Článek
Mám dovolenou. Hurá. Jedeme na chatu, jen já a náš pes.
Bude to poprvé, co budu spát na chatě sama. Ještě nikdy jsem na chtě sama nespala. Byla jsem tu sama bez muže jen s mojí maminkou, ale to už je asi dva roky.
Takže premiéra.
Tolik jsem o tom ve školní rok snila, že až budou prázdniny a já budu mít volno, pojedu na chatu a budu tam třeba týden nebo čtrnáct dní. Vezmu psa, abych se nebála, a budu vegetit, odpočívat, psát fejetony a povídky, chodit do lesa, umývat se v potoce, číst si, lenošit a houbařit.
Plánů je hodně, uvidíme, co z toho všeho stihnu. Pokud bych stihla jen jednu věc ze seznamu, mělo by mi tam zůstat slovo lenošit. To je základ.
Dojedu na chatu a se slovy „ahoj chatičko“ odemykám a otevírám dveře. Vítá mě chlad a kousky polystyrenu snášejícího se ze stropu dolů, kde se na podlaze z něj už tvoří pěkná hromádka.
To je normální, to už znám. Máme totiž v chatě plcha a takový binec dělá on. Vykousává polystyren a kdoví co ještě z vnitřku střechy.
Pokaždé, když přijedeme na chatičku, musím okamžitě zametat hromádku smetí.
Plcha jsme koupili už s chatou. Tedy chatu jsme koupili už s plchem. První rok chataření jsme nevěděli, co se děje, když se v noci ozýval rachot zpoza stěn střechy.
Plch je totiž nejspíš tvor noční. Přes den spí a v noci ožije. Dupe, škrábe, běhá a vydává různé zvuky, jakoby stěhoval svůj malý plší nábytek z rohu do rohu. Člověk má pocit, že mu přeběhne přes postel, než pochopí, že to vše se odehrává za zdí, tedy mezi stěnou obložení a krytinou střechy.
Slyšela jsem od našich sousedů chatařů, jaké už prožili trápení s jejich plchy. Plch dobrovolně chatu neopustí, naopak se v ní rád rozmnožuje.
Naši sousedi dávají rádi k dobru večer u piva své plší peripetie. Radí zhotovit pastičky a nalákat a chytit ho do nich, a tak dále. Jednoho snad i plch kousnul do prstu. Já osobně mám nejraději historku o tom, jak soused Libor načapal svého plcha, jak na něj drze čumí zpoza rohu střechy pergoly. Začal mu prý nadávat a spílat (Roman) a plch pořád nic. Až ve chvíli, kdy vzal do ruky lopatu a chtěl ho přetáhnout, plšík zmizel jako kouzelník. Byl fuč.
Ale zpět k mému příběhu.
Otvírám chatu, beru okamžitě do ruky koště a zametám hromádku, nanosím tašky, otevřu okenice a pak se jen tak zbůhdarma kouknu nahoru až ke stropu, protože periferně zahlédnu nějaký pohyb.
Z trámu ze stropu na mě kouká plch! V celé své kráse. Vidím ho poprvé v tváří tvář.
Náš plch se jmenuje Tomio. To jméno mu dal můj muž.
Nechci se pouštět do politických debat, ale to jméno má prý proto, že toho našeho plcha taky prý nejde vyhnat.
Náš plch obývá naši chatičku, jak se mu zachce. Někdy se na čas vytratí a pak se zase vrátí, možná proto, že u nás je to pro něj nejlepší, anebo stejně jako já má zkrátka naši chatu rád.
Na trámu hlavou dolů visí plch a kouká na mě. Drží se trámu svými drápky a vypadá mrštně. Kdyby to nebylo na naší chatě, ale třeba v Zoo, rozplývala bych se nad jeho roztomilostí, nad jeho krásně huňatým ocasem a roztomilýma očima. Chtěla bych si ho pohladit, jak je rozkošný. Vedle něj, za trámem, kuk! Další hlavička. Plch číslo dvě.
Tak ten náš Tomio už má po zásnubách! To je ale chlapák. A slečnu Plchovou přivedl k nám, aby se koukla a on ji tak přemluvil k rozmnožování, protože má k tomu účelu nachystaný parádní bejvák. To znamená, že až paní Plchová Tomiová povine plší smečku, budou běhat ve střeše všichni a nám to bude v noci připadat, jakoby se na nás valilo stádo slonů.
Obě plší postavičky dělají štronzo, vůbec se nehýbou. Asi si myslí, že jsou takto neviditelní. Já dělám taky štronzo, stojím jako přikovaná a přemýšlím, co teď.
První moje myšlenka je vzít na něho (na ně) koště a se slovy „jedeš, potvoro“ je vyhnat. Jenže, než bych po něm sáhla a pak se snažila je tím koštětem praštit, plši by se vypařili jako pára nad hrncem. Zalezli by v cuku letu do svých děr, které jim pravidelně ucpávám, a které si vytvářejí znovu a zas, a to na jiném místě.
Co teď?
Opatrně vytahuji potraviny z tašky a dávám je na do košíku na starém kredenci. Dovnitř se mi nevlezou, protože kredenc je malý a jen na nádobí. Nahlas říkám: „To není pro vás, ale pro mě!“
A pak mě napadne jiná strategie. Dívám se nahoru na strop, kde stále Tomio se slečnou Tomiovou hrají hru na zkameněliny a dojímám se jejich krásou.
Jsou to roztomilá zvířátka. Třeba si to samé myslí oba i o mně. Kéž by.
A nahlas s hlavou zakloněnou říkám tam nahoru: „Neskamarádíme se radši?“
A přemýšlím nad tím, že když se jednou za čas přivalí na návštěvu sousedka Věrka na kus řeči (který může trvat hodinu, nebo dvě, podle její nálady), taky ji nevyháním koštětem, ale mile a přátelsky s ní povídám o všem možném.
A až sem zase někdy pojedu úplně sama, bez mého muže, vyvrátím jeho obavy o tom, že se zde budu sama bát. Nebudu. Mám tady na chatě přece psa a dva (zatím) plchy.
P. S.: Dopsala jsem tento fejeton a někdo bouchá na dveře, a aniž ten někdo čeká na moje „dále“ nebo spíš „moment“, protože jsem tu ve spodním prádle, ten dotyčný se hrne do dveří. Kdo jiný než neomalená sousedka Věra.
Takže měním taktiku. S plchy se budu kamarádit, ale na sousedku budu brát koště!
