Článek
Chtěla bych vám trošku vysvětlit, proč vlastně píšu tenhle blog.
Po celém tom „záživném“ životě, po každém neúspěchu nebo další ráně, kdy už jsem si říkala, že to nedám, mě okolí vždy přesvědčovalo o opaku. Slýchala jsem, jak jsem silná, jak to zvládnu, že nikdo není silnější než já a že musím myslet na dceru. Jenže já uvnitř přemýšlela: Proč já? Proč nemůžu mít šťastný a spokojený život v klidu? Proč musím mít takovou smůlu na lidi a proč se na mě ten „pech“ pořád lepí?
Mockrát jsem přemýšlela, jak se ze všeho vyhrabat. Mockrát jsem to i zvládla a pak se tomu po čase i zasmála s tím, že o tom napíšu knihu. Že budu takový ten odstrašující případ toho, co (ne)dělat, pokud nechcete dopadnout jako já.
Nikdy jsem si ale nedokázala jen tak sednout a psát do sešitu. Notebook jsem si sice koupila před patnácti lety, ale už tehdy to byl starý stroj, kterému nefungovala baterka, takže nešlo si ho jen tak vzít a jít psát, kam se mi chtělo. A tablet? Ten jsem sice dostala loni k narozeninám, ale stejně mi to s ním nešlo.
Tak mě napadlo psát blog a píšu ho na telefonu, jako bych psala SMS. Je to jednoduché, protože telefon je přesně do ruky a jsem zvyklá na něm psát, takže mi to jde rychle. Hlavně mi to ale neuvěřitelně pomáhá po psychické stránce. Mám v sobě obrovskou potřebu se už se vším konečně svěřit a dostat to ze sebe ven, protože držet to v sobě roky už bylo neúnosné.
Zároveň mě k tomu dohnala i má současná situace. Řekla jsem si, že když teď nemůžu do práce, aspoň zúročím své (ne)úspěchy. Třeba tím pomůžu někomu, kdo je v podobné situaci, a kdyby ne, tak třeba někoho aspoň pobavím.
Moje rodina o tom neví a doufám, že se to ani nikdy nedozví. Budou tu totiž pasáže, o kterých nikdo nemá tušení. Některé jsou takové, že by mohly ještě pořád strašně ublížit lidem, kteří stále žijí. Budou tu i přiznání, která bych nechtěla, aby četla moje dcera, i když spolu máme krásný a otevřený vztah. Jsou prostě situace, které svému dítěti nikdy neřeknete, ať je váš vztah sebesilnější.
Moje sestřička ví defacto všechno, až na jednu věc. Vím, jak reagovala, když jsem jí po letech řekla určité skutečnosti – nebylo to nic příjemného. Ale já se potřebovala svěřit, protože mě to moc tížilo. Pochopila i to, proč o tom nechci mluvit veřejně se jmény. Nemám potřebu toho člověka zničit, i když on ublížil mně. Tím, že bych to vykřičela do světa, bych ublížila více lidem, a to jsem nikdy nechtěla dopustit.
Proto doufám, že mými čtenáři nebude má rodina, i když se spolu nebavíme. Budu moc ráda, když mi na mé texty budete reagovat, psát své názory nebo třeba i to, kde jsem podle vás dělala chybu. Budu vděčná i za každé předplatné (příspěvek), které mi v mé současné těžké situaci moc pomůže.
Věřte, že můj život nikdy nebyl nuda. A teď nastal čas ho vyprávět.
