Článek
16. 9. 2011
Jednoho krásného zářijového rána, kdy se Vysoké Tatry oblékly do podzimního hávu, jsme se se starším synem vypravili na Štrbské Pleso. Byla skvělá viditelnost! Měla jsem pocit, že když natáhnu ruku, dotknu se jednoho ze štítů. Chtělo se nám jít dál, a tak jsme se vydali k vodopádu Skok. Syn má delší a svižnější krok, proto jsem mu navrhla, aby šel napřed a počkal na mě u vodopádu. Souhlasil. Když jsem dorazila na smluvené místo, nikde jsem ho neviděla. Chtěla jsem mu zavolat, ale zjistila jsem, že mám vybitý mobil. No nic, pomyslela jsem si, asi se mu nechtělo na mě čekat a šel ještě výš. Pomocí řetězů jsem se tam po nevelké skalní stěně také vyškrábala. Půvabné horské jezero, které se jmenuje jednoduše Pleso nad Skokom, leželo tiše v Mlynické dolině a bylo nádherné! Viděla jsem ho poprvé a byla jsem unesená. Když jsem se náležitě pokochala pohledem na vodu a oblohu, začala jsem vyhlížet syna. Nebyl tam. Bylo už pozdní odpoledne, a tak jsem se rozhodla, že se raději vrátím. Cesta zpět pro mě byla obtížnější, nevěděla jsem, jak se řetězy správně zacházet. Upadla jsem a rozbila si koleno. Bolelo mě to, ale cestu zpět na Štrbské Pleso jsem zvládla. Na recepci hotelu FIS jsem požádala sympatickou dámu, aby zavolala mému synovi. Jeho číslo jsem naštěstí znala nazpaměť. Minuli jsme se, a tak na mě syn čekal u auta. Měl hlad jako vlk, bylo třeba doplnit zásoby. Šli jsme se najíst. Já si dala zelnou polévku. Byla v ní klobása. Maso jsem už dávno nejedla, tak jsem ji dala na okraj talíře. Pozdě večer jsem dostala žlučníkový záchvat. Nevím, jestli to bylo tou klobásou, protože vývar z ní v polévce byl, nebo stresem, který jsem zažila. Měla jsem velké bolesti a léčila se alkoholem z bylinek. Byl hořký, což prý zabírá. Když jsem konečně v bolestech usnula, probudila mě velmi silná věta. Přišel za mnou Matějův otec a požádal mě, abych mu předala tento vzkaz:
„Žij ve směru své duše, jinak skončíš na vozíku.“
Okamžitě jsem se probrala. Syn ještě nespal, tak jsem ho požádala, aby si tu větu zapsal. Já jsem nebyla schopná. Pak jsem ještě na chvíli usnula. Byla jsem v pořádném šoku. Druhý den jsem si dala hladovku. Když už mi bylo lépe, uvědomila jsem si, že i já jsem Matěje už několikrát viděla na vozíku. Vzpomněla jsem si, že měl problémy s ledvinami. Všimla jsem si toho už tenkrát, když jsme byli spolu ve vaně. Každou chvíli chodil na záchod. Říkala jsem mu, že to není v pořádku, ale on tvrdil, že to nic není. Později mi řekl, že mu jeden stařík, který viděl víc, potvrdil, že jeho ledviny v pořádku nejsou. Rozhodla jsem se, že mu tu zprávu pošlu. Nebylo mi všechno jedno. Kdo ví, co si pomyslí. Buď že jsem se zbláznila, nebo že se dělám zajímavá. Ale já jsem jeho otci slíbila, že udělám všechno pro to, aby na vozíku neskončil. Ať jeho duše může v pokoji odejít tam, kam patří. Zodpovědně jsem si pročítala lístečky, které se týkali Matěje, a udělala z nich malou disertační práci.
Ahoj, Matěji,
dne 16. září 2011 v časných ranních hodinách mi shora přišla zpráva s následujícím textem:
„Informace pro Matěje.
Žij ve směru své duše, jinak skončíš na vozíku!“
Nemohla jsem Ti to neoznámit, Ty svoji duši neslyšíš. Já tu svou ano, proto Ti tato zpráva přišla přese mě. Podle mého odhadu Ti zbývají ještě 2–3 měsíce. Některé zprávy se plní i dříve. Jako potvrzení uvádím, co se již v mé praxi stalo. Pomohla jsem mnoha lidem. Pravidelně poskytuji individuální poradenství a odstraňuji emoční bloky. Lidem to pomáhá. Při odstraňování emočních bloků se někteří lidé setkávají s dušemi jiných lidí a jsou schopni s nimi komunikovat o tom, co je trápí. Je úplně jedno, zda jde o duše živých nebo neživých lidí. Když se tímto způsobem odstraní bloky, lidé začnou žít ve směru své duše. Zlepšuje se jejich zdravotní stav i jejich vztahy. Je to logické. Pokud zlepšíme vztah k sobě, automaticky se zlepší i vztahy s ostatními lidmi. Méně logické je, že se zlepší, aniž bychom se s nimi fyzicky setkali.
Matěji, někdo shora Ti chce hodně pomoci. Zjistila jsem, že je to Tvůj tatínek. Pokud pomůžeš sobě, pomůžeš i jemu. Jeho duše nemůže najít klid. Už jsem tyhle zprávy nechtěla poslouchat. Nemělo to smysl. Jak jsem Ti mohla pomoci, když jsi to sám nechtěl?! Přesto nepřestaly přicházet.
Uvádím příklady (za datem je to, co mi přišlo, v závorce je můj komentář):
27. července 2009: „Matěj je smrtelně nemocný.“ (Říkal jsi, že Ti nic není, ale je. Potvrdil Ti to ten stařík v Moštenici.)
26. prosince 2009: „Matěj je zranitelný, potřebuje tvůj respekt.“ (To jsem splnila, respektovala jsem Tě takového, jaký jsi, a dala jsem Ti to také najevo. Pomáhalo Ti to.)
25. ledna 2010: „Někoho potřebuje, a proto bude chodit k tobě. Ukaž mu, že ho potřebuješ.“ (Stalo se.)
6. února 2010: „Matěj je ještě křehký. Chovej se k němu jako k ženě.“ (Stalo se.)
18. března 2010: „Choďte častěji ven.“ (Ito se stalo. V další fázi jsi pokračoval v chození do přírody s Adrianou, ale i to se počítá.)
30. března 2010: „Proč jsi tak smutný?“ „Rozešel jsem se s Adrianou.“ (Zde jsem slyšela hlas Tvé duše. Tehdy jsem Tě i viděla.)
31. května 2010 jsi mi to potvrdil přes Skype: „Rozešel jsem se s Adrianou, vlastně ona se rozešla se mnou.“ (Slyšela jsem to tedy dva měsíce předem.)
19. května 2010: „Děkuji ti, že jsi mi pomohla doprožít si dětství.“ (Slyšela jsem hlas Tvé duše.)
9. června 2010: Viděla jsem Tě na vozíku u jezera. Byla jsem velmi smutná a Ty jsi řekl: „Ale já jsem šťastný!“
23. června 2010: Znovu jsem Tě viděla na vozíku. Klekla jsem si k Tobě a sláskou jsem řekla: „Já tě vyléčím.“ (10. července jsi odletěl do Londýna. Tehdy jsem to nechápala. Dnes už vím, že to bylo varování, že ten Londýn Ti neprospěje.)
Matěji, jestli chceš chodit po svých, musíš se vrátit na Slovensko a musíš pomáhat lidem. Budeš je léčit. Vím to. Nevyužíváš svůj potenciál!!! Jsi dobrý psycholog. Začni u sebe, pomoz sobě a pak budeš pomáhat i ostatním. Budeš tak žít ve směru své duše.
Mám Tě ráda,
Sofia
Matěj mi napsal jen krátkou esemesku: Chci Tě poprosit, abys mi zprávy, které Ti pro mě přicházejí shora, neposílala. Byla jsem smutná. Nic víc jsem udělat nemohla. Nastalo ticho. Přestali jsme komunikovat. Jedinou komunikací, pokud se to tak dá vůbec nazvat, bylo splácení dluhu. Vždycky jsem mu napsala, že jsem mu složila peníze na účet, a on mi poděkoval. Škoda, že to tak skončilo. Lidé za tyto informace platí nemalé peníze a on je nechce slyšet. Nedá se nic dělat, nemůžu ho nutit.
Tato událost však měla souvislost i se mnou. Měla jsem velké bolesti. Tradičně mě bolel jen žlučník, ale teď se k němu přidalo i koleno. V pláči jsem si nahlas postěžovala: „Proboha, proč to musí tak bolet?“ Odpověď přišla okamžitě:
„Vždyť ti takhle odešla i zlost na…“
Byl tam název kosmetické firmy, v níž pracuji. Nechci ho tu uvádět. Zamyslela jsem se. Opravdu! Velmi mě bolelo, když jsme ve firmě dostali nové vedení a v systému síťového marketingu, který jsem považovala za zcela svobodný, nám začali předepisovat prodejní plány, počet nově získaných prodejců a aktivitu ve skupině. Těm, kteří plán splnili, se příjem zvýšil o 20 %, těm, kteří ho nesplnili, se snížil o 10 %. Byla jsem zklamaná. Vždyť je to jako za hlubokého socialismu! Tam už jsem byla! Moje bolest se změnila ve zlost a já se začala rozčilovat. Kam jsem se to dostala? Za co jsem to vyměnila své podnikání v obchodě s módním zbožím?! Nakonec mám méně svobody než tam. A slibovali mi přitom něco úplně jiného! Když jsem v roce 1994 začala s touto firmou spolupracovat, dělala jsem s kosmetikou i s lidmi s láskou. Protože mě to bavilo. Tuto práci jsem milovala, stejně jako přednášky a semináře, díky nimž jsem se osobně posouvala. Cíle jsem si dávala sama a také jsem je plnila. Měla jsem velmi kvalitní skupinu žen. Odpovídala tomu i vysoká průměrná objednávka. Jednou se mi stalo, že jsem splnila plán prodeje i plán nově zapojených prodejců. Chyběla však plánovaná aktivita, a tak mi z výplaty strhli 10 procent. Můj zdravý úsudek mi říkal jen jedno. Že této firmě již nejde o kvalitu. Jde jí o kvantitu, a hlavně o splněná čísla, která zajistí finanční odměnu pro vedení. A to jsem nikdy neuznávala. Moji kvalitní lidé totiž plán prodeje splňovali. Firmě však šlo o to, aby jich bylo více. To znamená, že bych měla nižší průměrnou objednávku. To byla z mého pohledu nekvalitní práce. Rozhodla jsem se napsat dopis vedení. S odpovědí jsem spokojená nebyla. Stálo v ní:
Nikdo od vás nechce nižší kvalitu.
Nemělo to smysl. Podle mého by mělo jít o skutečný prodej! To je důležité, ne to, kolik lidí ho zabezpečí. Už tehdy jsem věděla, že v této firmě nechci zůstat. Jasně, že nejlepší by bylo splnit jak plán nově zapojených, tak plán aktivních a navíc překročit plán prodeje. To se mi snažila říct ona odpověď, nejsem natvrdlá. Ale já už jsem byla v práci celé dny, s rodinou jsem se pořádně neviděla a o víkendech jsem jezdila na semináře. Splnit všechna čísla by pro mě znamenalo ještě více práce. Navíc jsem si uvědomila, že při větším počtu nově zapojených lidí bude méně času na jejich výchovu. Čísla sice plníte, ale ztrácíte lidi. Chodíte v jakémsi pomyslném kruhu. Práce v síťovém marketingu je především o vztazích, a pokud je nestihnete vybudovat, váš tým není stabilní a nesdílí společnou skupinovou energii. Netaháte za jeden provaz. O této firmě jsem ztratila veškeré iluze. A když ztrácíte iluze, bolí to. Zapomenutá a nevyjádřená bolest se často projevuje hněvem a ranami na těle. Vnitřní bolest vychází z těla prostřednictvím fyzické bolesti. Tak jsem začala dělat jinou práci. Jen jsem na to už zapomněla. Ale tělo si pamatuje. Tehdy jsem ještě nevěděla, co je to práce s bolestivými emocemi, takže to zůstalo nevyřešené. Ten vesmír je opravdu skvělý! Dvě mouchy jednou ranou!
Naše duše s námi komunikuje prostřednictvím fyzického těla. Každá nemoc, úraz, zranění, jakákoli odchylka od normálu svědčí o tom, že nežijeme ve směru své duše. Tuto větu jsem poprvé slyšela od Matějova otce. A od té doby jsem ji přidala do své komunikace. Je jasná, stručná a výstižná. Pokud žijeme ve směru své duše, jsme krásní, šťastní, usměvaví a zdraví. Já naštěstí hlas své duše slyším. Ale stále nemohu říct, že jsem zdravá, šťastná a usměvavá. Odstraňuji staré nánosy. Nevím, kolik jich ještě mám. Vím však, že pokud tam ještě jsou, lidé a situace mi je zrcadlí skrze nepříjemný pocit v mém těle. Až už nebudu při komunikaci s lidmi pociťovat nepříjemný pocit v těle, zkoušky budou splněné. Ale to neznamená, že se budu stýkat s lidmi, se kterými se necítím dobře, se kterými si nemám co říct, kteří prostě nejsou na mé vlně. Nebudu přece ze slušnosti opakovaně chodit do kina na film, který mě nezajímá! Tuto mou vlastnost někteří považují za tvrdost. Ale není tomu tak. Každý má právo volby. I já! Moje sebevědomí je ještě křehké, takže si ho musím chránit a nesmím nikomu dovolit, aby mě manipuloval tam, kam chce on, když vím, že mi to nevyhovuje. Učím se žít ve směru své duše, protože se chci sama se sebou cítit dobře. Věřím, že svým vyzařováním přitáhnu do svého okolí podobné lidi. Když je mi nejhůř a když mám pochybnosti, zda je mé chování opravdu dobré, byť se hodně liší od většiny, vždy si vzpomenu na krásná slova, která mi kdysi našeptala moje duše:
„Na koncertě svého života nemusíš ladit se všemi nástroji v orchestru. Můžeš být jako kytara. Krásná a jedinečná.“
Tuto úžasnou myšlenku jsem si dala na své webové stránky, ať povzbudí ostatní ženy, aby se nebály být samy sebou. Vždyť pokud se někomu nelíbíme, nemusí s námi sdílet společnou realitu. Zajímavé však je, že i když se lidem nelíbíte a kritizují vás, chtějí s vámi zůstat. Chtějí vás změnit k obrazu svému. Škoda, že se někdy nezeptají, jestli to chcete i vy!
