Článek
Ženská krása, aneb co dělat, když uvadá.
Snad každé průměrné ženě záleží na její kráse. Záleží jí na tom, jak vypadá.
Chceme být krásné a žádoucí. Tak tomu vždy bylo a je, co svět světem stojí, a dle mého názoru, vždy bude.
My ženy nechceme stát v koutě. Chceme si vybírat. Vybírat si muže podle svého gusta, vybírat si dobrou práci, vybírat si přátele. Mít dobré možnosti. S tím vším souvisí bohužel či bohudík náš vzhled. Ať se nám to líbí či nelíbí. Vzhled zaujme jako první. Kohokoliv.
Samozřejmě, že ten kdo není povrchní, hledá za krásnou tváří i krásnou duši. Ale buďme k sobě upřímné, za ošklivým obličejem se nám hezká duše hledat nechce. I kdyby tam nakrásně byla. My lidé povrchní jsme (zpravidla). Většinou dáme na první dojem. A pokud je první dojem ošklivost, těžko za ní chceme vidět něco hezkého.
Jak kruté, ale jak pravdivé.
Být hezká, je pro ženu základ. Je to jako mít dobrou základní výbavu pro život. Být k tomu ještě milá a vtipná a samozřejmě být chytrá, to je zkrátka značka ideál. A být při této kombinaci vyloženě krásná, je vražedně troufalé. Ale co si budeme nalhávat, každá po tom toužíme (většinou).
A některé z nás tuto kombinaci dostaly do vínku. Jenže, jak se říká, čas je spravedlivý pro všechny. I nebeská krása začne s přibývajícími léty ztrácet na lesku.
Čas je neúprosný a letí někam do dáli a my ženy se jednoho dne přistihneme u toho, že začneme stárnout. Všimneme si změn.
Začíná to pomalu a plíživě. Jedna vráska na čele nebo na tváři. Nic víc. Za rok nebo dva jich přibude trošku více. A časem se vlak jménem stárnutí, který jen tak zlehounka popojížděl krajinou, dá nekompromisně do pohybu. Začne nepatrně nabírat na rychlosti, rok za rokem je rychlejší a v každé stanici, ve které zastaví, nám přinese kromě vrásek a starostí i fyzické bolesti různého druhu, povolenou kůži, nesvěže vypadající pleť a kdoví co ještě.
Stáří samo o sobě je těžké. Člověku ubývá energie, životní elán, někomu iluze a přibývají fyzické neduhy. Ale proč nám ženám ubývá to nejcennější? Naše krása? S krásou by se stárnutí dalo lépe snést!
Kdybychom my ženy, kterým na dveře neúprosně ťuká věk, nepřicházely s léty o náš vzhled, byly bychom přešťastné. Věřte mi!
Představuji si sebe třeba v domově důchodců. Jsem pořád krásná a štíhlá jako kdysi, a když projdu vstupní halou, desatero starých mužských očí (nebo mladých?), se za mnou otočí. I ta hůlka na podpírání by mi nevadila.
Ne, že bychom se my ženy definovaly podle počtu otáčejících se mužů. Ale, rozumíte mi?
Navíc nelze v mládí odhadnout, jak bude žena vypadat, když bude starší. Každá jinak. Některá hůř, jiná líp. Mimoto se proti tomu asi nedá nijak zvlášť bránit, i když nám drahé krémy v reklamách slibují něco jiného. Každá jedna to máme jinak.
A každou z nás, dříve či později, čeká, zvolit si způsob, jak se s tím vyrovnáme.
Některé ženy si zvolí boj proti vráskám pomocí plastických operací a botoxu. Jiné se nechtějí vzdát mladistvého oblečení a oblékají se stále jako za mlada a mohou tím vzbuzovat rozpaky nebo posměch okolí. Další se zatvrdí proti mladým a mladším ženám, berou je jako své konkurentky a rozhodnou se je kritizovat a pomlouvat. Mnohé brečí doma do polštáře a prolévají slzy nad ztraceným mládím.
Všechny z nás to jednou čeká, každá tomu budeme čelit. Všechny budeme muset předat žezlo těm mladším, krásnějším, čerstvějším.
O tom život také je.
Ale s přibývajícím věkem můžeme získat životní moudrost, vyzrálost, nadhled a někdy i lehkost v určitých věcech. A také uvědomění, že teď je ta chvíle naplno žít život. Než bědovat nad tím, že v padesáti už to není jako ve čtyřiceti, raději užít dne, protože v šedesáti na tu padesátku budeme vzpomínat. I na to, jak nám to v ní slušelo.
Mnohé ženy jsou ve stáří stále krásné. A teď nemyslím ty, které „vypadají mladší“, nebo ty do kterých „bychom to neřekli“. Mám na mysli ženy určitého staršího věku, který ten věk nepopírají, ale přesto zůstávají okouzlující.
Jak to jen dělají a čím to je, že jim to tolik sluší? Je to životním postojem? Optimismem, cvičením, geny či měly štěstí? Je to tím, že věk přijaly, přiznávají si ho, nebrání se mu a čelí mu s grácií? Lze se to od nich naučit?
Pokud je to tím předposledním bodem, tak jo. Dobře. Tak honem. Raději to u sebe přehodnotím.
„Pojď a vítej stáří. Vem si moje roky. Jen buď milosrdné a zachovej mi krásu (a zdraví!).“
Ano. Stárnutí je jen pro otrlé.
A jak to máte vy?
Tygřice.
