Článek
Pořídili jsme si doma skútr. Je to paráda. Další přibližovalo v rodině.
Máme zatím jedno auto a bráníme se tomu mít auta dvě, i když by se to někdy hodilo.
Občas potřebujeme s manželem každý někam jet ve stejném čase a musíme tedy vymýšlet, jak to provést, abychom to skloubili. Zatím se nám to daří. Často se stane, že jeden jede do práce autem a druhý to auto dopoledne potřebuje. Stačí si dát vědět, kde auto u práce stojí a ten druhý si pro něj přijde s dalším klíčkem v ruce.
Teď ovšem máme i skútr a jsme v sezoně oba mobilní zároveň.
Skútr se mi vždy líbil. Teda pokud bych si mohla vybrat, měla bych motorku. Jsem ale moc líná na to dělat si znovu řidičák a taky je to nákladnější. Pořídit si skútr nebylo tak drahé a obsluha je jako pro děti ze školky. Jen přidáváte plyn a brzdíte brzdou. Takové to én én a jedete. Snadné jako hračka.
Takže máme skútr. Nádhera. Nejen že má malou spotřebu benzínu, ale cítím se na něm svobodná a nespoutaná, a to přesně potřebuju. Kdykoliv si na něj sednu, směju se od ucha k uchu jako měsíček a zažívám pocit volnosti a dobrodružství.
Skútr je „můj“, byl koupen pro mne. Ale jak už to bývá, manžel si ho tak oblíbil, že na něm jezdí denně do práce, možná hlavně proto, že je pro něj snadnější ho u práce zaparkovat.
Stále platí, že kdykoliv ho budu potřebovat, mohu si ho půjčit. Zvláštní věc, půjčovat si vlastní skútr, ale dejme tomu. A tak často čelím otázkám typu: „A kam jedeš?“, nebo: „Proč?“
Je to podobné, jako když jsme domů pořizovali psa. Pes byl pořizován kvůli mně. Abych lépe snášela stěhování našeho dospělého syna do jeho nového obydlí. Abych se od toho lépe psychicky oprostila a zaměřila se na něco jiného. Hned vzápětí se stal náš pes manželovým miláčkem, možná důležitějším než jsem já a naše dcera, jak je mu námi často vyčítáno.
Zpět ke skútru.
Pokud ustojím manželovo brblání, ukradnu si několikrát do roka chvíle nebo dny, kdy mohu osedlat „svého“ motorového oře.
Mám to ráda. Mohu jet kamkoliv. Nezastaví mě nic.
Předloni jsem takto jela ze Šternberka do Maškové. To je vesnice na Slovensku, někde až u Maďarských hranic. Bylo to šest a půl hodin jízdy i s přestávkami a zakufrováním a vracením se na správnou trasu.
Slíbila jsem svému muži a naší dceři, že se jim budu každou hodinu a půl hlásit. Naštěstí nahlas neřekli, co si o mé cestě skutečně myslí, ale protože mě znají, snad se o mě moc nebáli. Nebo navzdory tomu.
Přijela jsem tam a manžel mojí kamarádky, kterou jsem jela navštívit, chodil nevěřícně kolem mého vozidla, díval se na mě jako na blázna a se slovy: „to jsi přijela na tomhle?“ kroutil hlavou. Dodnes nevím, jestli byl v jeho očích obdiv nebo zděšení.
„Nepotkala jsi cestou medvěda?“, zeptal se ještě.
Prý to léto na Slovensku srazil medvěd přebíhající silnici dva lidi na skútru. Přijely dvě záchranky. Jedna kvůli těm lidem a druhá kvůli medvědovi. Naštěstí ani jeden z nich neutrpěl příliš velká zranění.
Letos jsem jela za svojí sestřenicí do Včelákova. Dvě hodiny jízdy v sedle. Krásná jízda moc pěknou krajinou.
Občas zajedu na kávu za kamarádkou do Bruntálu a zpět. Baví mě na skútru delší trasy.
Člověk si po cestě vyčistí hlavu. Může meditovat, modlit se, zpívat si písničky, anebo jen tak v mysli zevlovat, ale rozhodně být v přítomnosti, protože při tomto typu jízdy musíte neustále dávat pozor. Být teď.
Kapitolou samo o sobě je zdravení mezi skútraři a motorkáři. Motorkáři se obecně všichni mezi sebou zdraví, a protože náš skútr vypadá zepředu jako motorka (Honda PCX 125), zdraví mě všichni, kdo jedou na dvou kolech. Někdy po míjení zjistí, že zdraví skútr, ale většině motorkářů to snad nevadí, a pozdravili by i tak. Dokonce se mi stalo, že mě pozdravil motorkář, který mě předjížděl, a to pravou nohou (tak jak je to zvykem). To jsem se cítila opravdu důležitě.
Často se mi stane, že, poté co sesednu ze sedla a jedu opět autem, mám chuť mávat na všechny motorkáře z auta. Asi by nechápali proč.
Některé kamarádky mě obdivují, že dokážu na skútru jezdit. I když obdiv je samozřejmě příjemný a lichotí mému egu, musím přiznat, že to jen tak vypadá, že je to obdivuhodné. Kdybyste jeli třeba do Itálie, zjistili byste, že tam na skútru jezdí úplně každý a hlavně úplně každého věku.
Viděla jsem to na vlastní oči. Italské babičky skútrařky vozí za sebou svoje dcery a vnoučata a je to docela běžné. Skútry jsou na každém rohu, je to jejich obvyklý dopravní prostředek.
Mám takový sen. Projet na skútru třeba Afriku. Byla by to pecka!
Zatím si ale musím dávat menší cíle. Třeba zajet na skútru za rodinou do Aše, nebo prostě jet na západ nebo východ, spát kdekoliv mě napadne a zkoumat různé cesty.
Přidá se někdo ke mně?
Každopádně skútrařům a motorkářům zdar! Ať nám nikdy nedojde chuť na cestu a benzín v nádrži.
Tygřice.
