Článek
Před Vánoci jsem chtěla splatit část dluhu soukromým osobám, a tak se mi stalo, že mi nezůstalo na splátku bance. Den předtím mi začaly chodit automatické zprávy a SMS na mobilní telefon, že po mně žádají splátku a že pokud nezaplatím, přistoupí k exekuci, a jestli se začnu zbavovat majetku, bude to považováno za trestný čin. Nemám se čeho zbavit. Majetku mě zbavil můj partner svým podpisem u notáře. Udělal to bez mého vědomí. Podepsal se jako fyzická osoba, ačkoli vlastnil eseróčko. Všechno zlé je však pro něco dobré a já jsem tuto situaci nevědomky využila ke spojení s vyšší inteligencí. Jednoho listopadového večera roku 2006 jsem se dozvěděla, že z devětadvacetiletého budování majetku nemám nic. Nejenže jsem přišla o střechu nad hlavou, ale jsem navíc i spoludlužníkem, protože jsme byli manželé. V tu chvíli jsem neviděla žádné východisko. Dokonce mi exekutor, který mi to přišel oznámit, řekl, že mi sáhnou i na plat. Večer jsem si šla lehnout a hořce jsem plakala. Vždycky jsem dokázala všechno vyřešit. Byla jsem silná jako mezek a spolehlivá jako dobrý kůň. Ale teď jsem byla v koncích. Najednou se mi celý život zhroutil před očima jako domeček z karet, a kdybych neměla dva úžasné syny, jediným východiskem z této situace by byla sebevražda. Ale jak dál? Jako smradlavý bezdomovec? Já? Elegantní dáma? Vždy upravená a navoněná? Bývalá spolumajitelka jednoho z nejelegantnějších butiků? Zbožňovatelka kvalitních krémů?
Bylo mi jasné, že sebevražda nepřipadá v úvahu. To bych dětem nikdy neudělala. Bylo by to ode mě velmi sobecké. Jak by s tím mohli dál žít? Jak by řekli svým partnerkám, že jejich matka spáchala sebevraždu? Co by řekli svým dětem?
A tak mě nenapadlo nic moudřejšího než plakat. V tom pláči a v té bezvýchodné situaci jsem nevědomky pronesla:
„Pane Bože, vezmi si mě prosím! Už nevím, jak dál žít. Vždy jsem vše dělala s dobrým úmyslem a nejlépe, jak jsem uměla. A téměř všechno, až na pár výjimek, se vždycky obrátilo proti mně. Ty věčné pomluvy a výsměch mým čistým úmyslům, kterým nikdo nevěří. A věčná nespokojenost s mou pomalostí. Necítím se tu dobře. Cítím se nepochopená. Chci jít odtud pryč.“
A On si mě vzal. Ne, nezemřela jsem. Vzal si mě do své péče. Nikdy bych nevěřila, že se to může stát. Vždyť jak jsem zmínila v první kapitole, odmítala jsem chodit do kostela. Když jsem viděla ty pobožnice, jak se v kostele křižují, a jakmile vyjdou z kostela, pomlouvají se navzájem, posmívají se svým „přítelkyním“ kvůli jejich oblečení, kritizují a odsuzují, ptala jsem se sama sebe: Jak tohle může Bůh dopustit? Takového Boha já nechci.
Ráno po tom hrozném dni a nešťastném večeru mě probudila jasná a stručná věta. Někdo mi hlasitě a telepaticky řekl:
„Musíš mít své účty!!!“
Co je to? Co to slyším? Nepřeskočilo mi? Co to má znamenat? Ale nakonec jsem pochopila. Manžel nevhodně podnikal. Byl příliš důvěřivý. Domníval se, že notář nemůže zneužít podpis na směnce. Ale on ho zneužil. Manžel se zaručil jako fyzická osoba bytem. I mojí polovinou a bez mého vědomí! Tím navždy ztratil mou důvěru. Proto jsem se s ním rozvedla. V této souvislosti si kladu otázku: Jak to může stát dopustit? Jak je možné, že zodpovídáte za dluhy svého partnera, i když o nich nevíte? A tak mě v souvislosti s manželstvím, které je uzákoněné v tomto státě, napadá: Kdo potřebuje, aby bylo jednou z podmínek v manželství společné hospodaření? Při rozvodu bylo pro mě „polehčující okolností“ to, že jsme spolu nehospodařili, protože i to byl jeden z důvodů rozvodu. Ale tehdy mi to bylo platné jako mrtvému zimník. Po rozvodu jsem se ocitla ve finančním minusu. Většina lidí uzavírá sňatek pod vlivem drogy zvané zamilovanost. Mohlo je v jejich krásném bláznovství napadnout, že je jejich milý či milá jednoho dne připraví o majetek? Tehdy, když v ní nebo v něm vidí boha či bohyni? Většina lidí si myslí, že láska všechno vyřeší. V praxi to však vypadá úplně jinak. Proč? Asi proto, že si jen myslíme, že žijeme v lásce. Zamilovanost není láska. Zamilovanost a vášeň s ní spojená časem vyprchá. Láska zůstává. Manželství uzavřená pod vlivem drog je možné anulovat. Bylo by dobré, kdyby se dalo stejným způsobem nahlížet i na manželství uzavřené ze zamilovanosti. Ale kdo by to dokázal rozlišit? Vím, že je to nemožné.
Vrátím se od svých úvah na začátek. Nevědomky jsem využila toho, co se mi stalo, ve svůj prospěch. Moje intuice se otevřela (tak tomu říkám, protože mnozí nedokážou přijmout ani to, že slyším hlas své duše) a od té doby se jí řídím. Chce to pořádnou odvahu. Intuici nelze logicky zdůvodnit ani nijak dokázat. Je to silný pocit nebo vnitřní hlas, který nás vede životem. Dává nám směr. Ale všechno ostatní musí udělat člověk sám. I když někdy volání mé duše znělo jako nesmysl, nakonec vždycky dávalo smysl. Jen jsem to nezjistila hned. Někdy bylo nutné vyčkat půl roku, někdy dokonce dva. Tehdy začaly přicházet pochybnosti. Pochopila jsem hlas své duše správně? Opravdu se vše děje tak, jak má? Co mi tím chce život naznačit?
Mám velké pochybnosti o své finanční situaci. Můj vnitřní hlas mi říká, že je vše v pořádku, ale mé účty zejí prázdnotou. Jak se v tom mám vyznat? Pokud na mě banka zaútočí, zbývá už jen jediné. Vězení. Já skutečně nemám žádný majetek. Jsem bezdomovkyně. Ale upravená a krásně voňavá. Pomáhají mi mé děti. Moje kniha Obdivuhodná žena se začíná prodávat. Mám na ni velmi dobrou zpětnou vazbu. Jednou z nejkrásnějších je „bible pro ženy“. Je pro mě velkou ctí, že ji ženy nazvaly biblí. O tom se mi ani nesnilo. Velmi si přeji, aby zachránila sebevědomí žen, aby se ženy začaly mít rády, zachovaly si důstojnost, vrátily prostor kráse a milovaly své muže, děti a celý tento svět. A zároveň si přeji, aby prodej naplnil i mé účty a abych neskončila ve vězení. Mé dluhy činí půl milionu korun. To byl můj nový začátek v padesáti dvou letech. Ale i kdyby na to došlo, strach nemám. Vždyť i ve vězení žijí lidé. A je v nich určitě spousta bolesti. Vezmu si své popsané flipchartové papíry a budu přednášet tam. Pokud mě mají mé dluhy dovést k této zkušenosti, pokorně to přijmu. Jestli si však mohu vybrat, přeji si, aby se mi účty naplnily, abych se zbavila dluhů a do vězení půjdu ráda přednášet jinou cestou. Tak ráda bych dnes z tvých úst slyšela, pane Bože: „Tvé přání je i mým přáním.“
„Musíš mít své účty!“ Tato věta mě doslova přinutila uvěřit, že tu nejsem sama. Ten hlas byl tak silný, že jsem měla pocit, že slyším Boha. Byl to doslova příkaz. Měla jsem před tím hlasem respekt, ale strach ve mně nevzbuzoval. Cítila jsem, že mi pomáhá a že je to jediná správná cesta. Druhý den jsem slyšela další větu:
„Kávu ne!!!“
Pochopila jsem. Z toho stresu se mi oslabila játra. Potvrdily mi to i výsledky krevních testů. Problémy s játry jsem měla už dříve, jen jsem o nich nevěděla. Zjistila jsem to, až když jsem byla těhotná. Měla jsem tzv. těhotenskou žloutenku. V posledních dvou měsících, kdy už byl plod velký, moje játra nestíhala plnit svou funkci a mě začalo svědit celé tělo. Jako by mi někdo píchal špendlíky přímo pod kůži. Bylo to strašné a mnohem horší než bolest. Po porodu to během dvou dnů odeznělo. Doporučili mi však pravidelné odběry krve.
Druhý den ráno přišla zpráva, která zněla:
„Přečti si Kafku!“
Zalovila jsem v paměti. O Kafkovi jsme se přece učili ve škole! A šla jsem si koupit nějakou jeho knihu. Vybrala jsem si dílo Dopisy Mileně. Vždyť jsem byla zamilovaná. Franz Kafka mě začal zajímat. Vyhledala jsem si o něm dostupné materiály a pochopila, proč jsem to měla udělat. V té době nebyl v mém okolí nikdo, s kým bych se mohla zrcadlit. Tuto službu mi prokázal Franz Kafka se svou krásnou citlivostí, pro muže tak neobvyklou, a to přesto, že už není mezi námi. Děkuji. A také děkuji vesmíru, že mě na jeho jméno prostřednictvím mé intuice upozornil. Podle vyjádření jeho nejbližšího přítele Maxe Broda, který se zasloužil o vydání většiny Kafkových děl, byl Franz Kafka vždy pečlivě a pěkně – a přitom nenápadně – oblečený, neměl rád vulgární vtipy, byl usměvavý a laskavý. Byl to zábavný a citlivý společník. Jeho jedinou chybou snad bylo, že se podceňoval. A tehdy jsem zpozorněla. I já se podceňovala. Také jsem hledala místo v tomto životě. A rovněž jsem se cítila nepochopená. Dokud jsem nepotkala svou kamarádku Val, která se zasloužila o vznik mé první knihy. Určitě si chci prostudovat a procítit celé Kafkovo dílo. Jde tak nějak pod povrch. A vypozorovala jsem, že pod svůj osobní kafkovský povrch šel nejvíce v dopisech, které si vyměňoval se svou životní láskou Milenou. Přesto se s ní osobně setkal jen dvakrát. Ze svých životních zkušeností vím, že když potkáme člověka, který je nám tak blízký, že s námi rezonuje každou buňkou, nenavážeme s ním klasický vztah. Nechceme, aby toto krásné přátelství narušil běžný stereotypní život. Já se však domnívám, že by to stálo za pokus.
Každopádně se mi tato komunikace začala postupem času líbit. Cítila jsem se bezpečně. Nejprve jsem si myslela, že se mi – jak jsem si to sama nazvala – otevřela na posledním doktorově kurzu intuice, ale po letech jsem si vzpomněla, že důvodem bylo to, že jsem přišla o veškerý majetek a že jsem v souvislosti s tím pronesla bolestnou větu: „Pane Bože, vezmi si mě!“ Takže se o to vlastně postaral můj bývalý manžel. Je možné, že jsme se na tom jako duše dohodli ještě předtím, než jsme přišli do této pozemské školy. Takže jsem mu za to dnes vlastně vděčná. I když přerod do této vděčnosti byl velmi náročný. Pravdou je, že právě díky této zkušenosti jsem se vrátila k Bohu.
