Článek
30. 8. 2012
Už čtvrtým rokem bydlím v nezařízeném bytě. Nevadí mi to. Chci co nejdříve splatit dluhy. Dnes je sobota. Nikam nespěchám. Je pod mrakem. Čekala jsem, že slunečné dny a teplo vydrží ještě alespoň do poledne nebo minimálně ráno. Po ránu se totiž opaluji na své malé terase. Je širší a delší než typizované balkony. V létě je součástí mého bytu. Mám na ní vkusné květináče. Plastové se mi podařilo nahradit keramickými a proutěnými. V těch proutěných kralují begonie a túje, v keramických drobné romantické květiny. V tom největším, který vidím, i když stoluji v kuchyni (mám obývák propojený s kuchyní), je kombinace obyčejného červeného muškátu se dvěma převislými růžovými a ve středu se vyjímá bílá bakopa protkaná modrými lobelkami. Zbožňuji ten pohled i svůj stále ještě nedokončený dvoupokojový byt o rozloze necelých padesát metrů čtverečních. Bydlím tu už čtyři roky a stále nemám dveře ani zárubně. Ty budou v ložnici, koupelně a na toaletě. Jinak jsou prostory otevřené. Ta vzdušnost mi vyloženě vyhovuje. Chybí tu skříně, plánuji je mít v ložnici přes celou stěnu. Ale klasické. Takové ty moderní s posuvnými dveřmi mi neučarovaly. Skříně jsem si už vyhlédla v IKEA. Mám jen věšák s tyčí na kolečkách a věci mám po krabicích. Svému systému říkám s humorem krabicoland. Věšák byl velmi levný, takže není divu, že jeho stabilita pokulhává a občas se převrátí. Většinou v noci. Lump jeden. Když se to stalo poprvé, vyděsilo mě to. Ale pak jsem si už jen řekla: „Zase věšák!“
V koupelně stále chybí umyvadlo a v kuchyni není linka. Mám však vařič se dvěma plotýnkami, takže vařit se dá. Moje sestra Světlana je spokojená. Ztropila mi pěknou scénu kvůli tomu, že nejím vařená jídla. Měla o mě strach. Vím to. Když jsem neměla ani ty dvě plotýnky, jedla jsem rok jen sýry a syrovou zeleninu. Mělo to však i svá plus. Zhubla jsem 10 kilo a cítila se skvěle. Nádobí umývám ve velkém bílém lavoru ve vaně. Jako se kdysi umývalo v myčáku. Pomyje s jarovou vodou vylévám do záchodu a v lavoru ve vaně už jen dočista oplachuji. Trvá to sice mnohem déle, protože pendluji mezi koupelnou, kuchyní a toaletou, ale pohyb je přece zdravý! Když mi před rokem kamarádka Val koupila pračku (sama to navrhla a peníze jí samozřejmě vrátím), byla jsem nesmírně šťastná. Pohled do bubnu byl pro mě zajímavější než se dívat na televizi, kterou nemám, a určitě to bude poslední věc, kterou si do tohoto bytu pořídím. Ne, neviděla jsem pračku poprvé v životě, ale po čtyřech letech praní v ruce a nošení větších kusů prádla v tašce k sestrám a pak zpět, to byl nádherný pohled. Když jsem věšela na terase vyprané voňavé prádlo, hřálo mě u srdíčka. Pohla jsem se vpřed. Věděla jsem, že nabídku na koupi pračky musím přijmout a projevit velkou vděčnost. Stále jsem se učila přijímat. Když jsem se modlila za hojnost ve všech oblastech života, uslyšela jsem známý hlas:
„Všechno přijde, nauč se přijímat v jakékoli podobě.“
Bylo to pro mě těžké. Raději jsem pomáhala druhým. Přijmout takovou nabídku pro mě znamenalo, že jsem si připadala jako chuděra. Teď jsem musela zaujmout nový postoj. Udělat radost druhému a dopřát mu příjemný pocit z dávání tím, že jeho pomoc přijmu a budu z ní mít dokonce radost. Už mám i ledničku. Tu koupil starší syn. Začal jezdit častěji domů a vadilo mu, že sýr je rozteklý a že si nemá kde vychladit prosecco. Já už jsem si na život bez ledničky zvykla. Nakupuji často a málo. Maso nejím, mléčné výrobky jím minimálně, takže se mi nemá co zkazit. Máslo si dávám do studené vody. Dělávala to tak moje babička. Vždyť kdysi ledničky neexistovaly a lidé se bez nich obešli. Mám z ledničky radost, i když je poloprázdná. Nikdy jsem neměla ráda ledničku přeplněnou všelijakými druhy potravin. Ta smíšená vůně jídla mi vždycky dělala potíže. Uvědomuji si, že jsem byla vždycky jiná než ostatní. Dříve mi to hodně vadilo, protože jsem si myslela, že jsem „vadná“. Dnes vím, že už tehdy mi vesmír dával najevo, že mi konzumní způsob života nevyhovuje. A tak jsem i v takovém nedokončeném bytě šťastná. Můžu si tu dělat, co chci a kdy chci. Nemusím obědvat v určitou hodinu. Jím, když cítím hlad. Vlastně dělám všechno, jen když se mi chce. Mohu si to dovolit. Jsem tu sama. Proto jsem dnes mohla hodinu a půl meditovat a teď píšu. Ráno ke mně přicházejí odpovědi prostřednictvím intuice. Například dnes jsem při meditaci viděla velký červený otvor. Podívala jsem se do něj a neviděla, kde končí.
„Co je to?“
„To je kanál, kterým dostáváš energii. Je velký, protože je v tobě mnoho lásky.“
„Ano, cítím tu energii. I dnes, když jsem se probouzela, mi bzučela celým tělem jako roj včel. Děkuju.“
„Neděkuj. Ty už nemusíš. Zasloužila sis to. Prošla sis těžkým obdobím, spadla jsi na životní dna a vždy ses vyškrábala nahoru. Zbavila ses hněvu, závislosti, žárlivosti a lítosti. Nemáš nic hmotného. Zatím ti nic nemůže patřit. A ty děkuješ za to, že jsi o všechno přišla? To opravdu nemusíš.“
Pochopila jsem. Dokázala jsem se všeho vzdát a s pokorou přijmout to, co mě potkalo. Učila jsem se přijímat a postupně ztrácela pocit vlastní důležitosti. Ten silný pocit soběstačnosti a hrdosti, díky kterému jsem se cítila silná, protože jsem si dokázala všechno zařídit sama. Dával mi pocit jistoty. Teď jsem se ho vzdávala. Moudrý Osho napsal, že největším pocitem jistoty je naučit se žít v nejistotě. Ale musím přiznat, že je to velmi těžké. Alespoň pro mě. Učila jsem se pokoře. Věděla jsem, že pokora a poníženost nejsou jedno a totéž. Proto jsem se snažila přijímat s vděčností a neponižovat se před tím, kdo mi pomáhá. A dávala jsem na oplátku, co jsem mohla. S kamarádkou Val jsme jezdily na výlety. Já jsem měla auto a ráda jsem řídila. Ona byla šťastná, že může jezdit se mnou na místa, která se jí líbí. Zažívaly jsme svobodu, protože jsme měly podobné zájmy a vkus a líbily se nám hotely a restaurace na úrovni. Když měla některá z nás svátek, zašly jsme si do grandhotelu na Starém Smokovci na oblíbeného lososa nebo do hotelu Kempinski ve Štrbském Plese na kávičku a dortík. Hodně jsme si povídaly. Bylo nám spolu dobře. Vždycky mě povzbuzovala a říkala, že mě vidí ve velkém elegantním autě.
„Neboj se, Sofie, všechno splatíš, a ještě ti něco zbude. A pak, až nám bude osmdesát a budeme zachovalé elegantní dámy, si zajedeme na kávičku a dortík do Vídně.“ Ještě jsem si to nedokázala představit, bylo to pro mě jako sci-fi, zajet si do Vídně jen na kávičku. Ale ta představa se mi líbila. Začátkem září se opět oteplilo a já jsem si mohla lehnout na terasu, dokonce nahá. Sluníčko totiž příjemně hřálo a větřík mi jemně hladil opálené tělo. Cítila jsem v sobě nádherný pocit lásky a míru. Muže nemám, a přesto mě má kdo hladit, pomyslela jsem si. Nakonec jsem se posadila mezi rozkvetlé květiny a rozjímala. A pak jsem si jen tak pro sebe zašeptala: „Děkuju ti, pane Bože, za toto krásné slunečné ráno.“ A přišla odpověď:
„Poděkuj sobě, že to dokážeš vnímat a prožívat. Mnozí utíkají do práce a ani si ho nevšimli.“
Taky půjdu do práce. Ale až kolem dvanácté. Tak mi to vyhovuje. Když si udělám krásné ráno, mám více energie pro své klienty.
A konečně, proč bych se měla plašit?! Vždyť Bůh nikomu nepřikázal, aby se plašil. To vymysleli jen lidé, aby se mohli navzájem ovládat.
