Článek
8. 2. 2011
Už delší dobu se mi nedaří soustředit se na meditaci. Asi od Vánoc. V lednu jsem řešila převod ze živnosti na s. r. o. Obdivuhodná žena. Vím, že jsem udělala dobře, protože když jsem odcházela ze živnostenského úřadu, měla jsem pocit, jako by ze mě spadlo těžké břemeno. Přecházela jsem most přes řeku Poprad a cítila jsem lehkost a radost. Jako bych něco nechávala za sebou. Starý život s dluhy a trápením. To zařizování mě bavilo, ale neslo s sebou i spoustu myšlenek v hlavě, takže meditace nebyla možná. Obvykle jsem jen relaxovala. Musím přiznat, že mi chyběla. Šla jsem takzvaně dolů, k hrubším vibracím. A bylo to i stravou. Vánočním jídlem. Stravuji se velice střídmě. Piju zeleninové a ovocné šťávy, tuk jsem omezila na olivový olej lisovaný za studena a klasické kravské máslo. Jím rýži a těstoviny na různé způsoby. Nejím chléb ani maso. Tu a tam si ještě dám rybu, ale ani ta už mě neláká. A teď o Vánocích jsem jedla všechno. Už to není pro mě. Necítila jsem se dobře. A pila jsem i alkohol. A pak se mi nedařilo meditovat. Ale v lednu jsem udělala něco, co mě nabilo energií: vytvořila jsem si profil, zprávu o otevření prvního centra a první propagační materiály. Moje neteř Slávka mi je zpracovala na počítači a vytvořila pěknou koláž z fotek, které zachycovaly atmosféru mých prvních přednášek v centru. Konečně se mohu propagovat. Už strašně chci přednášet i mimo kancelář a nutně potřebuji také peníze.
A nyní k meditaci. Usadila jsem se v uklizeném pokojíčku a pustila si svého oblíbeného Krišnu. Když jsem ucítila, jak se mé tělo vznáší nad podložkou a splývá s prostorem, s úlevou jsem řekla:
„Pane Bože, jdu k tobě.“
A krásný a klidný mužský hlas řekl:
„Pojď, jednou ke mně přijdete všichni.“
Dostavil se slastný pocit a začaly mi téct slzy. Úžasné uvolnění. Jako po dobrém sexu. A tak jsem řekla: Asi už mám v tomhle životě zůstat bez sexu. Osho napsal, že k celistvosti se dostaneme, až když nás sex přestane bavit. Ale mě zatím nudí jen určitý druh sexu. Ten, který uspokojuje pouze naši sakrální čakru, náš pud, náš chtíč. Ale muži mě stále přitahují. Ještě chci zažít spojení fyzického, emocionálního a duchovního těla naráz. Ale Osho napsal, že k Bohu se můžeme dostat i skrze sex. Že sex je naprosto přirozený a není třeba ho skrývat za slovo láska. Pak jsem uslyšela:
„Osho byl darebák!“
Vrátila jsem se do reality a byla jsem v mírném šoku. Ale krásně mi naskakovaly odpovědi. No jasně, vždyť on si uměl užívat života! Nebyl to přece žádný asketa! A lidé ho uctívali jako boha. Ale pousmála jsem se nad tím. Protože tón, kterým byla pronesena věta „Osho byl darebák“, byl laskavý a úsměvný, jako když milující matka říká svému synovi, když něco vyvede: „Ty lumpe jeden…“ ale z jejích slov a tónu hlasu je cítit bezpodmínečnou a nikdy nekončící lásku.
Oshu čtu i nadále. Jeho myšlenky jsou krásné. Nesouhlasím s ním ve všem, a to je ono. Nesmím se chovat jako fanatik a brát všechno do puntíku. K Bohu se můžeme dostat i jinými cestami. Každý má tu svoji. Já se rozhodla pro kvalitní meditaci. Ale musím meditovat s radostí, ne tak, jak jsem to chtěla dělat já. Pokud mi doposud nebylo dopřáno zažít sex, po jakém toužím, tak jdu k tobě, Bože. Takže Bůh jako náhradník!? To je síla!
Když jsem si začala zapisovat, co jsem při meditaci zažila, bylo mi jasné jedno: Nejprve se musíme v životě nasytit vším, po čem toužíme, a teprve potom můžeme žít v celibátu sami se sebou. Jinak to bude umělé. Protože budeme předstírat zbožnost, budeme ovládat teorii, budeme kázat jako faráři, ale nebude to z nás vyzařovat. Bude nám totiž stále něco chybět. Bude to zkušenost, kterou jsme chtěli na této zemi zažít. A tak ještě počkám a budu se cvičit v trpělivosti. Vždyť všechno v životě je jen trénink!
Vstala jsem a pokračovala ve svém ranním rituálu. Na řadu přišlo energetické cvičení Lu Jong a po něm modlitba. Navykla jsem si pokleknout na podložku a při pohledu na Vysoké Tatry odříkat otčenáš. Ale to, co jsem zažila, mě dočista vyvedlo z míry. Během modlitby ke mně někdo hovořil. Vím, že to nebyly moje myšlenky, protože takové by mě nikdy nenapadly. Je pravda, že v místnosti byla po meditaci ještě změněná energie. Cítila jsem totiž, jak mě brní tělo.
Bylo to přesně takhle:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
„Nejsem na nebesích, jsem všude.“
posvěť se jméno tvé, přijď království tvé,
„Království je ve vás.“
buď vůle tvá
„Vůle je vaše.“
jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny,
„Odpustit si umíte sami…“
Toho dne jsem modlitbu nedokončila. Rozplakala jsem se.
„Máš v sobě ještě bolest, vyplač se, ať se bolest vyplaví.“
Dlouho jsem o této zkušenosti s nikým nemluvila. Pan doktor, kterému jsem nejvíce důvěřovala, pochyboval o mé meditaci, protože podle něj je meditace bezmyšlenkový stav. Souhlasila jsem s ním, protože i u mě nastal nejprve bezmyšlenkový stav a teprve potom přicházela komunikace. Ale raději jsem s ním už o meditaci nemluvila. V té době jsem odebírala časopis Vitalita. Udělala jsem si pohodlí se šálkem čaje a otevřela nové číslo. „Neuvěřitelné!“ vykřikla jsem nahlas. Ze stránky časopisu se na mě usmívala písmena modlitby v novém znění. V takovém, v jakém jsem je slyšela i já. To znamená, že tu se svými informacemi nejsem sama. Povzbuzena jsem vzala svůj lísteček, kam jsem si rozhovor zapsala, a začala přemýšlet. Zjistila jsem jen jednu věc. Že člověk je schopný druh a že skutečně vše, co mi bylo řečeno, umí dokázat i sám. Je-li království v nás, znamená to, že v každém z nás je kousek Boha. Vždyť Bůh je všude. A pokud je všude, musí být i v nás, ne mimo nás a na nebesích. Pokud se dostaneme k lásce, budeme mu nejen blíž, budeme s ním, protože Bůh je Láska. A je také pravda, že za nás nic neudělá, pokud my sami z vlastní vůle nezačneme dělat to, pro co jsme se rozhodli. Rozhodnutím rozvibrujeme energii a až potom nám, jak já říkám, vesmír půjde naproti. A vesmír je vlastně Bůh. Záleží na nás, jaké jméno použijeme. A že si umíme odpustit sami, je mi naprosto jasné. Vždyť i já jsem si musela odpustit sama. Nikdo to za mě neudělal. Matěje jsem potkala i proto, abych si odpustila, to už je mi jasné. Vím, že žádné setkání není náhodné. Takže je tu něco nebo někdo, kdo to celé řídí. Velmi zajímavé. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že Bůh tu přece jen je. Vím, že jsem se k němu modlila, a dokonce jsem často vyslovovala jeho jméno, ale bylo to spíš ze zvyku. V té době jsem v něj ani moc nevěřila. Vím, že kolem nás existuje energetické pole. Je nabité informacemi, a když se dostaneme na vyšší frekvenční úroveň, můžeme si je přečíst. Někdy jsem je četla, jindy jsem viděla obrazy a někdy slyšela hlasy. Ale kdo je posílal? Přicházely, když jsem byla v hladině alfa nebo ve stavu, který přicházel jako druhá fáze meditace. No, opravdu nevím.
Dne 3. července 2011 jsem nahlédla do budoucnosti. Samozřejmě v alfě. Spolupracovala jsem na svých webových stránkách jednou ženou. Měla tmavé vlasy a já jí vysvětlovala, co chci na webu mít. Ten den jsem si na lísteček připsala poznámku: „Jen tak mimochodem, webovou stránku zatím nemám.“ A odložila jsem si ho do krabičky. Dne 27. listopadu 2011 jsem jasně slyšela:
„Je načase začít se propagovat.“
Aha, tomu rozumím. Je načase začít se propagovat na webových stránkách. Dne 8. srpna 2011 jsem se seznámila s Marcelkou. Požádala jsem o kontakt na ni, když jsem byla na pedikúře. Moc se mi totiž líbil plakát na dveřích, který vytvořila právě ona. Když jsme se setkaly, zjistila jsem, že je to tmavovláska, povoláním grafická designérka a že by mi uměla vytvořit webové stránky. A pak už šlo všechno hladce. Vycházely jsme si vstříc a cítily se spolu dobře. Viděla jsem, že má umělecké sklony a smysl a cit pro barvy. Protože jsem v meditaci dostala také zprávu o barvách kanceláře, dala jsem stejné barvy i na web. Bílo-oranžovo-červeno-zelená. Ženy, které ke mně chodily, se v těchto barvách cítily dobře, a tak jsem je nakonec zvolila i jako své firemní barvy. Dlouho jsme uvažovaly o logu. Nejdřív jsem chtěla lotosový květ, ale nakonec vyhrála žena v klobouku. Schválil ji i pan doktor. Ještě jsem chtěla, aby mi schválil i mé webové stránky, ale k němu na samotu, kde bydlel, to bylo daleko, a tak jsem mu nakonec napsala následující zprávu:
Své webové stránky spustím bez Tvého schválení. Je čas pokračovat sama, bez učitele. Je to zvláštní a neznámý pocit, když mezi mnou a vesmírem už nikdo nestojí.
Opravdu jsem měla pocit, že je to nový začátek. Do mého života zavál nový vítr. Měla jsem z toho velkou radost. Byla jsem sama a cítila svobodu ve svých rozhodnutích, ve své kreativitě a v celém svém životě. Kurzy pokračovaly a ženy, které vydržely a prošly celým kurzem Obdivuhodná žena, mě požádaly, zda bych pro ně nevytvořila materiál, který by jim poskytl ucelené informace o kurzu. Moje kamarádka Val se o mou novou práci živě zajímala, a tak jsem jí řekla, že mám v plánu vytvořit brožuru se spirálovou vazbou. Chtěla jsem, aby mi jako zkušená obchodnice poradila, jakou cenu bych za ni měla požadovat. Zadarmo jsem ji dávat nemohla, stále ještě jsem neměla dost finančních prostředků. A kromě toho v ní byly vzácné informace, které jsem poskládala z více kurzů. Samozřejmě se souhlasem pana doktora. Ale kdybyste viděli její reakci, pobavilo by vás to!
„Cože? Spirálová vazba?! To se bude trhat a bude to celé roztřepené!“ A prsty komicky naznačovala, o čem mluví. „Ne, ne, ne!
Nemůže to být brožura. Tvoje firma se jmenuje Obdivuhodná žena a ty chceš udělat brožuru? Musí to být kniha.“
Vykulila jsem na ni oči: „Kniha???“ Pak jsem se odmlčela.
V hlavě mi začaly vířit myšlenky.
„To by bylo hezké, Val, ale z čeho zaplatím vydání?“
„Čeho ty se pořád bojíš? Najdeme sponzory!“
A našly jsme. Jednoho jsem našla já, byl jím můj syn Adam, a jednoho Val. Lenka, jedna z absolventek mého kurzu, si vzala domů flipchartové papíry, na kterých jsem měla vlastnoručně napsaný celý kurz, a postupně začala nahazovat kapitoly do počítače.
Nabídla se sama a já jsem jí za to byla vděčná. Když jsem Marcelce řekla, co se v mé práci děje, dozvěděla jsem se, že má zkušenosti i s knihami, a dokonce mi sama navrhla, že by bylo hezké, kdyby v knize byly i ilustrace. A tak jsme začaly spolupracovat i v této oblasti. Bylo to krásné období. Kreativní. Moc se mi líbilo. Měla jsem pocit, že mi jde vesmír naproti.
