Článek
Vánoce jsou svátky klidu
Nezkoušejte naši třídu. Kdybyste ji zkoušet chtěla, ryba by vám nechutnala.
Tyto věty jsme jako děti základkou povinní psali paním učitelkám (soudružkám) na tabuli. K tomu nesměl chybět hlavně obrázek kapra a stromečku, to vše krásně nakreslené barevnými křídami. Pak tabuli zavřít a na zavřená křídla napsat POZOR UVNITŘ. Paní učitelka tabuli rozevřela a dělala jakoby drahoty, že tedy nebude zkoušet. I když jsme jí tohle psali na tabuli snad dva týdny před Vánocemi. Většinou byla milosrdná a prověrky odložila až do doby po nich.
Dnes se tato psaníčka učitelkám nepíšou. Je potřeba valit, spěchat, musíme mít hodně známek. Moje dcera měla tento týden před prázdninami samé písemky, prověrky a zkoušení. Holt není čas a po svátcích se spěchá na uzavírání známek před vysvědčením.
Spěcháme pořád. Žijeme v uspěchané době. Po celý rok se za něčím honíme. Ale největší úprk máme o Vánocích, nebo spíše před nimi.
Úklid, dárky, nákupy jídla, pečení cukroví. Píšeme si seznamy co ještě zařídit, komu poslat přání, kdy jít na kávičku s kámoškama, kdy je besídka dětí. Stres, shon, napětí, povinnosti.
Proto si před svátky tolik navzájem přejeme „klidné Vánoce“. Protože je nemáme. A když ty dny nastanou, tak si je možná užijeme, ale možná taky ne, dolehne na nás únava. Lítáme po návštěvách a spěcháme všem popřát, nechceme vynechat nikoho. Posíláme smsky a odpovídáme na všechna přáníčka na sociálních sítích, voláme lidem a jsme z toho ve stresu.
Letos jsme se u nás doma dohodli, že budeme mít skromné Vánoce. Zakázala jsem našim dětem koupit nám něco dražšího než za dvě stovky. Zkrátka každému jen pozornost. My jim samozřejmě dáme dary větší, ale nechci, aby to pro ně byla povinnost a dělali si starosti, co nám pořídit, když jeden z nich si už vydělává, ale potřebuje každou korunu a druhá chodí do školy a má jen kapesné. Chtěla bych tyto tradice dárků vrátit do kolejí alespoň trochu podobných z mého dětství.
Jako malá jsem se těšila na rozsvícený stromeček (nepamatuji si, že by byly v obchodech už od listopadu), na bramborový salát (mňam) a na nějaký dáreček. Jeden, maximálně dva.
Pokud budeme dětem dávat vetší a větší dárky rok co rok a stále je ohromovat více a více, tak za pár let jim pod stromečkem dáme, v jejich deseti letech, klíče od auta? Kam až to zajde a kde je strop darů a jejich hodnota?
Chtěla bych tedy tímto nápadem vyhlásit takovou malou domácí měnovou reformu, nebo bankrot. Začít od nuly, od dvou stovek za dárek. A další rok za tři sta. Půjde to?
Naše dcera mi na to řekla, že stejně každý rok říkám: „letos budou skromné dárky, nemáme peníze“, takže ona je prý zvyklá. Chudinka.
Jsem to ale hrozná matka. A letos jsem to dotáhla až na matku krkavčí. Nemám cukroví, ale mám světýlka v oknech (dostala jsem je od kamarádky).
Kvůli crowdfundingu (předprodeji v nakladatelství Pointa na moji knihu Deník Tygřice) jsem skoro celý listopad nespala. Budila jsem se v noci a byla jsem opravdu vynervovaná, aby to klaplo. Tudíž po celé akci, která dopadla díky vám všem skvěle, přišlo vyčerpání. Od začátku prosince pociťuji obrovskou únavu a těším se na dovolenou na konci roku. Cukroví jsem nezačala péct, neboť jsem čekala na více síly a potom taky na výplatu. Výplata nakonec přišla, ale síla ne. A do toho všeho jsem onemocněla.
Tento fejeton píši z postele, zachumlaná do deky a popíjející horký čaj. A v duchu vidím vás všechny, jak pobíháte, sháníte, přemýšlíte, kupujete.
Zastavte se! Svět se nezboří, když zvolníte.
Mám pro vás nápad. Doporučuji všem uhoněným ženám a mužům, aby se před Vánoci hodili marod. Protože potom budou rádi, že si zvládnou uvařit horký čaj a pustit si pohádku, nebo spát. Budou zpomalení, klidní, trpělivě čekat na uzdravení a budou rádi, že jsou rádi.
Tak šťastné a veselé.
Tygřice.
