Článek
Kapitola 1.
Zamilovaná
16. 4. 2009
Bylo 16. dubna 2009. O půl šesté jsem měla domluvené setkání s Matějem, hodinu předtím mě čekal ještě obchodní rozhovor s nadějnou vedoucí týmu. To byl celý program v mém diáři. Byla jsem manažerkou v kosmetické firmě. V práci se mi dařilo a přišlo mi, že se na mě konečně usmálo štěstí i ve vztahu. Ne, vdávat jsem se už nechtěla, měla jsem za sebou dvacet devět let manželství, v němž jsem nebyla sama sebou. Plnila jsem požadavky svého manžela, jak nejlépe jsem uměla, ale on se mnou přesto nebyl spokojený. Měla jsem pocit, že jsem nejhorší manželkou na světě. Rozvedla jsem se, až když byli mí dva synové dospělí. Teď už jsem si chtěla užívat. A Matěj na to byl jako stvořený.
Toho dne jsem vypadala skvěle. Koupila jsem si krátkou sukni, protože Matějovi se to líbilo, a těšila jsem se, až mě v ní uvidí za volantem. Tam se mu to totiž líbilo ještě víc. Měla jsem čerstvě umyté vlasy a radost ze setkání s ním jsem asi vyzařovala do okolí, jelikož ve městě se za mnou otáčeli nejen muži, ale i ženy. Stříbrné kozačky, stříbrná bundička. Zbytek oblečení černý a celek doplňoval černo-stříbrno-bílý šál. Kabelka černá.
V bytě bylo pěkně naklizeno. A všude jarní výzdoba. Vše ve žluto-zelené. Na stole svíčka, dva pěkně prostřené talíře, dvě skleničky na stopce a v nich naaranžované ubrousky s motýly, jedním žlutým a jedním zeleným. Dala jsem do toho tolik emocí, až mě to nakonec dostalo. Rande se totiž nekonalo.
Spěchala jsem zrovna na schůzku s vedoucí týmu, když vtom mi zazvonil mobil. Matěj mi oznámil, že se mu po cestě porouchalo auto a že se nesejdeme. Namítla jsem, že času je dost, že počkám.
„Já fakt nevím, jak dlouho bude oprava trvat, přeložme to na jindy.“
To znamenalo za dva týdny. Byl obchodním prodejcem knih a každý druhý čtvrtek jezdil autem do našeho městečka pod Vysokými Tatrami. Bylo mi z toho smutno, ale smířila jsem se s tím. Dorazila jsem do kanceláře. Vedoucí týmu měla zpoždění. Byla jsem tam sama a najednou se se mnou začalo dít něco neidentifikovatelného. Žaludek mi sevřel divný pocit. Začala se ve mně směrem vzhůru zdvíhat jakási vlna, a když došla až do krku, bezmyšlenkovitě jsem z kabelky vytáhla mobil a zavolala jsem mu. Současně s vlnou, nebo možná před ní, mi svitla hlavou myšlenka: Vždyť on si ze mě dělá prdel!!!
Když zdvihl telefon, slyšela jsem svůj přísný hlas:
„Matěji, oba jsme absolvovali kurz a víme, co je to otevřená komunikace, tak se přece nebudeme klamat.“
Už si nepamatuji, co jsem říkala dál, ale přesně vím, že na druhém konci nastalo hrobové ticho. V tu chvíli mi došlo, že jsem přestřelila. A co udělal Matěj? Změněným hlasem povídá:
„Počkej, miláčku, dám ti k telefonu vedoucího servisu.“
A skutečně to udělal. Styděla jsem se jako malá holka. Mimochodem, nikdy mě neoslovoval „miláčku“, tón byl ironický. Tehdy jsem ještě nevěděla, že za každou ironií se skrývá bolest. Pak už jsme spolu nemluvili. Už nezavolal. Tady by mohl můj příběh skončit. Jenže já jsem typ člověka, který se v životě nevzdává, a rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Proto právě tady můj příběh plný zajímavých zvratů, které mi přinesly spoustu krásných i smutných zážitků, nekončí, nýbrž začíná.
Ve špatném rozmaru jsem se vrátila domů a vzpomněla si na svou ranní meditaci. Viděla jsem Labutí jezero. Krásný balet. Jak ale vlastně příběh z Labutího jezera končí? To už si nevybavuji. Musím to vypátrat.
Zapsala jsem si to jako vždy, když mám vidění, nebo když slyším odkazy. Nevěděla jsem sice, kde se tyto informace berou, ale byly zajímavé, tak jsem si je zapsala. Svěřila jsem se s tím jen svým nejbližším, a ti se o mě báli. Má nejstarší sestra mi poradila, ať to radši nikomu neříkám, že zná případy, kdy měly ženy vidiny či slyšiny, a když informaci zveřejnily jako hotovou věc, nakonec se to nesplnilo a ony byly všem pro smích. Má sestra Světlana mě vedla po duchovní cestě. Byla jsem tvrdá realistka, která v sedmnácti letech zanevřela na Boha. A přesně vím proč. Poprvé v životě jsem se zamilovala. Jaroslav byl krásný kluk. I jemu bylo sedmnáct. Byli jsme studenti druhého ročníku. Já jsem byla krásná, ale vůbec jsem to o sobě nevěděla. Měla jsem komplexy ze svého fyzického těla, a přitom jsem byla štíhlá a stále nádherně oblečená. Maminka byla výborná švadlena, vyučila se ve vyhlášeném košickém módním salónu. Ale to už trochu odbíhám. Pardon. Zpátky k tématu.
Měla jsem narozeniny. Sedmnácté. Vyšli jsme si s Jaroslavem na procházku do přírody k jezeru. Poblahopřál mi a donesl mi jako dárek bonboniéru. Jenže já ji neuměla přijmout. Neptejte se proč. A víte, co udělal on? Hodil ji do křoví. Zesmutněl a nebyla s ním řeč. Mrzelo mě to, proto jsem ho poprosila, jestli bych to nemohla napravit a on mi nemohl poblahopřát ještě jednou. Vylovil bonboniéru ze křoví, já ji přijala, políbili jsme se a byli jsme šťastní. Jen jsme se líbali. Byla jsem ještě panna. Ani on ještě neměl žádné velké sexuální zkušenosti. Vrátila jsem se spokojená domů, zazvonila jsem. Máma otevřela dveře a prásk! Dala mi facku. Byla velmi přísná.
„Za co???“ ptala jsem se.
„Vždyť ty víš,“ zněla odpověď.
„Nevím!!!“
A protože máma mi důvod neprozradila, přestala jsem s ní mluvit. Byla jsem rebelka. Prý jsem vystačila za deset kluků a po mně – byla jsem v pořadí čtvrtá dcera – se už táta raději o nic nepokoušel. Chtěl syna. Ale nakonec to vzdal.
Když jsem s mámou už nějaký týden nemluvila a zhoršila si prospěch ve škole, přišla za mnou a já se dozvěděla o dvou udavačkách, které mě viděly s Jaroslavem v přírodě. Co mámě napovídaly, to nevím. Možná už ve svých sedmnácti pořádaly v přírodě sexuální orgie, když mámě přišly udat něco takového. Dnes už vím, že každý z nás se na svět dívá svou vlastní optikou. V tom věku jsem já za sebou měla jen zkušenost s masturbací. A ještě i za to jsem se styděla. Vždyť to byl podle katolické církve hřích! Ano, byla jsem katolička. V neděli jsme šli do kostela a co nevidím?! Udavačky v kostele. Pěkně mě to naštvalo a po mši jsem mámě oznámila, že do kostela už nevkročím. Když Bůh dovolí takovou nespravedlnost, že mě neprávem obviní a já jsem neprávem potrestaná, nechci mít s ním ani s kostelem nic společného. Máma nepovolila a příští neděli jsem musela do kostela zas. A tak jsem si vymyslela něco jiného. Opřela jsem se v kostele o stěnu a po celou dobu se nepohnula. Ostatní zpívali, spínali ruce, poklekali, káli se a dělali vše, co se v kostele dělá. Mámě mé chování radost neudělalo. Do kostela jsem už chodit nemusela a tím skončilo mé přátelství s Bohem. Ale ne navždy.
