Článek
Pamatuj si!
Zapomněli jste si někdy klíče od bytu ve vašem autě a museli se pro ně vracet? Stalo se vám, že jste potřebovali někomu zavolat s důležitou záležitostí nebo vzkazem, a po půlhodinovém klábosení s oním člověkem a po ukončení hovoru, jste zjistili, že to důležité, to, proč jste jim volali, to jste jim neřekli? Pokud ano, vítejte v mém světě.
Pevně doufám, že nejsem jediná, komu se tyhle věci dějí. Zapomínám. Nevím, jestli často, ale děje se mi to.
Nedávno nám doma došly sáčky do koše. Kupovala jsem je zhruba dva týdny. Samozřejmě, že jsem pro ně šla do obchodu. Někdy jenom čistě pro ně. Ale jakmile jsem vstoupila do supermarketu, okamžitě jsem zapomněla, pro co jsem tam šla, lákaly mě a volaly na mě všechny slevy a akce, domů jsem přivezla plnou tašku nákupu, a při odemykání domovních dveří jsem si vzpomněla. Sáčky do koše!
No nic, dala jsem do koše nějakou igelitovou tašku, místo toho sáčku. První týden mého kupování se chýlil ke konci a v polovině byl už i druhý týden, igelitek, blbě nahrazujících sáčky v koši, taky ubývalo. Zachránila mě naše dcera. Volá mi: „Mami, v kolik jedeš domů? Vyzvedneš mě ve městě, až pojedeš?“
„Jasně Sofi, vyzvednu.“
„A mám koupit ty sáčky?“ Ptá se ona.
„Jaký sáčky??“
„Přece ty do koše!“
„Jé, sáčky do koše. Prosím tě, kup je. Pak ti dám peníze.“
Což o to, sáčky do koše sice můžou chybět, když nejsou, ale horší to je s toaletním papírem. Ten když chybí, je to prů…švih. Už se vám někdy přihodilo, že jste jeli pro toaleťák, zatímco váš manžel seděl na záchodě a čekal na něj? Ne? Potom nevíte, co je to pořádná skleróza. Proto chápu všechny muže, kteří když mají za úkol přinést nákup a na seznamu kupovaných věcí stojí mimo jiné toaletní papír, že donesou obrovský balík tohoto zboží. Aby nikdy neubyl, asi.
Sáčky do koše, toaletní papír, to vše jsou prkotiny a hlavně věci. Není to životně důležité. Stačí mít doma igelitky anebo zmuchlat noviny nebo spíš letáky. Horší je zapomínání na zvířata. Teď přijde v mém vyprávění na řadu těžší téma a kalibr. Ale nebojte se, vše s dobrým koncem.
Jednou mě moje maminka požádala, jestli bych vyvenčila jejího psa. Jela někam pryč, přes noc, a pejska měla zavřeného v bytě. Ona sama s ním šla ven před odjezdem na velmi dlouhou procházku, někdy kolem třetí hodiny odpoledne a já jsem s ním měla jít večer, třeba kolem osmé deváté. Mamka se měla vracet další den dopoledne, nebo spíše ráno, a tak stačilo, když bych ho vyvenčila opravdu jen ten den večer. Daneček byl už asi desetiletý pes a měl rád svůj klid.
„Jasně mami, jistěže ho vyvenčím.“ Slibovala jsem do telefonu, klíče od mamčinýho bytu mám, takže pohoda lahoda. Onen den proběhl úplně v poklidu. Vše bylo ok, věděla jsem, že si jen večer odskočím do mámina bytu, vyvenčím Dana, trochu se s ním pomazlím a nechám ho odpočívat.
Tu noc jsem spala velmi dobře, dokonce jsem ani nešla v noci na záchod, jako obvykle. Nevím, co se mi zdálo, ale najednou jsem se z ničeho nic uprostřed noci probudila, doslova jsem se z lehu vymrštila do sedu na posteli a do tmy zakřičela: „Dan!“ Tím výkřikem jsem samozřejmě vzbudila mého muže a ten se slovy: „Co se děje?“ na mě nevěřícně koukal, proč se najednou tak spěšně oblíkám a kam že to jdu. Daneček byl tu noc zachráněn. Honza a já jsme za ním jeli autem, Honza čekal a podřimoval v autě a já venčila kolem druhé hodiny ranní hodného Danečka, který se na mě vůbec nezlobil. Tohle jsem ti mami neřekla, promiň a děkuji své intuici nebo špatnému svědomí, které mě probudilo, abych šla venčit.
Něco podobného se stalo mojí nejlepší kamarádce Andrejce. Večer ve svém bytě volá na svoji fenku: „Mikulko! Miki!“ Chtěla jí dát večeři. Mikulka nejde, asi někde leží u gauče a neslyší (i když hluchá ještě není). To je divný. Kde je? V tom ji poleje horko… Udělá se jí špatně. Už ví, kde je Mikulka.
Rychle, oblíct se a jít ven. „Snad tam ještě bude…“ Říká si v duchu Andrejka a cestou k obchodu se dovolává všech svatých. A… Mikulka tam je. Díky bohu! Dokonce paničku vítá s vrtícím se ocáskem, jako by tam u obchodu nebyla tři hodiny připoutaná za vodítko. Na omluvu mé kamarádky budiž řečeno to, že ten supermarket má na jedné straně vchod a na straně druhé, na opačné straně, východ. Takže milá Andrejka prostě nakoupila, a když obtěžkána taškami a taky svými běžnými starostmi šla z obchodu ven, a nečekal ji tam u východu její pes, tak logicky ten pes byl dnes doma, to je jasný ne? Zapomněla, že ten den ho do obchodu brala. Hlavně když ty dny jsou si podobný jako vejce vejci. Nezlobme se na ni.
A ještě příběh mého bráchy. Nesl psovi do kotce večeři a pes tam nebyl. Vyběhl schody do bytu našich rodičů a volal na mamku: “ Mami? Kde je Blesk?“ „Kde by byl? V kotci!“ volá mamka. Naštěstí obchod, kde ho brácha nechal přivázaného, byl vážně kousek. Blesk celé odpoledne marně přemýšlel, co provedl špatného, že ho jeho páneček nechal uvázaného u pouličního světla a sám si, pár metrů od něj, vykračoval zvesela domů. A to bylo bráchovi dvacet let! Skleróza nás může navštívit i v tak mladém věku.
Milá naše zvířátka, odpusťte nám prosím. Máme vás rádi.
Možná to celé není o věku, ale o roztržitosti a nepozornosti. Máme toho asi moc, jsme obtěžkáni starostmi a myslím si, že není žádná ostuda si psát seznamy a úkolníčky. Jednu dobu jsem si je vedla. Dokonce jsem kvůli tomu byla ochotná vstát i v noci, abych si zapsala věc, na kterou jsem si vzpomněla, když jsem se obracela na druhý bok a kterou bych do rána zapomněla.
Velké téma v naší rodině jsou klíče od bytu. Máme je samozřejmě všichni, všichni máme vlastní, přitom je všichni občas hledáme. Snažím se celé rodině vysvětlit: „Kdybyste dávali klíče tady do této ošatky, která je k tomu určená, hned po příchodu domů, měli byste je tam!“ To se nás snažil naučit v dětství můj táta. Mě a moje sourozence. Tehdy moc neuspěl, říkal nám to samé: „Tady na tento věšák je pověz a pak je tam i najdeš!“ Ach tati, jak já ti teď rozumím a chápu tě. Myslel jsi to dobře. Po jeho vzoru to vtloukám do hlavy svým dětem a manželovi, tak jak se může stát, že je často nemůžeme najít? Já mám dobrou výmluvu. Jako žena vlastnící několik kabelek, přehazováním věcí do jiné kabelky občas klíče zapomenu, nebo nevím, kde je mám. Stačí potom prohledat kabelky a klíče jsou většinou na světě. Jak může ale hledat klíče můj chlap, který nemá kabelky a používá jen kapsu od kalhot? Ano, máte pravdu. Nedal je do ošatky, darebák, ale mrsknul je někde po bytě a teď je hledá…
A tou největší kapitolou u nás jsou klíče od auta. Měli jsme jedno starší auto a k němu dvoje klíče. Když máte v rodině jedno auto a jste dva řidiči, je pohodlné, když každý z vás nosí ty svoje klíče od auta stále u sebe. Když jeden sjede ráno od nás z kopce do práce a druhý auto odpoledne potřebuje, stačí jen vědět, kde ten první auto zaparkoval, ten druhý pak k němu dojde a auto si vezme. A naopak. No jo, ale to musí mít oba klíče. Když ale jedny z těch dvou klíčů nemůžete zaboha najít, je mobilita složitější. Rok a půl jsme hledali „druhé“ klíče od auta. Prohledali jsme snad všechno. Všechny kabelky, všechny somradla, všechny batohy. Klíče nikde. Byla jsem přesvědčená, že já to nebyla, že já je neztratila. Manžel tvrdil, že on taky ne. Jezdím do práce vlakem, a protože bydlíme daleko od nádraží, nechávám auto stát na parkovišti u vlaku a poté se vyvezu pohodlně k nám na kopec. Cestou z práce si ve vlaku chci nachystat do ruky klíče od auta, ať je potom venku nehledám, sahám do kabelky a klíče nikde. Nikde? To snad není pravda. Vždyť jsem ráno jela autem, auto stojí na nádraží a čeká na mě a já nemám klíč. V té době jsme měli již auto nové, tedy nový klíč a druhý nový klíč měl u sebe manžel. Nebo spíše byly doma, v ošatce, protože manžel jel do práce na skútru.
Tak je tohle normální? To jsem je po cestě do práce ztratila? Klíče od nového auta? Je mi zle. Vystupuji z vlaku a na kapotě auta se prohrabuji v kabelce, která dokáže být někdy Bermůdským trojúhelníkem, ale pořád nic. Ty klíče tam musí být. Sáhnu znovu do malé kapsičky, kam si je vždycky dávám a zjistím, že kapsička má na konci díru a když prostrčím dírou prsty a pak celou ruku, objevuji dvojité dno. A hele! Naše staré klíče od auta! A vedle nich v dlani svírám ty nové. Uf. Nikdo nám tudíž nové auto neukradne. No, můžu já za to, že kabelka tak rafinovaně pohlcuje věci?
Ano, ano drahý, to já je měla v kabelce, máš pravdu. Tohle sousto budu mít na talíři dlouho. Nevysvobodí mě ani vzpomínka na událost, kdy s jedním klíčem od starého auta a starým autem před domem jsme chtěli už už odjet na chatu (zatímco ty druhé byly v té kabelce, a byly tam ještě pak dlouho). Jenže ty jediné klíče najednou zmizely. Prostě nebyly. Měl je před údajným zmizením v rukou můj muž. Zoufalí jsme pobíhali po bytě a hledali. Manžel se přiblble usmíval a říkal, že prostě „neví, kde jsou“. Ach jo, zuřila jsem a oznamovala naší dceři, která se těšila, že opět vypadneme z domu na chatu: „Sofi, tak nikam nejedeme.“ „Proč mami??“ ptala se zklamaná Sofinka a začal hledat s námi. „Co jsi dělal naposledy, když jsi je ještě měl v ruce?“ Ptám se manžela a už se ani nesnažím ovládat vztek. „Já nevím…“ Odpovídá. „Chystal jsem akučku.“
Jdu ke schodům na půdu a tam leží připravená na odnos jeho akuvrtačka v kufříku. Naštěstí, jako správná žena, nadzvednu víko od vrtačky a koukám na úhledně složenou akuvrtačku i s náhradní baterií a vedle ní vmáčknuté naše klíče. No! Kdybych to neotevřela, to bychom nejezdili autem dlouho. Zachránila jsem nás. Ale omluvy se nedočkám. Jen Sofi má z toho největší radost, že opravdu odjíždíme a mává nám s úsměvem z balkonu.
Nevím, co poradit závěrem. Kupte si ginko? Dávejte klíče na věšák? Pište si seznamy a deníčky? Všechno dohromady. A také, když něco už posté prohledáváte, může vás překvapit dvojité dno. Staré klíče už sešrotovaného auta nosím v kabelce jako talisman.
