Článek
1. Der totale Krieg jednadvacátého století?
Během několika měsíců války prošla západní vojenská pomoc Ukrajině významnými strukturálními změnami, jejichž podstata nepozornému přihlížejícímu často uniká.
Standardně se předpokládá, že s každou novou etapou konfliktu se objem dodávek zvyšuje a ukrajinská armáda tak posiluje, ale toto tvrzení je pravdivé pouze částečně – určité zvýšení objemu pomoci je spojeno především s nahrazením ztrát ukrajinské armády ve vojenské technice, munici a vojenském majetku, nikoliv však s posílením jejích schopností.
Od prvních dnů bojů Evropa a Spojené státy vycházely ze zcela konkrétní logiky, která se dá shrnout takto: když Ruská federace utrpí určité procento ztrát na živé síle a technice, Moskva se vzdá svých plánů a přistoupí na mírová jednání. Z tohoto důvodu byly dodávky cílené, jejich cílem bylo redukovat určité výhody ruské armády: převahu v tancích, dělostřelectvu a námořnictvu.
Problematičnost tohoto přístupu spočívá v samotné premise, že pověstné „procento ztrát“ může mít obecně alespoň nějaký vliv na Kreml nebo vnitřní situaci v Ruské federaci.
Západní plánovači vynechali ze svých výpočtů to, že Rusko je historicky zemí s extrémně nízkou citlivostí na ztráty. Můžete se tomu smát, můžete to zpochybňovat, můžete to považovat za bezvýznamné, ale založit strategii na ignorování takových základních principů národní psychologie a vnímání se ukázalo nejen jako absurdní, ale také jako fatální chyba.
Z hlediska válečnického umění bylo Rusko vždy zemí, která se špatně přizpůsobuje rychle se měnící situaci a špatně se orientuje v podmínkách války, kde je nutné se bleskově rozhodovat.
Zde jsou zcela na místě příklady rusko-japonské nebo sovětsko-finské války – tváří v tvář silnému soupeři reagovalo Rusko na porážky příliš pomalu a po nabídce více či méně přijatelných podmínek pro uzavření míru raději ustoupilo. Někdy se však události vyvíjely podle jiného scénáře: Rusko se tak či onak vzpamatovalo a přešlo k formátu vedení války, který mu vyhovoval nejvíce – a sice k opotřebovací válce.
Po událostech první poloviny rusko-ukrajinského konfliktu se Moskva, která neutrpěla vážné (pro vás se mohou zdát katastrofální, ale položte si jednoduchou rozumnou otázku – považuje je Kreml jako jediný aktér všech procesů v Ruské federaci za stejné?) ekonomické ztráty nebo ztráty zdrojů, uchýlila k tomuto historicky osvědčenému modelu.
To mělo přímý dopad i na strukturu vojenské pomoci Ukrajině od zemí NATO, které byly nuceny přizpůsobit se realitě rozsáhlých vojenských opotřebovacích operací tváří v tvář omezeným možnostem vlastního vojenského průmyslu.
2. Opotřebovací operace
Během letního a podzimního období NATO aktivně poskytlo ukrajinské armádě značné množství dělostřelecké munice a taktických raket, což zajistilo krátkodobou převahu Ozbrojených sil Ukrajiny nad silami Ozbrojených sil RF: nashromážděné informace o cílech v týlu ruských vojsk spolu s výrazně rozšířeným arzenálem vysoce přesných zbraní umožnily ukrajinské armádě provést řadu úspěšných ofenziv v okolí Charkova, Izjumu a Lymanu. Cílené ničení ruských muničních skladů spolu s rozšířením dodávek tradičních dělostřeleckých systémů poskytlo Ukrajině potřebnou palebnou převahu.
Během ofenzívy se patrně očekávalo, že po jejím ukončení Moskva požádá o jednání, a další intenzivní boje se neplánovaly. Z tohoto důvodu Evropa a Spojené státy ochotně dodávaly Kyjevu munici z vlastních vojenských rezerv: například od července do října bylo dodáno více než milion dělostřeleckých granátů ráže 155 mm.
V listopadu již byly západní arzenály značně vyčerpány, přičemž jejich rychlé doplnění nepadalo v úvahu – při následných inventurách se ukázalo, že obnovení aliančních zásob bude trvat 3 až 5 let, a to nejen kvůli nedostatečnému množství průmyslových kapacit, ale v některých případech i jejich úplnému vyřazení (tato situace nastala například u německých nábojů SMArt 155).
Důvod je prostý – Evropa a Spojené státy v letech studené války aktivně hledaly způsoby, jak snížit vlastní vojenské výdaje. Jestliže se SSSR po téměř celou dobu své existence aktivně řídil zásadou „zbraně místo másla“, pak obyvatelstvo západních zemí kategoricky odmítalo přinášet takové oběti. Udržování bojeschopnosti armády je samo o sobě nesmírně nákladné a dokonce nerentabilní a z hlediska ekonomiky se zajištění strategické a mobilizační rezervy jeví jako skutečná „černá díra“.
Po padesátých letech přijaly Spojené státy drastická opatření a zcela opustily samotný pojem „mobilizační rezerva“ – veškeré vojenské rezervy země byly kalkulovány na dobu superintenzivních bojů v Evropě o délce maximálně šesti měsíců. Na konci tohoto období se předpokládalo, že NATO a Varšavská smlouva by měly dospět k nějaké mírové dohodě – v opačném případě by Amerika přešla na dobu 5-8 let na válečné hospodářství (mluvíme samozřejmě o scénářích konvenční války)…
Ve stejnou chvíli se události začaly vyvíjet zcela jinak – Rusko zahájilo mobilizaci. Nasycení armády živou silou přispělo ke změně struktury logistiky (ustala praxe vytváření velkých skladů vojenské techniky) a také umožnilo obnovit schopnosti raketových a dělostřeleckých jednotek reaktivací zbraní ze strategické rezervy.
Kromě toho nelze pominout faktor rozšiřování schopností ruského vojenského průmyslu: dala by se vyprávět řada zajímavých příběhů spojených s dodávkami velkých sérií průmyslových komponentů evropské výroby do Ruska po 24. únoru letošního roku, tj. po uvalení sankcí. K dnešnímu dni ruské dělostřelectvo obnovilo tempo intenzity palby a opět střílí více než 20 tisíc granátů denně.
Zkrátka konflikt nejenže neutichl, ale proměnil se v opotřebovávací válku, kterou z řady důvodů nelze považovat za žádoucí ani pro silné západní ekonomiky.
3. Zákon o půjčce a pronájmu – a proč k němu nedošlo
Se začátkem podzimu mnozí oprávněně očekávali zintenzivnění dodávek západních zbraní ukrajinské armádě. Takový krok vypadal logicky – do té doby prokázala schopnost obrany i útoku, zatímco země NATO měly šest měsíců na přípravu a organizaci procesů spojených se zvýšením objemu vojenské pomoci.
K tomu však nedošlo.
Jak bylo uvedeno výše, Severoatlantická aliance se historicky snažila snižovat výdaje na obranu a s koncem studené války se tento trend ještě posílil – NATO se stalo de facto vojensko-technickým hegemonem a vojenské rezervy vůbec nepotřebovalo. Jejich objemy byly sníženy na úroveň jednoho měsíce intenzivního válečného konfliktu, došlo k redukci či přebudování vojenských továren a ke škrtům v rozpočtu ministerstev obrany.
Promluvme si například o těžkých obrněných vozidlech.
V současné době dokáže Německo vyrobit 100 tanků Leopard 2 za… 65 měsíců. Německo přitom nemá schopnost vyrábět současně tanky i samohybná děla – houfnice PzH 2000 totiž využívají součástky podvozku tanku Leopard (mimochodem, před několika měsíci podepsal Kyjev s Berlínem smlouvu na dodávku stovky samohybných děl – a ta budou podle jejích podmínek vyrobena za více než 5 let).
Ve Spojených státech je situace poněkud odlišná, ale tam se žádné nové tankové korby nevyrábějí (současné zásoby tanků potřebují Spojené státy pro vlastní potřeby, protože na jejich základě se vyrábějí nové modifikace). Amerika může v současné době renovovat a modernizovat staré Abramsy tempem 30 vozidel měsíčně, 60 vozidel při navýšení finančních prostředků na výrobní linku, 88 při radikálním zvýšení a rozšíření kapacit jediného tankového závodu v zemi (jde o otevřené údaje uvedené v rozpočtových dokumentech ozbrojených sil USA).
U většiny ostatních položek (s výjimkou vojenských vozidel a letadel různých typů) jsou mobilizační schopnosti Západu stejné jako u tanků – fungují výhradně pro potřeby NATO v době míru. V Alianci již několik desetiletí neexistují žádné kolosální zásoby, a proto je naprosto nemožné zásobovat milionovou ukrajinskou armádu evropskými a americkými zbraněmi (vezmeme-li v úvahu, že podle nejkonzervativnějších odhadů v současné době armády denně přijdou o jedno procento vybavení!)
Nikdo nemá v plánu tuto situaci radikálně změnit – proces rozšiřování vojenské výroby je sám o sobě nesmírně nákladný a trvá nejméně pět let – a v roce 2027 možná ztratí tato otázka na aktuálnosti. Samotné země NATO nepotřebují nadměrné vojenské kapacity nebo strategické rezervy – naopak, mimořádně obtížná globální ekonomická situace diktuje potřebu snižovat výdaje na obranu (příkladem je Velká Británie, která zredukovala své již tak skromné rezervy).
Proto také Evropa a Spojené státy těžko shánějí pro Ukrajinu potřebnou techniku, a právě z tohoto důvodu Kyjev dostává buď techniku sovětské výroby, nebo staré obrněné transportéry M113 a policejní obrněné transportéry.
Přesto jsou země NATO nuceny nejen zajistit fungování ukrajinské armády, ale také zvýšit objem dodávek – a v tomto ohledu se ukázalo, že trudné dědictví socialismu může paradoxně hodně pomoct…
4. Arzenál demokracie s komunistickými kořeny
Česko lze historicky označit za jednu z klíčových zbrojíren v Evropě. Tak tomu bylo v době existence Rakouska-Uherska i Sovětského svazu. Významná část sovětských exportních zbraňových systémů dodávaných například do Afriky a na Blízký východ byla vyrobena v Československu, které si díky kolosálním objemům vojenských zakázek dokázalo udržet silný a rozvinutý zbrojní průmysl.
Po rozpadu Varšavské smlouvy a následně SSSR však zůstaly české a slovenské vojenské továrny bez práce. Mohlo by se zdát, že v tomto okamžiku jejich příběh končí, ale Češi se ukázali být mnohem chytřejší a prozíravější než jejich noví partneři ze západní Evropy a jejich někdejší spojenci ze sovětských republik. Závody byly zakonzervovány na lepší časy a na svou chvíli čekaly několik desetiletí.
V této věci samozřejmě nemá smysl diskutovat čistě o produkci v České republice a na Slovensku – mluvíme také o Polsku, Bulharsku, Albánii, Rumunsku. Vojenské závody těchto zemí dodávají zbraně a munici na Ukrajinu od počátku konfliktu a své kapacity nadále soustavně rozšiřují (například polský státní koncern PGZ zvyšuje výrobu přenosných raketových kompletů protivzdušné obrany z tří set a 1000 kusů ročně).
Česká republika se paradoxně ukázala být jedinou zemí NATO, která je schopna zrestaurovat a modernizovat více než 100 kusů těžkých obrněných vozidel měsíčně: ještě na jaře umožnilo tempo prací v českých obranných závodech odeslat na Ukrajinu 150 tanků a 150 bojových vozidel pěchoty během 30 dnů.
V létě se ve východní Evropě znovu otevřely továrny a rozšířila se výroba náhradních dílů pro sovětské dělostřelectvo (zejména nových hlavní) a také 73mm, 122mm, 125mm a 152mm granátů. To umožnilo výrazně zlepšit zásobování ukrajinského dělostřelectva, i když situace stále zdaleka nepokrývá alespoň 50 procent potřeb dělostřeleckých brigád ukrajinské armády.
Je však třeba poznamenat, že v bývalých zemích Varšavské smlouvy byla prakticky zrušena výroba zbraní v celém cyklu – tj. dokážou úspěšně opravit a obnovit velké množství techniky sovětského typu, ale ne ji vyrobit od nuly.
Výroba nových zbraní, jak ukazuje příklad polských samohybných děl „Krab“ a slovenských samohybných děl „Zuzana“, vyžaduje značné množství času a je možná jen v omezených sériích. Jinak je ale objem práce, kterou zbrojní závody východní Evropy odvádějí, kolosální: opravují havarovaná vozidla, restaurují svoje i ukrajinské uloženky, modernizují sovětskou techniku, vyrábějí minomety, bezzákluzová děla, granáty, náboje, odminovací zařízení, protiletadlové rakety (nebýt jich, ukrajinská protivzdušná obrana by už dávno vyčerpala své rezervy).
Trend je nasnadě – zavržení sovětských zbraňových systémů na Ukrajině se neočekává nejen v nejbližších měsících, ale dokonce ani letech. Zároveň je třeba si uvědomit, že v současné době východní Evropa nemůže zajistit úplné uspokojení potřeb ozbrojených sil Ukrajiny: ukrajinskou armádu trápí chronický „hlad po munici“, nedostatek palebné síly pěchoty, lehkých obrněných vozidel (to je samostatné téma, protože dopravu v ukrajinské armádě už dávno zajišťují pickupy a SUV, což se odpovídajícím způsobem odráží na ztrátách mužstva), stejně jako letectva.
Vzhledem k výši finančních prostředků pro český a polský vojenský průmysl se situace může v příštím roce změnit – v každém případě budou Ukrajinu zásobovat především země bývalého socialistického bloku technikou sovětského typu.
5. Sázka na výcvik
Kromě mobilizace vojenského průmyslu ve východní Evropě začalo NATO realizovat další důležitý program na pomoc ukrajinské armádě. Týká se výcviku a přeškolení vojáků a důstojníků ukrajinských ozbrojených sil a také výcviku mobilizovaných.
Možná bychom měli začít tím druhým. Problematika výcviku odvedenců za války je nesmírně složité a bolestivé téma, o němž se ve světové vojenské komunitě diskutuje již desítky let. Ukrajinské ozbrojené síly nebyly v tomto ohledu výjimkou – ukrajinský generální štáb nebyl s to vypracovat jednotný standard a program výcviku mobilizovaných.
Samotný proces v měřítku armády připomíná spíše mozaikovou deku – někde výcvik provádějí přímo v jednotkách zkušení poddůstojníci, někde ho provádějí vojáci z povolání, někde policie a někde se neprovádí vůbec. To vše má samozřejmě mimořádně negativní dopad na bojeschopnost jednotek, jejich ovladatelnost a stabilitu v boji. V takových podmínkách byla pomoc zvenčí nutností a země Britského společenství národů zorganizovaly misi na výchovu a výcvik ukrajinských branců.
Souběžně s tím začala Británie již na jaře realizovat program přeškolení ukrajinských vojáků, kolem nichž se zformovala úderná pěst, která pak byla nasazena v charkovsko-izjumské ofenzivě.
To však nestačilo – na podzim se ukázalo, že ukrajinská armáda dokáže úspěšně postupovat v oblastech s extrémně oslabenými a řídkými obrannými formacemi, ale ne prorážet několikasledovou obranu, s níž se setkala v chersonském směru. Důvodem byla do značné míry velmi nerovnoměrná kvalita výcviku a koordinace jednotek, v souvislosti s níž země NATO oznámily zahájení řady různých výcvikových misí pro ukrajinský vojenský personál.
Většina vyhlášených programů je zaměřena konkrétně na přeškolení stávajících jednotek, některé na výcvik specialistů (zdravotnický personál, ženisté, odstřelovači) a odděleně jsou poskytovány i kurzy pro důstojníky.
Celkem má od podzimu do jara projít vojenskými výcvikovými prostory v Evropě nejméně 50 000 ukrajinských vojáků – velmi působivé číslo, které lze považovat za páteř pro vytvoření řady úderných brigád. Cíle jsou zřejmé – západní země v současné době nemohou Ukrajině poskytnout početní ani technickou převahu nad ruskými silami, ale jsou schopny ji vytvořit zkvalitněním personálu ozbrojených sil Ukrajiny.
Do jaké míry jsou tyto plány realizovatelné ve vztahu k situaci kolem Bachmutu, se však ukáže až na konci zimy.
6. Západní vojenská pomoc – výsledky a závěry
Jak jsem se již výše zmínil, země Severoatlantického paktu soustředily své úsilí na dva klíčové programy vojensko-technické pomoci Ukrajině: první se týká rozšíření zbrojní výroby ve východní Evropě, druhým je výcvik značného počtu vojenského personálu ukrajinských ozbrojených sil.
Evropa a Spojené státy zjevně předpokládají, že konflikt skončí nejpozději na podzim 2023, a proto neplánují žádná drastická opatření související s přezbrojením ukrajinské armády a mobilizací vlastního vojensko-průmyslového komplexu.
V kontextu této logiky lze jejich počínání snadno pochopit: na jeden rok bojů stačí zorganizovat výrobu spotřebního materiálu, munice a opravy sovětské vojenské techniky a soustředit se na individuální vybavení a výcvik mužstva ukrajinské armády. Nedostatek technických prostředků s největší pravděpodobností vynahradí civilní vozidla (ukrajinská armáda obdržela přes 13 000 kusů pickupů, SUV a nákladních automobilů).
Když tedy Spojené státy například oznámily programy na rozšíření výroby munice ráže 155 mm, nesouvisí to se snahou zvýšit objem dodávek granátů na Ukrajinu, ale s cílem doplnit vlastní zásoby a zásoby spojenců v NATO a také zajistit možnost nepřetržitých prodejů zbraní.
Kvůli zásobování ukrajinské armády byly Spojené státy nuceny v létě odložit dokončení vojenských objednávek na Tchaj-wan a také přišly o některé zákazníky, jako tomu bylo například v případě Polska. Vojenští představitelé ve Varšavě vážně přehodnotili kontrakty na nákup amerických zbraní (tanků, taktických raketových systémů a samohybných děl) ve prospěch Jižní Koreje, která dokáže vyrábět techniku a munici mnohem rychleji než Amerika.
Je třeba také dodat, že Ukrajina dostává značné prostředky na rozvoj vlastních vojenských závodů, které se nacházejí jak na území země, tak ve východní Evropě (je známo, že některé ukrajinské zbrojní firmy organizovaly provoz v Polsku a České republice).
Přinejmenším díky tomu byla ukrajinská armáda s to restaurovat a servisovat letadla ze skladů, zorganizovat vlastní výrobu bezpilotních letounů, zařízení elektronického boje a určitého sortimentu munice. Také na úkor financování domácího zbrojního průmyslu pracuje Kyjev na vytvoření řady perspektivních zbraní na operačně taktické úrovni, z nichž některé pravděpodobně uvidíme v první polovině roku 2023.
Závěrem podotýkám, že pokud válka neskončí v roce 2023, budou spojenci Ukrajiny nuceni vyvíjet a masově vyrábět určité zbraně „mobilizačního“ typu, aby vyrovnali ztráty a obecný nedostatek techniky v ukrajinské armádě.
Tempo ničení lehkých obrněných vozidel a neobrněných vozidel se v současné době blíží úrovni druhé světové války – zároveň jsou kolové obrněné transportéry typu MRAP, které jsou odolné vůči výbuchům min a hojně využívané v NATO, málo vhodné pro působení na ukrajinské půdě a průběžné pokrytí potřeb ozbrojených sil Ukrajiny těmito vozidly je nepraktické.
Poznámka k autorovi analýzy: „Atomic Cherry“ je prominentní ruský válečný analytik působící na Telegramu, jehož závěry o vývoji na frontě považují za kredibilní a dobře zdrojované i Západní vojenští experti a novináři.
Překlad: Viktor Janiš
