Článek
Olga Romanovová, předsedkyně lidskoprávní organizace MMR (My Russian Rights) píše z Berlína:
Jedna milá paní mě požádala, ať zveřejněním její dopis. Možná to někomu pomůže. Nebo třeba někdo viděl jejího syna.
„Dobrý den, píšu vám ze zoufalství. Můj syn Maxim Nikonov byl v roce 2015 zadržen za loupežné přepadení. Táhl to s nějakými grázly, v jednom kuse lítal v průšvihu. A tak se jednou s kumpány vloupal do garáže, zmlátili tam majitel garáže, který v garáži opilý vyspával, odnesli si alternátor, baterii a další věci v hodnotě 487 000 rublů.
Byl odsouzen na osm let a čtyři měsíce. Za dobré chování ho měli 16. ledna 2023 propustit. Trest si odpykával v trestanecké kolonii č. 3 v Kurské oblasti ve městě Lgov. Šestého září 2022 jsem za ním šla na další schůzku (jezdila jsem za ním pravidelně každých 6 měsíců) a on mi řekl: ,Mami, tak za půl roku bych mohl být doma, možná dřív‘, a já mu se slzami v očích odpověděla: ,Jasně, vím, přijedu ti naproti‘, ale hned jsem si v duchu spočítala, že by to mělo být dřív než za půl roku, leden přece přijde za čtyři měsíce. Na otázku, proč právě za šest měsíců, mi odpověděl: ,Nabídli mi výhodnou možnost být doma dřív a vydělat prachy.‘ Už předtím jsem si všimla, že verbují vězně na Ukrajinu, a v tu chvíli mi došlo, že se chystá do války. ,Synku, ať tě ani nenapadne jet na Ukrajinu,‘ řekla jsem mu a on na to: ,Mami, neboj se, brzy budu doma, odpusť mi všechno, zítra si mě mají odvézt.‘ Řekla jsem mu: ,Neboj se, mám peníze, všechno bude v pořádku, hlavně že se dostaneš na svobodu.‘ A on odpověděl: ,Mami, nemůžu ti viset na krku, tos vůbec neměla říkat.‘ Na odchodu jsem se na něj obrátila: ,Opovaž se!‘
Napsal mi 10. září, že už je na Ukrajině, a mně došlo, že ho bez výcviku poslali rovnou na frontu. Co pár týdnů mi psal, že je všechno v pořádku. Naposledy mi napsal prvního prosince a od té doby se neozval. Zašla jsem na náš vojenský komisariát a tam mi řekli, že žádné informace o vězních nemají a mít nebudou. Podívala jsem se na webové stránky společnosti Wagner a našla číslo na regionální pobočku jejich centra. Zavolala jsem jim, oni si zapsali mé údaje a řekli, že se mi brzy ozvou a poskytnou mi informace o synovi. Devatenáctého prosince přišel ke mně domů muž v obleku a kravatě a řekl, že je zástupcem společnosti Wagner ve Volgogradu. Pustila jsem ho dovnitř s velkým očekáváním a on mi hned začal vykládat, že můj syn je hrdina, že zničil celou kolonu ukronacistické techniky atd. Položil mi na stůl 30 000 rublů [cca 9700 korun], řekl, že je to odškodné za ztrátu mého syna, a rychle odešel. Začala jsem na něj hystericky řvát: ,Vrazi jedni… strč si ty peníze do prdele… syna mi to nevrátí.‘ Řekl mi: ,Uklidněte se, váš syn je hrdina a měla byste na něj být pyšná.‘ Celou noc jsem se převalovala v posteli, nic jsem s tím nemohla dělat, neměla jsem žádné informace, jen jsem brečela do polštáře.
Nevěřím, že je mrtvý, v hloubi duše cítím, že žije, ale mám svázané ruce a nemůžu najít žádné informace. Poraďte mi, na koho se má obrátit.“
No, upřímně řečeno – teď už na nikoho.
