Článek
První slovo v hodnocení situace na bojišti dejme rakouskému analytikovi Tomu Cooperovi:
Může Rusko zahájit novou rozsáhlou ofenzivu – na Kyjev, Charkov nebo někde jinde?
Na Kyjev? Ne. Ruská armáda nemá na jihu Běloruska dostatek vojáků a Lukašenko (i když se chce Putinovi zavděčit, jak to jen jde) nemá ani dostatek vojáků a palebné síly, ani chuť na jakákoli dobrodružství. Alespoň podle mého odhadu se Bělorusko bude nanejvýš dál snažit vázat několik brigád ZSU „nepřímými hrozbami“ a „manévrováním“ podél vzájemné hranice. Jakékoli rozmístění potřebných vojenských kontingentů (o více než 40 tisících lidech) by západní rozvědky okamžitě odhalily a odpovídajícím způsobem o něm informovaly.
A na Charkov? Podobně jako výše, tedy: nikoli. Na tomto úseku hranice nemá potřebné jednotky. Ve skutečnosti jsou tamější jednotky ruské armády zaneprázdněny budováním masivní obranné linie podél hranice.
Někde jinde na Ukrajině? Možné to je, jen nepravděpodobné.
Rozsáhlá ofenziva vyžaduje několik aspektů, aby se o ní dalo vůbec přemýšlet. Je třeba nejen vojáků, munice a zásob, ale také výstroj a výzbroj. V tuto chvíli má Putin pouze vojáky – a to špatně vycvičené. Jistě, mnoho z nich jsou mobilizovaní veteráni ruské armády, ale přinejmenším stejně tolik jich je přestárlých, ve špatné kondici a výcvik dávno zapomnělo. Ruská armáda se samozřejmě snaží zlepšit výcvik svých „mobíků“ a ti, kteří se nyní dostávají na bojiště, mají za sebou přinejmenším 3-4 týdny výcviku. Mít vojáky ale nestačí. Velká ofenziva by vyžadovala munici, zásoby a těžkou techniku – a to vše na frontové linii nebo bezprostředně za ní.
Ruská armáda má opět na Ukrajině asi 300-310 tisíc vojáků, z nichž se asi 150 tisíc účastní bojových operací: jak jsme se přesvědčili v minulosti, víc jejich logistika neunese. Popravdě řečeno se logistika ruské armády zhroutila již dvakrát, jakmile počet vzrostl na více než 150 tisíc vojáků nasazených v bojových operacích (viz stažení z Kyjeva a Černihivu v prvním případě a poté ztráta východního Charkova a Chersonu, ve druhém).
Bez ohledu na terén (a terén vždy určuje způsob vedení války) se nedá oddiskutovat, že pěchota nemůže postupovat tak rychle jako motorizované nebo mechanizované jednotky. Ruská armáda ztratila příliš mnoho svých nejlepších tanků, příliš mnoho svých nejlepších BVP a příliš mnoho svého nejlepšího dělostřelectva na to, aby dokázala zorganizovat a efektivně vést rozsáhlou mechanizovanou operaci. Nedokázala potlačit ukrajinskou protivzdušnou obranu; přišla o příliš mnoho bojových letounů, vrtulníků a příliš mnoho výsadkových jednotek a speciálních sil, aby mohla vést jakékoliv rozsáhlé výsadky; v současné době také neustále trpí velkými ztrátami kvalifikovaného personálu a zásob v důsledku neustálých ukrajinských úderů HIMARS na velitelství a logistické zázemí.
Proto také ruská armáda již nemá kapacitu nasadit například 200 děl a následně saturovat ukrajinské pozice podobným objemem dělostřelecké palby, jako tomu bylo v dřívějších dobách v izjumské, popasenské, severodoněcké oblasti a několika dalších oblastech.
Bez této kapacity nemůže ruská armáda prolomit frontovou linii: nemůže zničit dost opevněných ukrajinských pozic v krátkém časovém úseku tak, aby umožnila své pěchotě nebo vozidlům postoupit. Pokud nemůže zničit ukrajinské pozice, výsledek je vždy stejný: Ukrajinci nadále mohou palbu opětovat a ruská pěchota pak utrpí obrovské ztráty (jako například v posledních několika týdnech kolem Bachmutu).
V takových případech je z ukrajinského hlediska skutečně rozhodujícím faktorem, aby byly jednotky ukrajinské armády dostatečně zásobeny municí a náhradními hlavněmi do kulometů.
V současné době dokáže ruská armáda dělat jen to, co už v bachmutské oblasti a v menší míře u Avdijivky dávno dělá: postupné útoky pěchoty, vlna za vlnou, které trvají hodiny, někdy i dny, a podporuje je průměrné dělostřelectvo a četné, ale neúčinné letecké údery.
Jenže takové útočné operace jsou extrémně pomalé – přinejmenším ve srovnání s mechanizovanými operacemi. Jsou „pomalé“, protože lidé nemohou běhat tak rychle, jako se může pohybovat obrněné bojové vozidlo. Tím spíš nemohou zestárlí mobíci ve špatné fyzické kondici běžet tak daleko a srovnatelnou rychlostí – přičemž s sebou tahají bojovou výstroj a zbraně a munici – jakou se dokážou pohybovat vozidla.
Díky tomu mají Ukrajinci dost času na reakci: i když je nepřítel zaskočí, mohou přivést posily, doplnit zásoby munice a nasadit vlastní dělostřelectvo. V posledních několika týdnech se v bachmutské oblasti ruské pěchotní útoky rozvíjely tak pomalu, že na ně Ukrajinci mohli dokonce provádět nálety svými letouny Su-25.
Ukrajinská armáda by to mohla pokazit jedině tehdy, kdyby začala podnikat zcela nesmyslné protiútoky – a vystavila tak vlastní jednotky a techniku ruské obranné palbě, jak se to stalo několikrát v posledních týdnech, nejprve u Pisků, pak u Bachmutu. Zde je třeba doufat, že odvolání několika supervlasteneckých velitelů, kteří měli „více kuráže než rozumu“, zabrání podobným tragédiím, jako když byla promarněna polovina konkrétního praporu speciálních sil kvůli pravděpodobnému zničení větší části ruské pěší brigády… (Ne: nebudu v tomto ohledu zabíhat do dalších podrobností).
A konečně, ano, bezpochyby: ruská armáda může mít stále v záloze kolem devíti tisíc tanků a podobný počet bojových vozidel pěchoty a přinejmenším tolik dělostřelectva, jak před dvěma dny zdůraznil náčelník estonské vojenské rozvědky (a následně hyperventilovala západní média).
Určitě udělá vše pro to, aby jich co nejvíc vrátilo do bojeschopného stavu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít k nějaké zásadní reformě, restrukturalizaci a modernizaci způsobu vybavení, výcviku a boje ruské armády. Nic takového, jako například u sovětské armády v letech 1941-1942: Putinův systém totiž brání jakémukoli zásadnímu zlepšení a zároveň žádné množství nadšeneckého snílkovství nedokáže překonat moderní palebnou sílu.
Proto také dnes Putin a Surovikin posílají na frontu starší typy zbraňových systémů, všechny méně bojeschopné, a budou je obsluhovat vojáci s horším výcvikem, a tedy i nižší bojeschopností (jedinou výjimkou z tohoto pravidla je nasazení systémů Borščevik, určených ke sledování terminálů Starlink, ovšem zatím nevíme, kolik jich je vůbec k dispozici).
Pokud nedojde k nějaké zásadní změně v myšlení postav, jako je Putin a Surovikin – a já pro to v tuto chvíli neznám žádné indicie –, je nepravděpodobné, že by se to v dohledné době (řekněme: 3-6 měsíců) změnilo.
Přesto: nezapomeňte, že to tak pravděpodobně zůstane jen v případě, že Západ bude Ukrajinu nadále podporovat tak (relativně) „intenzivně“, jako to dělá posledních 4-5 měsíců. Pokud se objem této podpory – zejména množství munice – sníží, Ukrajina bude mít velké problémy.
Takto se k situaci vyjádřil autor s přezdívkou „Topaz“ - ruský dobrovolník a příslušník neonacistického praporu Rusič, který působí na síti Telegram:
Víte, že se snažím vyhýbat halasným předpovědím i zveřejňování interních informací, zejména těch negativních. Je to dáno tím, že za války jsou informace často ničivější než tisíce min a granátů. Zejména během informačního hladu dávám přednost tichu, to už je lepší zveřejnit pár vtipných textů než si cucat z prstu „interní info“ a „prognózy“. Teď ale považuji za svou povinnost objasnit skutečnou situaci v zóně speciální vojenské operace. Takže sečteno a podtrženo:
* Ruská armáda se potýká s vážným nedostatkem munice, přičemž náš nepřítel munici dostává; tento problém už není jen vážný, ale kritický. Pokud se nic nezmění, v blízké budoucnosti začne nepřítel na frontě získávat dělostřeleckou převahu.
Abychom pochopili hloubku problému, je třeba si uvědomit, že naprosto všechny úspěchy naší armády, jak v útoku, tak v obraně, jsou výsledkem převahy našeho dělostřelectva. Události se napříště mohou odvíjet podle několika scénářů:
1. Naše strana jedná o dodávkách munice s jednou z mála spojeneckých zemí.
2. Snažíme se zmrazit konflikt za co nejostudnějších podmínek, abychom měli čas na vybudování výrobních kapacit, které vyrovnají deficit.
3. Rozhodujeme se pro riskantní, naprosto dobrodružný tankový průlom, díky němuž by se většina vojska mohla uchytit v osadách, a ne stát v otevřené stepi a čelit minometné a dělostřelecké palbě.
* Mobilizace naprosto selhala. Je třeba si uvědomit, že naprostá většina – tedy 70-80 procent mobilizovaného vojenského personálu – se ukázala jako nezpůsobilá k boji, a to z několika důvodů:
1. Nedostatek kvalitního vojenského výcviku. Tady to snad ani nemá smysl rozvádět, můžu jen konstatovat, že pokud se včerejší pokladní ze sámošky dva týdny vozí na cvičišti v tanku, pak se z něj dobrý tankista asi nestane.
2. Chybějící ideologická motivace mobilizovaných v důsledku absence jasných cílů speciální vojenské operace, které by měly objasnit vláda a média.
Včerejší dělník z továrny netuší, co je to denacifikace a demilitarizace bratrské Ukrajiny (já tomu taky moc nerozumím). Je zřejmé, že tyto magické a abstraktní výrazy nejsou důvodem, proč ten pracant půjde do války za denacifikaci bratrské Ukrajiny s úsměvem na tváři a požehnáním své ženy.
3. V důsledku okolností popsaných v předchozím odstavci dochází k rozsáhlým úmyslným i neúmyslným sabotážím vojenských akcí ze strany mobilizovaných. Muži se například naučili hrát „rádiové hry“, tj. simulovat plnění bojového úkolu v rádiu, zatímco sedí v pohodlném a bezpečném zákopu. Se všemi z toho vyplývajícími vítěznými i panickými výkřiky. O bezuzdném opilství a naprosté absenci alespoň nějakých bezpečnostních opatření proti sabotážní činnosti nepřítele ani nemluvě.
4. Po předchozím odstavci vyvstává logická otázka – kde jsou starší, zkušení, zocelení a disciplinovaní soudruzi, kteří by měli nastolit pořádek a čelit sabotáži v řadách mobilizovaných? Nejsou tam, bojují na jiných pozicích, protože nějaký neuvěřitelný idiot se rozhodl obsadit samostatné a velmi důležité oblasti pouze mobilizovanými. Výsledkem jsou stovky mrtvých a raněných v boji o chlívek obsazený ozbrojenými silami Ukrajiny, který nemá žádnou hodnotu. A když mobilizovaní začnou získávat převahu, nepřítel klidně a spořádaně ustoupí krytý přehradnou palbou, což se dá realizovat stále snadněji (viz začátek textu), a pak nově obsazené pozice ostřeluje z HIMARSů.
Mohl bych ještě pokračovat o idiotech a zrádcích, kteří se budou navždy smažit v pekle za každou kapku prolité krve ruského vojáka, ale myslím, že k pochopení celkového obrazu to celkem stačí.
Co dělat? Neztrácet víru, jednotu a čest. Bojovat až do konce, protože za námi stojí ruský lid a naše domovy.
Určitě to vydržíme.
Sláva Rusku!
Z otevřených zdrojů přeložil Viktor Janiš
