Článek
Moje nejlepší kamarádka se odstěhovala za svojí láskou do Brna. Vidíme se málo. Pokud přijede sem, do Šternberka, chce se věnovat malinkým vnučkám, což úplně chápu, a proto máme na sebe málo času a skoro se nevidíme. Nestihne mě navštívit. A pokud zrovna čas má, my jsme třeba o víkendu na chatě, tak se mineme.
Proto musíme aspoň jednou za půl roku naplánovat den, kdy a kde se potkáme. Někdy ve Šternberku, někdy v Brně. Nedávno jsme vymyslely, že hned po práci sednu na vlak a pojedu za ní. Sejdeme se třeba na přehradě. Strávíme spolu pár hodin a já zase odjedu domů.
Takže výlet do Brna! Proč ne. Tam budeme z doslechu a z dohledu našich mužů, můžeme povídat holaj duša. Rozebírat, pomlouvat, stěžovat si, být spolu, smát se hodně nahlas, vzpomínat, rozumovat, plakat, plánovat, přemýšlet, ukazovat si fotky na mobilu, nebo nakupovat. Zkrátka všechno, co jsou schopné spolu holčičí kamarádky dělat. Taková „amerika“! Pohodička a nikdy se neomrzející činnost.
Jenže pozor. Jedu do Brna! Víte, co to znamená?
Brno, to je takové to velké město na jihu Moravy, ze kterého si dělají srandu snad všichni lidi v republice. Alespoň tedy podle mého bráchy. Ten si z tohoto města dělá srandu furt. Často mi posílá vtípky z internetu o Brně, které tam kolují.
Když zjistil, že jedu za Andrejkou, řekl mi do telefonu, ať ji pozdravuju a zeptám se jí, jestli už mají v Brně elektřinu. Asi tak. To je celý můj bratr.
Nasedla jsem do vlaku, cesta měla trvat něco přes hodinku. Paráda. Ještě jsem si libovala, že jedu starým rychlíkem, ve kterém se dají stáhnout okna a vyklonit se ven, jako za starých časů. Nadechnout se čerstvého vzduchu a třeba vyplazovat jazyk a mžourat do proudícího vzduchu.
Vlak zastavil ve stanici Ivanovice na Hané a čekal. Deset minut, dvacet, půl hodiny, padesát minut. Mně to zas až tak nevadilo, stejně jsem měla mít v Brně aspoň hodinu k dobru. Ale vedle mě přes uličku rychlíku se odehrávalo drama. Seděl tam nějaký mladík a oznamoval do telefonu svému tátovi, že nestihne kvůli zpoždění zkoušku. Vlak byl skoro prázdný (jak by řekl můj brácha: „kdo by jezdil do Brna, že?“), a tak jsem slyšela každé slovo.
Hlavně jsem slyšela toho jeho tátu, ty nesmysly, které říkal svému synovi, protože byl naštvaný, že nemůže ke zkoušce, a jeho syn měl jet přece jiným vlakem!, měl to tušit! Viděla jsem v něm sebe a svoje hlášky namířené na naše děti.
Ano, měl to tušit, protože když jedete do Brna a potřebujete stihnout zkoušku ve dvě hodiny odpoledne, musíte vyjet raději v sedm ráno. Na cestě do tohoto města nikdy nevíte, co vás potká.
Sraz s Andrejkou byl na Príglu (to je brněnská přehrada). Ona jela z práce autem a já z nádraží šalinou (brněnská tramvaj).
Brňáci mě fakt naštvali. V tramvaji se nedala koupit jízdenka. Mohla jsem jen přiložit kartu k terminálu a nic. Jen to píplo. Musela jsem se zeptat kluka stojícího vedle mě, jak to funguje. Dozvěděla jsem se, že až budu vystupovat, musím opět přiložit telefon k terminálu a po pípnutí se mi jízdenka ukončí. To jsem samozřejmě neudělala, zapomněla jsem, takže mě jízdenka místo dvaceti pěti korun stála asi sto. Ach jo. Neříkal bratr, že v Brně jsou sto let za opicemi? Tento způsob s terminálem mi přijde ultra moderní a já se cítím jako vidlák ve velkoměstě. To jim nedaruju!
Nejvíc mě ale v Brně naštvalo, že bylo hezky! Nesnáším, když je mi vedro, ale zkuste si vzít sebou oblečení na chladno, normálně a horko zároveň, a to celé nacpat do malého batohu na záda a navrch ještě deštník nebo pláštěnku, protože radar ukazoval na celodenní déšť. Nakonec bylo v Brně střídavě hezky, škaredě, vedro, déšť, a tak pořád dokola. To si v Brně neumí pohlídat počasí?!
My s Andrejkou jsme se střídavě oblíkaly do mikin, nebo vysvlékaly do triček, roztahovaly deštníky a nasazovaly sluneční brýle. Prostě děs.
V altánku u přehrady jsme si daly kávičku. Tam mě překvapil přízvuk pana číšníka. Místo, aby mluvil brněnským hantecem, spustil na mě skoro čistou pražáčtinou. Co je to s těma Brňákama? A prý je opravdu z této metropole, v Praze v životě nebyl!
Nakonec jsme si krásně popovídaly u přehrady, prošly se hezkou krajinou a potom mě Andrejka hodila autem k nádraží.
Ještě jednou věcí mě Brňáci dorazili. Čas tam ubíhá hrozně rychle. Pět hodin povídání mi s mojí kamarádkou nestačilo. Nestihly jsme vše probrat.
Musíme se opět setkat, ale raději teď u nás, na severní Moravě.
Brnu zdar!
Tygřice.
P. S.: Asi naštvu mého bráchu, ale musím vysvětlit, že ve fejetonu je použita nadsázka a humor. Brňáci, prosím vás, neberte si to osobně. Je tam u vás krásně. Líbí se mi přehrada, šaliny i kostely. A hlavně tam bydlí moje kamarádka, tak ji hýčkejte.
