Článek
9. 1. 2011
Dnes jsem po ranní meditaci pocítila v srdíčku bolest. Nahlédla jsem dovnitř. Bolest vypadala jako malé tvrdé vajíčko, ale měla kulatý tvar.
„Kdepak jsi se vzala?“ ptala jsem se.
„Jsem lítost.“ Čeho mi je ještě líto? Jiných už dávno nelituji, vím, že lítost je jedna z nejdestruktivnějších emocí. Když totiž druhého litujeme, jeho problém se zdvojnásobuje. Přidali jsme se k jeho lítosti. A co se tím vyřešilo? Na naší zemi vznikla další negativní vibrace. Skvělé. Už mi není líto ani bezdomovců. Už vím, že tak chtějí žít. Přišli si do pozemské školy života zažít tuto zkušenost. Život sice bez peněz, ale také bez povinností. Vždyť velká většina z nich nechce žít etickým způsobem života. Neví, co je to vážit si sebe sama za to, že se o sebe dokážu postarat v celém rozsahu. O své bydlení, stravu, ale i o své tělo. Fyzické, emocionální i duchovní. Jejich zápach rozhodně není příjemný. A fyzické tělo by mělo krásně vonět! Jsem schopná pochopit, že takovou zkušenost chtěli zažít. Mají však v tomto stavu zůstat trčet až do své smrti, amen? A co jejich psychika a emoce? Průvodním jevem této skupiny lidí je alkohol. Co zapíjejí? Své vlastní neštěstí? Litují se? Na druhou stranu si kladu otázku, kolik lidí se dnes k sobě chová tak, aby se současně dokázali starat o své fyzické, emocionální i duchovní tělo. Kdo si kontroluje své myšlenky a zajímá se o to, odkud se vzaly? Kdo má zájem zjistit, proč má v těle negativní pocity a co s nimi má dělat? Kdyby se lidé více zajímali o tyto aspekty člověka, byli by šťastnější a svět by byl mnohem hezčí. V souvislosti s bezdomovci jsem si vzpomněla na jednu milou příhodu. Už jsem věděla, že chci zrušit živnost a ponechat si jen s. r. o. Obdivuhodná žena. Ale nemohla jsem. Měla jsem tam totiž dluh. Všechny vydělané peníze jsem odevzdávala doma a neplatila jsem si sociální ani zdravotní pojištění. Už bych to tak nikdy neudělala. Vždyť kdybych byla zaměstnaná, tak by mi tyto peníze strhávali z platu a nemohla bych je použít. Ale v dobré víře jsem všechny peníze dávala domů a čekala, až se partnerovi začne dařit. Říkal, že bude točit jiné peníze než já. Věřila jsem mu. A tak jsem se domů vracela s velkou frustrací a hněvem na sebe samou. Po cestě mě oslovil asi pětatřicetiletý bezdomovec a žádal mě o peníze.
„Cože? Vy chcete ode mě peníze??? Víte, jaké já mám problémy? Dnes bych potřebovala, abyste půjčil vy mně!“
Můj tón hlasu byl nešťastný, a možná proto se mě ten mladý, celkem slušně oblečený a nezapáchající bezdomovec s jiskrou v oku zeptal:
„A kolik potřebujete?“
„Hodně!“ odpověděla jsem. „Kolik jste si nažebral?“
Srdečně se zasmál, pokývl mi a odešel. Přeskočil na mě kousek z jeho srdečnosti, a i já se začala smát. Mé problémy se mi najednou zdály menší. Alespoň mám kde bydlet, vydělávám peníze, a i když mi nestačí na pokrytí všech dluhů, jsem na tom lépe než tenhle mladík. Večer jsem se jen pomodlila a přála si, aby se našel někdo, kdo mi pomůže. A našel se. Byla to moje kamarádka Val.
„Sofi, sehnala jsem peníze. Zaplať si tu částku, vždyť už za pár let budeš muset žádat o důchod.“
Potěšilo mě to. Ale to ještě nebylo všechno. Moje radost netrvala dlouho. Správa sociálního zabezpečení mi totiž dodatečně uložila penále za pozdní platby ve výši 1000 eur. Za svou pomoc jinému jsem tvrdě zaplatila. Proto jsem se naučila, že druhým můžeme pomáhat jen tehdy, když máme z čeho. Dobročinnost by měli dělat jen ti, kterým peníze nechybějí. Co je to za hloupý program, který mě nutí pomáhat slabším? A samu sebe tím přivést do záhuby? Nebo jsem něco špatně pochopila??? Kde že jsem to slyšela, že se máme rozdělit i o poslední kůrku chleba? A co když se o ni s někým budeme dělit až do konce života? To můžeme klidně skončit i na nucených pracích. A co když na nás čeká někdo, kdo nás chce obdarovat, protože už má nazbyt? Já si rozhodně vyberu tu druhou možnost. Už se učím přijímat. Chci totiž jemu i sobě dát možnost ke šťastnému životu v blahobytu. Skromná jsem už byla dlouho a nic pěkného mi to nepřineslo. No nic. Jdu k sobě. Takže pokud je ve mně lítost, mohu litovat jedině sama sebe. Ano, už to mám. Včera mi přišel e-mail od Matěje. Psal, že má jeho Adriana narozeniny, jaký krásný den jí připravil a jak spěchá, aby jí připravil ještě narozeninové chlebíčky. Bože, ve mně je pořád ještě žárlivost! Vždyť chci, aby je dělal pro mě! Ano, mrzí mě, že mě odepsal za jedinou chybu, kterou jsem v tomto vztahu udělala. A ta pramenila z mé žárlivosti. Měla jsem v sobě tak málo lásky. Byla jsem v partnerském vztahu téměř třicet let a pro svého partnera jsem nebyla v ničem dost dobrá, i když jsem dělala všechno, co chtěl. A to se nedá vyléčit na počkání. Jednoho rána mi můj vnitřní hlas oznámil:
„Neměla jsi život. Dala jsi ho svému muži.“
Ano, a udělala jsem to s dobrým úmyslem, a to se naštěstí „tam nahoře“ počítá. Dnes vím, že ve vztahu je třeba dávat jen tolik, kolik dokážu dát nezištně. Abych neměla žádná očekávání. Protože z nich pramení zklamání a z těch zase lítost. Když jsem viděla, že jiným ženám se dostává od partnera uznání a více svobody ve vztahu, řekla jsem si: „Dopřeji jim to. Ne, nezávidím jim, jen mě mrzí, že já to nemám.“ A cítila jsem křivdu. Jen jsem to neuměla definovat. Ještě jsem tomu nerozuměla. Teď už vím, že když dávám, nesmím přitom přijít o svou hodnotu ani o svou důstojnost, a dokonce ani o svůj bankovní účet. Vím, co píšu. To všechno jsem prožila. Šla jsem za hranice svých možností. Zachránilo mě pár přátel, kteří mi byli ochotní pomoci i finančně. A zachránil mě i můj vnitřní hlas. Stále ho slyším a řídím se jím. Jsem klidná, protože vím, že jsem si přišla na tento svět léčit své emoce, a tím zdokonalovat svou duši. Obohacovat ji o nové zkušenosti.
A tak jsem se začala léčit sama. Jen jsem pozorovala svou bolest a prožívala ji. Vajíčko se zvětšilo na velikost dlaně a tlačilo mi na srdce. Zeptala jsem se sama sebe: „Jakou intenzitu na stupnici od jedné do deseti má tlak, který cítím?“ Byla to osmička. Pozorovala jsem obraz vajíčka a zároveň jsem prožívala tlak. A skončila jsem, až když se vajíčko úplně ztratilo a intenzita tlaku byla nulová. Znovu jsem se přiblížila více sama k sobě. Vím, že mě ještě čekají zkoušky. Ale já už vím, co s nimi mám dělat. A také vím, proč to dělám. Vědomě eliminuji své negativní vlastnosti, a tím prozařuji svou osobnost. Někdy to hodně bolí. Výsledek však stojí za to. Postupem času jsem pochopila, že potřebuji nahradit lítost zdravým soucitem. Citlivost se tak neztratí. Právě naopak. Patologická přecitlivělost se změní ve zdravou citlivost. Při zdravé citlivosti nepůjdu za své hranice. Budu s láskou respektovat své možnosti, a pokud pro někoho nebudu dost dobrá, odejdu. Možná budu dobrá pro někoho jiného. A budeme tak šťastnější oba. Vždyť ani partner ode mě nedostával to, co očekával. Chtěl více něhy. Jenže já jsem nevěděla, co to něha je, a stále to nevím. Já ji totiž ještě nezažila.
