Článek
Před pár dny jsem ve vlaku potkala dívku. Stály jsme obě na chodbičce velmi zpožděného vlaku, do kterého já jsem přistoupila zcela náhodou. Můj vlak, kterým jsem měla původně jet, měl patnáctiminutové zpoždění a při čekání na něj jsem zjistila, že mohu jet vlakem předešlým, který měl zpoždění šíleně větší, skoro hodinu a přijel ještě před tím mým na stejnou kolej.
Rozhodla jsem se rychle a nastoupila. Vagon byl plně obsazen a já měla jet něco kolem tři čtvrtě hodiny. Vedlejší vagon byl poloprázdný, ale podle slov průvodčího tam nefungovala klima. Nedalo mi to a ve snaze si tam najít místo jsem se protáhla kolem slečny, která stála u průchodu do neklimatizovaného vagonu. Usmála se na mě.
Dnes už procházet mezi vagony jde lehce. Dveře se zmáčknutím cuplíku samy otevřou, vy projdete a dalšími dveřmi, zmáčknutím dalšího cuplíku, jste v jiném vagonu. Ticho, klid. Pamatuji doby, kdy když jsme chtěli projít mezi vagony a hledali volné místo v jiném, to bylo vyloženě děsivé. Dveře šly odtáhnout jen obrovskou silou. Jakmile se člověk ocitl mezi vagony, viděl doslova na ubíhající koleje pod ním. Skoro měl pocit, že se ten malý můstek odpojí a on spadne na koleje, nehledě na ohlušující rachot, který tomu všemu dodával hororový nádech a někdy ty další dveře ven z můstku nešly otevřít, člověk musel cloumat a hodně zabrat, ohromený neskutečným hlukem a strachem. Děs a hrůza. Jako malá jsem tuto cestu přes vagony nesnášela.
Vracím se z neklimatizovaného vagonu zpět kolem slečny, která se na mě opět usměje. „Tam se to nedá! Je tam vážně dusno.“ Říkám nahlas, usměju se na ni taky a položím batoh na zem v chodbičce kousek od ní.
Nějak to tady spolu přečkáme, říkám si v duchu. Za oknem ubíhá krajina a mě je fajn, protože je pátek. „Zkoušela jste najít místo?“ Ptám se jí. „Jo, zkoušela“, odpovídá, „ale vyhodili mě, že je to plný.“ Jede prý z Opavy až do Prahy, do teď seděla, ale v Olomouci přistoupili ti, co mají místenku. Tak stojí na chodbě. Do vedlejšího vagonu, kde je dusno, se jí nechce.
Má krásně výrazné zelené oči a zajímavou barvu vlasů. Taky výraznou.
„Studujete nebo pracujete?“ Osmělím se otázkou.
„Oboje.“ Odpovídá zvesela. Má ztepilou postavu a hrdě vztyčenou hlavu.
„Co studujete?“
„Kriminalistiku.“
„Wow! Vy jste dobrá! To musí být skvělý!“ Říkám na to. Kriminalistika. Před pár lety jsem se také dívala na netu přesně na školu, kterou slečna studuje. Bavilo by mě to. Kdybych byla mladší, neváhala bych a možná do toho šla taky.
„On je to běh na dlouhou trať. Až dostuduju, nastoupím k policii a než se ze mě stane kriminalistka, bude to trvat. Ze začátku budu pochůzkář. Hlavně se k nim musím dostat. Pokud udělám psychotesty, čekají mě ještě fyzické testy a ty nemusím zvládnout.“ Povídáme o jejím budoucím vysněném povolání a já odhaduji podle její sportovní a pevné postavy, že fyzické testy určitě udělá.
Kolem nás projde skupinka lidí, hledat místa na sezení. Otvírají dveře od průchodu mezi vagony, u kterých stojíme.
„To bude zajímavé povolání. To vám závidím.“ Povídám.
„Já o tom přemýšlela dlouho a rozhodla se napevno v době covidu.“
Skupinka se vrací zpět z vagonu, kde je dusno. Sednou si opět na své batohy na chodbičku. Jako za starých časů, když byly narvané vlaky a místenky nebyly. Dnes je to výjimečně tolerováno, vzhledem k poruše.
„Můj děda je policista“, pokračuje slečna, „A já mám takový sen, že až tu školu dodělám a vezmou mě k policii, že se s dědou nechám vyfotit. My oba v uniformách vedle sebe. Děda je můj velký vzor, moje nejvyšší autorita. Chci, aby byl na mě pyšnej…“
Přes dvoje dveře vidíme do vagonu s rozbitou klimou, kde na zemi u záchodku sedí nějaká dívka. V uších má sluchátka, záda opřená o dveře záchodku, klimbá a pohled má skelnatý, čelo zpocené, víčka jí padají. Nedivím se jí, musí tam být peklo. Proč si nejde sednout k nám, do našeho vagonu?
Průvodčí projde kolem ní, ona musí skrčit své natažené nohy, aby prošel. Proč jí on něco neřekne? Že náš vagon je normální. „To je hrůza“, utrousí pan průvodčí poznámku pro sebe a možná i pro nás, když si otevře spojovací dveře a protáhne se kolem.
„Jednou jsem jela pendolínem a rozbila se klima v celém vlaku.“ Vyprávím slečně. „Bylo horké léto a oni to neuměli spravit. Jen nám pořád nosili balenou vodu.“
„Prosím vás, můžete nám taky otevřít tohle malé okénko, jako je to vedle?“ ptá se slečna pana průvodčího, který se opět vrací do vagonu hrůzy.
„Ne, nemůžu. To bych tady musel vypnout klimu a to nechcete. Tam vedle je to proto, že není zbytí.“
Navíc je to jedno malinké okénko, u kterého jde otevřít jen vrchní sklopka. Ostatní okna v celém vagonu jsou neotvíratelná. Vzpomínám na dobu, kdy ve vlacích šly normálně okna otevřít. V létě jsme je stahovali a vykláněli se ven, nechali si větrem rozcuchávat vlasy a taky jsme hráli hru, kdo se kolikrát dotkne větví a utrhne z nich nějakej list. To bylo zábavné. Dnes už není u oken nápis: „Nenaklánějte se z oken!“ Je to zbytečné, nejdou otevřít. Mohlo by tam ale být: „Pokud se rozbije klimatizace, nebojte, nosíme pořád vodu. Sice se možná horkem rozpustíte, ale budete krásně zavodnění.“
„Ten můj děda mě dost popichuje.“ Pokračuje ve vyprávění zelenooká odvážná slečna. „Říkává mi, že to stejně nedodělám. A já nevím, jestli mě schválně dráždí, aby mě vyprovokoval a namotivoval, abych tu školu dokončila, nebo mi prostě nevěří, nevěří, že to zvládnu.“
„Ten váš sen, být kriminalistka je tedy nejen o odvaze, ale také o vytrvalosti a trpělivosti.“ Uvažuji já, když mi vysvětluje, jak dlouho musí vydržet, když si chce svůj sen splnit.
Je přímá a smělá a chce se podílet na tom, aby v naší zemi bylo líp. Třeba dopadením a usvědčováním viníků, zločinců a vrahů. Holt houževnaté mládí.
Věřím jí. Chci jí to věřit. Má v sobě sílu. Přeju jí, ať neztratí elán a chuť a kéž při pohledu do jejích zelených očí, které jsou tak pravdivé, se zločinci přiznají.
„Mohu o vás napsat fejeton?“ Ptám se jí. Vlak brzdí v mé stanici a já budu vystupovat.
„Ano!“ zvolá nadšeně a pohodí červenou záplavou vlasů.
„Jak se jmenujete?“
„Veronika.“
Tímto plním, co jsem slíbila. A děkuji vesmíru za setkání s ní. Její nebojácnost a nadšení se tak trochu přenesly i na mě. A jejím nevysloveným obavám a pochybnostem chci vzkázat: „Verčo, vydržte! Už vidím tu fotku s vaším dědou…“
