Článek
10. 7. 2010
Přestože jsem se zbavila své připoutanosti a lpění, zprávy o Matějovi přicházely dál. A stále častěji jsem viděla i obrazy. Co to má sakra znamenat?! Nerozumím tomu. Udělala jsem všechno pro to, abychom se odpojili! Jak je tedy možné, že ho stále ještě cítím, vidím, a dokonce i slyším? 10. července 2010 odletěl a hned druhý den jsem uslyšela:
„Zatoulané štěstí má krásný klíček.“
Měl se mnou zůstat?
17. července 2010: „Láska jen tak neodejde.“
30. července 2010 jsem Matěje viděla, jak sedí, drží si hlavu v dlaních a povídá:
„Jsem nervózní a utrápený.“
15. srpna 2010: Celou noc jsem ho u sebe cítila. Věděla jsem, že potřebuje mou energii, a nad ránem jsem zaslechla mužský hlas, jak zpívá Matějovi do ucha:
„A máš ji rád, a máš ji rád.“
Pak jsem viděla do budoucnosti. Matěj se ke mně vrátil. Byl smutný a zklamaný. Adriana ho opustila.
Každý večer a před každou meditací jsem prosila o odpověď. Co to má znamenat? Nechápu to! Po těch odblokováních se začínám cítit jako vykuchaná kachna. Udělala jsem něco špatně? Nechápu to! Asi o týden později jsem se dočkala odpovědi:
„Necháváš ho jít, a přitom ho chceš. On tě nechápe. Zamiloval se do tebe a teď neví, co se s ním děje.“
Byla jsem zmatená. Vždyť mě opustil, a i když jsem mu řekla, že jsem se žárlivosti zbavila, a popsala, jak na sobě pracuji, choval se ke mně s odstupem. Byl milý, pozorný, měla jsem pocit, že má ke mně hezký vztah, ale pořád měl jiné ženy. Pohlavně jsme se nestýkali. A já jsem opravdu nevěděla, co mám dělat.
Zprávy se netýkaly jen Matěje. Slyšela jsem hlas duší svých synů. Jednou se k mé posteli postavil Adam a řekl mi:
„Mám se děsně!“
Večer jsem mu zavolala, a skutečně tomu tak bylo. Měl problémy. A slyšela jsem i Tomášův hlas. Oznámil mi, že se chystá nastoupit do nové práce. To se také splnilo. Navíc jsem začala vnímat hlasy duší lidí, kteří již zemřeli. Nebála jsem se. Duše je totiž věčná. Neumírá. Dávali mi vzkazy pro své blízké a já se jimi řídila. Přemýšlela jsem, co se to se mnou děje, a uvědomila jsem si, že se mi otevírá třetí oko. Jasnozřivost. Začala jsem se zajímat o čakry. Osho o nich také psal. Proč o těchto věcech píšou pořád jen muži? Pane Bože, dej mi tip i na nějakou osvícenou ženu! A dal. Nebudu uvádět její jméno, protože ještě žije a nebylo by to fér. Osobně jsem se s ní nesetkala, není Slovenka. Ale její kniha mi toho hodně vysvětlila. Měla skvělou intuici. Pochopila jsem, jaké životní lekce musíme zvládnout v jednotlivých centrech, aby nám v nich mohla proudit životodárná energie. Programy v podvědomí týkající se sedmi čaker nám vysvětloval i pan doktor a také nám dal materiály. Když jsem si to všechno dala dohromady, začala jsem chápat, kam jsem se dostala. Zbavila jsem se všech negativních pocitů, o kterých jsem věděla, že je mám, odpustila jsem si, otevřela jsem své srdce i lidem, kteří nejsou mými pokrevními příbuznými. Srdce je totiž most. Teprve když ho otevřeme, přejdeme výše do páté komunikační čakry. Měla jsem ji čistou, proto jsem slyšela hlasy. Uvědomila jsem si, že se mi otevírá i šestá čakra. Třetí oko. Začala jsem vidět v obrazech. To jsem nevěděla, protože jsem si myslela, že třetí oko je otevřené jen tehdy, když vidím i auru. Tu však nevidím. Kromě toho se u mě objevila schopnost automatického psaní. Ráno mezi třetí a pátou hodinou jsem se prostě probudila s tím, že si mám vzít pero a psát. A tak jsem psala. Nikdy jsem to pro nikoho nedělala na počkání. Nechala jsem to na vesmíru. Na vesmíru jsem nechala i svůj vztah s Matějem. Když přicházely nové zprávy, zapisovala jsem si je a čekala, co se bude dít.
Po Matějově odchodu jsem jen velmi málo jedla. Nechutnalo mi. Dne 19. července 2010 jsem se probudila se zprávou pro mě:
„Málo jíš. Jez rýži!“
Postupně přicházely další pokyny.
„Jez kadeřavou petržel a křen!“
Začala jsem sestavovat svůj intuitivní jídelníček. Nepotřebovala jsem číst, kolikrát denně a co mám jíst. Navázala jsem kontakt se svým tělem a to si samo vyžádalo to, co mu chybí.
Při meditaci 26. července 2010 se mi zjevila malá blonďatá střapatá hlavička. Vesele se usmívala a rošťácky se na mě dívala.
„Kdo jsi?“ ptala jsem se.
„Jsem tvoje štěstíčko! Pokud chceš žít blíže přírodě, musíš si určit místo.“
A tak jsem si ho určila. Vysoké Tatry. Mám k nim krásný vztah. Když se ráno ukážou v celé své nádheře a je krásný slunečný den, nikdo mě neudrží doma. Třetím okem jsem při meditaci spatřila i tento zvláštní obraz: krásnou ženu s dlouhými tmavými vlasy. Visela hlavou dolů.
„Co to vidím? Kdo je to?“
„Ty!“
„Já? A proč visím hlavou dolů?“
„Chtěla jsi přece pomáhat lidem.“
„To ano, ale měla bych stát nohama na zemi, ne?“
„Tvá pevná půda už není pod nohama na této zemi. Tvojí pevnou půdou je tvoje intuice.“
Má to svou logiku. Vždyť kolik lidí chodí po této zemi s hlavou v oblacích! Já jsem na zemi a přináším na ni intuici. Do reality. Vždyť odkud čerpám jistotu a odvahu začít v padesáti pěti letech něco nového, když už mnozí hází flintu do žita? Čerpám z intuice při rozjímání, při meditaci a skrze zprávy, které mi přináší. Je tedy pravda, že v tom je moje pevná půda. V lidech je spousta strachu. Bojí se změn. A je v nich také spousta bolesti. Proto se na svět dívají optikou svých bolístek. Je jen málo těch, kteří vás dokážou podpořit, když začínáte něco nového. I za ně díky.
Při meditaci 11. října 2010 jsem o nic nežádala. Jen jsem chtěla zažít ten příjemný stav, kdy se tělo stává lehkým a já se dostávám do jiného světa. A přesto jsem zažila něco, co se mohlo stát poučným příběhem.
Uviděla jsem bílý dřevěný můstek přes řeku. Byl krásný.
„Proč vidím tento most?“
„Když přes něj přejdeš, ocitneš se mezi jinými lidmi.“
Mezi těmito lidmi byl i Matěj. Viděla jsem ho.
„Když zůstaneš, budeš na druhé straně sama.“
Přesto jsem se rozhodla zůstat. Už jsem to pochopila. Chce-li totiž člověk učit druhé, musí je vidět nestranně. Jakoby z jiného břehu a z dálky. Nesmí být citově závislý ani jinak připoutaný. K nikomu a ničemu. Jen tak může pomáhat ostatním. Ale jen když o to požádají. Nebo jim může pomáhat tak nenápadně a nezištně, že o tom ani nevědí. Posouvat je k sebedůvěře a sebelásce. Jedině tak mají co předávat dál. Nikdo přece nemůže dát to, co nemá.
Otočila jsem se a šla do neznáma. Nebyla tam ani noha. Přesto jsem cítila, že jdu domů. Vůbec jsem se nebála. Cítila jsem jen smutek. Rozhodným krokem jsem vykročila na novou cestu. A najednou jsem uviděla svého učitele, jak jde hodný kus přede mnou. Pan doktor. On už to měl domů mnohem blíž. Potěšilo mě, že na této cestě nejsem sama. Rozhodla jsem se, že udělám všechno pro to, abych ho dohnala. Pak jsem vedle sebe uviděla starší ženu. Mohlo jí být kolem sedmdesáti let. Neznala jsem ji. Byla to kombinace mojí maminky, její sestry a mé kmotry. Zeptala jsem se jí:
„Proč jsi přišla? Ode mě už stará žena odešla, a když jsem se jí zeptala, proč odchází, oznámila mi, že už ji nepotřebuju, že přecházím na jemnější vibrace. Tak co mi ještě chybí?“
„No přece humor! Všechno bereš tak vážně! I teď si myslíš, že jsi udělala něco špatně, když jsem se tu objevila.“
Potměšile mrkla a žertovně mě přetáhla hůlkou po zádech.
Pak se hlasitě rozesmála a řekla:
„Smích je nejlehčí forma meditace!“
Bylo to úžasné! Tak dlouhý příběh jsem svým třetím okem ještě neviděla. Když jsem si ho zapisovala, přišla jsem také na to, proč jsem cítila smutek. Opouštěla jsem starou cestu a vydávala se na novou. Tento druh smutku neřadím mezi negativní emoce. Vím, že je potřeba ho prožít. I teď, když píšu tyto řádky, ho přirozeně prožívám. Tečou mi slzy, ale nebolí to. Je to úleva.
