Článek
Považuji se za poměrně technicky zdatnou ženu po třicítce, mám vzdělání v IT a nemám problém s využíváním moderních technologií, občas se ale potřebuji zastavit a takzvaně vypnout, což se v dnešní době považuje za téměř trestný čin. Pojďte se nad tím zamyslet se mnou…
Co uděláte po probuzení?
Ráno vám pravděpodobně zazvoní budík na mobilu a první co po probuzení uděláte je, že zkontrolujete jestli vám v noci někdo nepsal. Někdo si ještě projede sociální sítě přímo v posteli a odpoví na zprávy. Spousta lidí potom snídá s mobilem v ruce. Když náhodou zaspíte a nemáte čas na zprávy odpovědět, určitě na to myslíte dokud to neuděláte a s velkou pravděpodobností již od toho samého člověka máte další zprávy jestli jste v pořádku a nebo minimálně otazník.
V práci
Tady samozřejmě záleží na profesi, někdo u sebe mít mobil ani nemůže a někdo ho k práci vyloženě potřebuje. Určitě se vám už ale stalo, že máte něco rozdělaného a zrovna vám někdo volá, hovor vás vytrhne z práce a zdrží vás. Nebo si dovolíte dát tichý režim a zprávy ani hovory vás absolutně nerozhodí?
Doma
Když dorazíte domů a konečně si sednete vezmete do ruky telefon a zcela určitě vás čeká nějaká zpráva a nebo musíte zkontrolovat aplikaci dětí ze školy, jestli se náhodou něco neděje a nebo nemáte na zítra nakoupit něco, co ani nevíte kde prodávají.
Takle můžeme rozebrat každou část dne, když si to ale shrneme, trávíme celé dny s mobilem po boku. Nejen že máme spoustu aplikací, které nám hlídají dobrý spánek, jídelníček, diář, počasí a veškeré životní funkce ale také jsme pořád ve střehu jestli od nás někdo něco nepotřebuje. Určitě znáte otazky typu: Co jsi dělala odpoledne, že jsi mi nezvedla telefon?
A já se ptám:
- Je to normální?
- Nevyvolává to v nás zbytečný stres?
- Dovolíte si na jeden celý den telefon vypnout?
- Co se stane, když necháte telefon domma a jdete na nákup?
V dětství jsme měli doma pevnou linku, vedle které ležel telefonní seznam. Když jsme chtěli s někým mluvit a nezvedl to, zavolali jsme za půl dne a nebo až druhý den. Když jsme ke zvonícímu telefonu nedoběhli včas, vůbec jsme netušili kdo volal ale věděli jsme, že pokud je to důležité zavolá znova.
Potom jsme měli první mobily a přemýšleli,jakého operátora zvolit kvůli signálu a jestli budeme psát víc SMS a nebo volat kvůli zvolení výhodného tarifu.
Dneska snad ani nevíme, kolik nás sms stojí. Důležitá jsou data a jejich rychlost. Hlavně být online vždy a všude. Dětem dáváme telefon skoro od narození. Ale umíme žít i bez něj? Nebylo by nám líp, kdyby jsme si místo sledování reels radši povídali s blízkými?
Nedobrovolně ve skupinách
Já mám tři děti, takže jsem byla přidána do několika chatovacích skupin: 3× třídní skupina ze školy, 3× skupinka rodičů dětí ze třídy, 4× rodiče dětí ze zájmového kroužku. Musím také dodat, že žiju v zahraničí a tak to mám se čtením zpráv trošku obtížnější, obzvlášť když někdo píše nespisovně a ve zkratkách.
Nejdřív jsem si po večerech poctivě překládala každou zprávu aby mi něco neuniklo, když jsem ale zjistila po 20 minutách, že máma od Pedra hledá láhev na pití, kterou ani neví kde ztratili začalo mi vadit s tím ztrácet čas.
Na konci školního roku se potom řešili vystoupení, dárky učitelům a instruktorům kroužků a každý účastník skupiny měl spoustu nápadů. Já měla pracovně hodně náročný týden a když jsem si konečně našla čas zjistila jsem že mám 950 zpráv… a řekla jsem dost!
Nejsem povina být k dispozici všem a vždy, nejsem povina zvednout telefon u večerního sledování filmu s rodinnou. Je jen moje věc, kdy si najdu čas odpovědět na zprávu a jestli na ni vůbec odpovím.
Naučila jsem už lidi v okolí, že o svoje volno telefon moc nepoužívám a vše řeším až když mám čas a můžu vám říct, že je to neskutečně osvobozující pocit…
A jak to máte vy?
