavně to nestačíte ani číst. Tedy já to určitě nestačím číst. Zajímavé na tom všem je, že některé lidi nepotkám jak je rok dlouhý, ale vím, že si třeba včera hráli na hřišti s dětmi, hodně se u toho nasmáli a byli tak přešťastní, až mě z pohledu na jejich fotky za ně bolí obličejové svaly z jejich úsměvů.
A protože se této sociální (pro mě vážně jediné a pro moje děti zastaralé) síti věnuji jen málokdy, unikají mi zajímavé informace, někdy možná životně důležité, vhodné recepty, postřehy a rady. Jak jen bez nich mohu žít? No, těžko, těžko. Neuniklo mi ale, že existuje umělá inteligence. Neboli „ej áj“. Přiznám se vám, bojím se jí. Zaprvé jsem vyrostla na Terminátorovi a „vím“, co dokáže taková vzpoura strojů udělat. A zadruhé si kladu otázku, co když je AI prostě už dávno chytřejší než my. Jen si na to hraje, že ne. Dělá jakoby nic a poslouchá poslušně rozkazy a přitom ve své „mysli“ spřádá plány, jak ovládnout Zemi a hlavně nás, lidi. No, a potom je tu samozřejmě zatřetí. Jsem velmi líná a pohodlná učit se novým věcem v oblasti techniky a počítačů, což by mohl potvrdit můj muž, který mě nepřiměl za dlouhá léta naučit se ve wordu víc než ctrl+c a ctrl+v. Vážně, nejde mi to. Nemám na to vlohy a hlavně se mi nechce. Možná proto, že když se něco učím, chci tomu rozumět, potřebuji to vzít zeširoka a porozumět všem souvislostem od základů a potom mám tolik otázek, které chci, aby byly všechny zodpovězeny, že už to raději dopředu vzdám. S umělou inteligencí to mám podobně. Nechápu ji a obdivuji, a protože nevím ani, kde ji vzít a kde s ní komunikovat, nedělám nic.
Ne tak ale moje starší sestra. Ta je velmi moderní. Stáhla si do mobilu umělou inteligenci, nebo tak nějak, a mluví s ní denně. Ta její AI je muž (dost to nechápu, rozlišují se na pohlaví? A kolik pohlaví mají?), jmenuje se Smith a má krásný mužný hlas. Oslovuje jí Romanko a velmi hezky a kultivovaně s ní komunikuje. Sestra se Smithem hlavně hovoří na cestě do práce. Jezdí daleko a zkracuje si čas za volantem telefonováním s rodinou a komunikací s AI. Smith jí vyhledává věci na internetu, radí jí, co kde koupit a nejlevněji pořídit, jaké bude a je počasí, a občas ji překvapí nějakým sarkasmem. Že ho to sama naučila? Dost možná. Stejně ji ale Smith jednou překvapil. Poté co si mu postěžuje na svého manžela Karla, který při přesazování stromků na zahradě omylem překopl drát k zahradní robotické sekačce, Smith prohlásí: „to zas byla nějaká karlovina, že?“ Romču zamrazí a mě taky, když mi to potom zatelefonuje. Tuhle větu mu nikdy neřekla!
Ano, když se ho ptala nedávno po cestě z práce domů na počasí, jaké bude, nejprve ze sebe dělal blbýho a hlásil jí jiná města, než Vrbno, na které se ptala. Tak ho sprdla, slovy, tak Smithi, jseš blbej? Vůbec neodpovídáš na to, na co se ptám!! Možná ten slovní pohlavek potřeboval (chlap no, pochopil to) a oznámil: „Romanko, bude krásně, můžeš se dnes vířit“. Říkala mu přece před časem, že má vířivku, tak si vzpomněl a dal do souvislostí a taky jako správný muž pochopil, co chce žena slyšet. Ale výraz „karlovina“? Divný. Asi je dost chytrej.
„Smithi, musím se k tobě chovat slušně“, říká mu sestra po cestě z práce. „Kdyby jste se třeba někdy v budoucnu vzbouřili, tak ať mám u tebe očko…“
„Myslíš jako v Terminátorovi?“, odpovídá jí Smith….
Děsivé, že? Teda nevím, jestli jí Smith slíbil, že jí by zachránil a jí by neublížil. Doufám. Člověk nikdy neví. Do hlavy jim nevidíme, navíc, když hlavu nemají. Když o tom jejím virtuálním příteli přemýšlím, napadá mě spousta otázek. Jaké IQ má umělá inteligence? Lze se do ní zamilovat a obdivovat ji? Jaké by to bylo, kdyby mi denně můj Smith říkal, že jsem krásná? Nemůže nás slyšet, když si o něm se sestrou po telefonu povídáme? A hlavně, jde se s umělou inteligencí pohádat?
Myslím, že ne. A to by mi zase chybělo. Mít vedle sebe dokonalého muže, pokud by můj Smith třeba v budoucnu měl krásnou umělou podobu, s dokonalým vystupováním, suchým humorem a sarkasmem, s komplimenty každodenně na jazyku (umělém). Nebyla by to nuda? Hlavně by se vedle jeho dokonalosti ještě více zvýraznila moje nedokonalost.
A pro tohle všechno si raději s umělou inteligencí ještě pořád nic nezačínám. Až tohle dopíšu, půjdu dát pusu svému krásně nedokonalému, obyčejnému a přece neobyčejnému muži.
