Článek
Sedím na letišti a jen tak pozoruji svět kolem sebe. Letiště je plné lidí různých národností, věku i sociálního postavení. Vidím rodiny, zamilované páry, party přátel a také samostatné cestující, kteří jedou evidentně někam pracovně.
Jedno mají však téměř všichni společné, jsou online. Buď sedí a zírají do displejů a nebo mají při chůzi nasazená sluchátka.
- Proč si rodiče nepovídají s dětmi a netěší se na společnou dovolenou?
- Proč si páry nevypráví o tom co budou v cílové destinaci dělat?
- Proč se člověk prostě jen tak nedá do řeči s někým, kdo čeká na stejný let?
Proč se to děje?
Podle mě si lidé zvykli na instantní rychlou zábavu a běžná konverzace o počasí jim už není dost dobrá. Proč by si měl člověk povídat s někým cizím, když má v telefonu stovky přátel na sociálních sítích?
Je ale tenhle náš online vesmír opravdový, nebo se jedná jen o iluzi, kde už dnes vůbec nevíme čemu můžeme věřit? Jak by to asi vypadalo, kdyby najednou všechny telefony přestali fungovat?
Stalo by se něco úžasného
Já si myslím, že by si lidé začali během chvíle povídat minimálně o tom, jak je to možné, že jim mobily nefungují a společně by vymysleli i nějakou tu konspirační teorii. Rodiče by se možná začali snažit zabavit své děti a třeba by se o nich dozvěděli něco nového. A zcela určitě by zde při delším čekání vzniklo i nějaké to nové přátelství, možná i láska.
Tento fenomén dnešní doby není bohužel k vidění jen na letištích, ale setkáte se s ním v čekárně u doktora, na zastávce autobusu, v restauraci a dokonce i na dětském hřišti. Všichni máme stovky přátel, ale často se cítíme osamělí.
A já se ptám sama sebe
- Je tohle kvalitní život?
- Nepřicházíme tímto stylem života o běžné radosti?
- Co tím předáváme našim dětem?
- A hlavně, co si z takového výletu budeme ve finále pamatovat?
Telefony nám umožňují rychlý kontakt i s lidmi z druhého konce světa, ale sebrali nám kontakt s našimi blízkými a lidmi které máme po svém boku.
A jak to vidíte vy?
