Článek
13. 8. 2012
Dny plynuly a já se soustředila na sebe a svou práci v Obdivuhodné ženě. Konečně mi začala přinášet ovoce. Datum 13. srpna 2012 bylo pro mě zlomové. Právě v tento den se zrodila má kniha. Všechny tři, Lenka, Marcelka a já, jsme ji šly pokřtít do kostelíka v Batizovcích, kam jsem chodila jako malá školačka. Místo šampaňského jsme knihu pokropily svěcenou vodou. Byl to Lenčin nápad a já s ním okamžitě souhlasila. Po tom všem, co se v mém životě v poslední době dělo, jsem začala věřit na zázraky. Byla jsem šťastná. Kniha měla úspěch. Jasně že neoslovila každého, ale statisticky vzato byla velmi úspěšná. Je to učebnice, která pomáhá ženám zvýšit si sebevědomí a učí je, jak nebýt ve vztahu obětí. Jak se naučit milovat samu sebe, svého manžela a své děti. Dostala jsem na ni velmi pěkné reference. Vážila jsem si jich, vždyť jsem tu knihu dělala s láskou. Marcelka mi knihu začlenila i do mých webových stránek. Dny ubíhaly, dělala jsem přednášky, konzultace a nabízela knihu jako výukový materiál. Současně jsem nadále pracovala s kosmetikou a z výdělku dotovala svou novou firmu. Byla jsem velmi mile překvapena, když mě na základě mých webových stránek oslovila Katarína, která pořádá festivaly zdraví a krásy. Pozvala mě na přednášku a zároveň jsem mohla prodávat knihy. Samozřejmě jsem souhlasila. Byla mi velmi sympatická, a nakonec jsme se i spřátelily. Můj život byl obohacen o nový rozměr. Když jsem začínala a přednášela ve své kanceláři asi pro osm žen, ani ve snu mě nenapadlo, že to jednou bude 50, 100 nebo dokonce 300 lidí. Líbilo se mi to.
Dlouho jsem se však ze svých úspěchů neradovala. Někdy jsme opravdu jako na houpačce. Ještě jsem neměla splacené všechny dluhy a začala na mě útočit zdravotní pojišťovna i sociální správa.
Jak už jsem zmínila, přišel mi ještě „pozdrav“ v podobě penále za opožděné platby. Myslela jsem si, že to dám. Sociální je zaplacené a z předčasného důchodu budu splácet dluh vůči zdravotní pojišťovně. A ještě jsem současně vyplácela Matěje jako bývalého společníka. Ale nedala jsem to. Tuhle situaci jsem nečekala. Proto jsem se rozhodla napsat dopis. Adresovala jsem ho úřadu sociálního zabezpečení.
Žádám vás o možnost splácet dluh ve splátkách z předčasného starobního důchodu, na který mám nárok od července tohoto roku. Jaký k tomu mám důvod? Své povinnosti jsem si přece poctivě plnila. Obrat nastal až ve chvíli, kdy se manželovi přestalo dařit v podnikání. Začala jsem živit rodinu a dávala domů i peníze, které jsem měla odvádět státu. Manžel mě ubezpečoval, že se mu už začíná dařit, a že všechno zaplatí. Čekala jsem několik let. Pak mi začalo docházet, že něco není v pořádku. V roce 2006 jsem se dozvěděla, že mě můj bývalý manžel připravil o veškerý majetek. Podepsal směnku a zaručil se celým majetkem, tedy i mojí polovinou, a to bez mého vědomí. Rozvedla jsem se s ním. Právní moci rozvod nabyl v roce 2007. Dvacet devět let jsem pracovala a starala se o rodinu. Můj partner mě dodnes nevyplatil. Zůstaly mi také úvěry. Já osobně žádný majetek nemám. Ani ho nemohu získat. Byt, v němž jsme bydleli, je v exekuci a já zodpovídám i za dluhy svého bývalého manžela. Připadá mi absurdní zodpovídat za dluh dospělého člověka, který udělal bez mého vědomí. To, čím jsem si prošla, se odrazilo na mém zdraví. Byla jsem dlouho v pracovní neschopnosti. Přežila jsem to, přestože jsem nedostávala žádnou nemocenskou. Neměla jsem na ni nárok. A tak si kladu otázku: Kam se poděly mé peníze, které jsem pojišťovně 25 let platila? Kromě dvou porodů jsem ji ničím nezatížila. Proč teď, když mám problém, nemám na nic nárok? Opravdu zvláštní systém. Zachránil mě syn. Bydlím v jeho bytě. Vzhledem k tomu, jaká je situace, mám jedinou možnost: požádat vás o předčasný důchod, v čemž mi, pevně věřím, bude vyhověno. Dluh by tak mohl být splacen zhruba za půl roku a pak bych začala splácet dluh vůči zdravotní pojišťovně. Je to moje jediná možnost. Alespoň já jinou nevidím. Než se odeberu z tohoto světa, chci mít všechny dluhy splacené. Nechci je odkázat jako dědictví svým dvěma synům.
Správa sociálního zabezpečení byla shovívavá a zkopírovala zprávu z vesmíru. Už předtím jsem totiž uslyšela větu:
„Schválí ti předčasný důchod.“
Dluh jsem měla splacený, takže mi sociálka předčasný důchod skutečně schválila.
Horší to bylo se zdravotní pojišťovnou. Můj případ dostala exekutorka z Košic. Svou situaci jsem jí sice popsala, ale ona se nedala obměkčit a sáhla mi na můj soukromý bankovní účet. Bohužel i tam jsem měla neoprávněný minusový zůstatek ve výši 7 500 korun. Už se mi dařilo o něco lépe, tak jsem ho splácela alespoň pětistovkou měsíčně a samozřejmě jsem platila i penále za nesplacený minusový zůstatek. Cítila jsem, že mé utrpení už nebude trvat dlouho. Vždyť jsem uslyšela:
„Budeš jako my. Už se nebudeš trápit.“
To, co se začalo dít v bance, však bylo neřešitelné. Začaly mi chodit upomínky. Prý si nesplácím minusový zůstatek. Šla jsem tedy do banky osobně a ukázala jim kopie vkladových certifikátů. Bylo mi řečeno, že všechny peníze, které vložím na svůj účet, mi sebere exekutorka. Vypadá to tedy, jako bych tam nic nevkládala. A prý že se s tím nedá nic dělat, protože takový je zákon. Tím se mi však zvyšovala pokuta za nesplácení. Div mě z toho nekleplo. Přišla jsem domů a můj pláč střídavě přerušoval hněv a nadávky. V tu chvíli se mi nechtělo ani žít. Měla jsem všeho plné zuby. Kdyby mi teď někdo řekl, že mám pomáhat slabším a těm, kteří mají méně než já, určitě bych ho hnala sviňským krokem. Vždyť já jsem vždycky pomáhala! Dokonce jsem pomohla finanční sumou z úvěru, který jsem si vzala, a ani jsem si neřekla o úroky! Tak proč to všechno prožívám, to je strašná nespravedlnost! Zuřila jsem. Vzpomněla jsem si také, jak mi ředitelka zdravotní pojišťovny trpělivě vysvětlovala, že mě do této exekuce musí zařadit, a když jsem se jí zeptala, kde jsou moje peníze, a řekla jí, že bych si zasloužila odměnu za to, že jsem tolik let nebyla nemocná, zkusila to na mě takto: Prý bych měla myslet na děti s onkologickými chorobami a na další pacienty a mít dobrý pocit z toho, že jsem jim pomohla. Málem mě trefil šlak. Proč mám suplovat neschopnost v našem zdravotnictví?! A kdo pomůže mně dostat se z této neřešitelné situace? Mimochodem, za rakovinu si můžeme sami a pokud ji mají naše děti, pomáhají především své matce. Podělily se s ní o její chorobu. Vím to. Můj starší syn byl odmalička velmi nemocný. Mimo jiné měl i spastickou bronchitidu. Pravdou je, že jsem se téměř celý život dusila. Nemohla jsem se projevit, protože jsem se musela řídit vzorci chování, které mi nevyhovovaly. Nebyla jsem sama sebou. Vesmír mi oznámil, že kdyby se mi nenarodil, už bych tu nebyla. Zachránil mi život. Jedná se o psychosomatické příčiny onemocnění. Na děti se přenášejí již v prenatálním věku. A proto se domnívám, že by bylo lepší a pro zdravotnictví i finančně výhodnější zabývat se právě těmito příčinami a odstranit je ještě před narozením dítěte. Ale pokud je pravda, že se plánuje i povinná spotřeba léků, pak jsem úplně vedle. Protože pak je lepší, když jsme nemocní a cpeme se léky. O vedlejších účincích raději pomlčím.
Když jsem se vybila a vybrečela, zavolala jsem synovi Adamovi. Rozhodl se, že mi pomůže. Zaplatil celý můj dluh a řekl:
„Ať už máme konečně pokoj!“
Pocity, které mnou prošly, byly velmi silné. Cítila jsem zároveň zlost na exekutorku i na předpisy, které mi neumožnily splácet záporný zůstatek i přesto, že jsem peníze do banky vkládala. Zároveň jsem cítila velkou vděčnost a dojetí nad tím, jak rychle se můj problém vyřešil. Kdyby se mnou nebyl můj syn, šla bych domů bez kabelky a bez deštníku. Myslím, že jsem zažila šok. Když jsme přišli domů, vytáhla jsem si zápisník, v němž jsem si vedla evidenci dluhů vůči soukromým osobám, a chtěla jsem si svůj nový dluh zapsat.
„Co to děláš?“ zeptal se syn.
„Zapisuji si do dluhů peníze, které jsi mi dnes půjčil. Abych ti je mohla vrátit.“
„Mami, nic mi nedlužíš. Dala jsi mi do života tolik nehmotných darů, že se nedají ani vyčíslit.“
V tento den jsem potřebovala být už jen sama se sebou. Musela jsem doslova strávit onen koktejl pozitivních a negativních emocí. Byl příliš silný.
A proč jsem tuto kapitolu nazvala Strach? Všechny tyto zážitky ve mně zakořenily ve formě strachu. Když zazvonil zvonek u dveří, hned jsem se obávala, že někdo chce peníze, a když jsem vybírala schránku, čekala jsem upomínky za své a manželovy nesplacené dluhy. Často mě přepadl strach i z mé finanční budoucnosti. Z toho, zda mi nová firma vydělá dost na to, abych mohla splácet dluhy a měla na nájem. Neuvědomovala jsem si to. Považovala jsem své pocity za normální po tom všem, čím jsem si prošla. Také jsem stále pracovala s kosmetikou a pravidelně chodila na porady. Na jedné z nich nám regionální manažer vysvětloval, kde jsou schované naše peníze. Proč se někomu daří víc a jinému méně, přestože oba vynakládají stejné pracovní úsilí. Dotkl se i psychické příčiny. Položil mimo jiné otázku, která mnou pořádně otřásla: „Na co myslíte, když vybíráte poštu ze schránky?“ Okamžitě mi bylo jasné, že právě tím si blokuji přísun peněz. Už jsem přece věděla, že se nám stane vždy to, čeho se bojíme, a že přitáhneme přesně to, na co myslíme. A já jsem tak jednoduchou věc neodhalila! Bylo mi jasné, že peníze jsou neutrální energie. To my si zařizujeme jejich příliv či odliv. Věděla jsem i to, že nejsou špatné ani špinavé. Pouze odhalují náš charakter. A na takovou věc jsem nepřišla! Začala jsem se sebou a se svým pocitem pracovat. Když jsem odemykala schránku, kontrolovala jsem si své pocity v těle. Když jsem pozorovala strach, schránku jsem nevybrala. Někdy i týden. Ten strach jsem samozřejmě prožívala, bylo to odblokování online. Přímo v terénu. Jděte k čertu, ďáblíci, už jsem na vaše triky přišla! Nemusíte se bát, že byste přišli o práci. Lidí, kteří mají strach, je víc než dost. Jen abyste vůbec stíhali. A víte, co mě úplně vyléčilo? Moje kniha. Prodávala jsem ji přes webovou schránku na dobírku. Po čase jsem si všimla, že se těším, až poštovní schránku otevřu. Obvykle tam na mě čekal šek, který mi oznamoval, že mám na poště peníze za knihu. A moje poštovní schránka mě přestala děsit.
