Článek
OČEKÁVÁNÍ
6. 11. 2010
Po včerejšku jsem měla smíšené pocity. Dne 24. října 2010 jsem jasně slyšela tuto zprávu:
„Do pátku zbývá už jen dvanáct dní. Pak uvidíš svého milého.“
Vzala jsem k ruce kalendář: Za dvanáct dní bude skutečně pátek. A já se tedy nejspíš setkám s Matějem. Jiného milého nemám. Vždycky chodím upravená, ale toho dne jsem si dala obzvlášť záležet. Čerstvě umyté vlasy, nové kozačky. Sice čínské za 23 eur, ale krásné sametové a daly se natáhnout nad kolena nebo ohrnout pod nimi. Zvolila jsem druhou možnost, protože tak na nich lépe vynikla krásná štrasová výzdoba z malých kamínků. Skvěle ladila k italské bundičce, na níž jsou rovněž štrasové kamínky. Ale decentně. Tak sportovně-elegantně. Náušnice jsem zvolila méně nápadné, jen dvě stříbrné kuličky. To stačí, abych nebyla přezdobená, řekla jsem si. Byla jsem se sebou spokojená. Měla jsem konzultace i nějaké vyřizování v bance. Neseděla jsem tedy doma a byla jsem online i na mobilu. Přesto jsem toho dne nikoho nepotkala. A tak jsem se vrátila domů smutná a přemýšlela, kdo je vlastně ten můj milý. Matěj si vybral jinou, i když jeho duše touží pro mě. On ji nejspíš neslyší. A možná ji slyšet nechce. Vždyť užít si noc se starší ženou je pro mladého muže dobrodružství. Ale mít s ní vztah, to je něco jiného. Já jsem na sobě zapracovala, zbavila jsem se žárlivosti i připoutanosti. Možná proto už neslyším hlas jeho duše. Propojení se ztratilo. Chtěla jsem to tak. Vždyť si vybral jinou, tak proč by měl být propojený se mnou? Asi proto mi tu zprávu sdělil někdo jiný. Byl to mužský hlas. Ale neznala jsem ho. Nechápu, kdo mi tuhle zprávu sdělil a proč. Kdo si ze mě „tam nahoře“ střílí? To i tam se ještě dělá něco takového? A já se těšila, že až přejdu na vyšší tón, tak že tam už podrazy nezažiju. Ach, zase ta moje iluze. Rozhodla jsem se, že se tomu při meditaci „podívám na zoubek“ svým třetím okem. Když jsem se ponořila, ucítila jsem, že mi někdo stojí u pravého ramene. Byl to muž. A tak jsem se zeptala:
„Kdo jsi a cos mi přišel říct?“
Byl to Matěj a byl naštvaný. Skákal a dupal nohama jako tříletý chlapeček, kterému nechtějí koupit autíčko. Vím, že jsem viděla jeho psychický stav. Byl naštvaný, protože mu nepíšu, a on je zvyklý, že mu ženy píšou. Jenže když jsem napsala zprávu ve čtyřech esemeskách, neodepsal. Teď je řada na něm. Ne, neozvu se. A pak jsem uslyšela mužský hlas. Jsem si jistá, že mám dva duchovní průvodce. Ženu a muže. A muž se rozčiloval:
„Ozvi se mu! Strašně to potřebuje. Copak nevidíš, co se s ním děje?“
Obměkčil mě, a tak jsem napsala, i když jsem nebyla na řadě a ani jsem to neměla v plánu:
Ahoj, zlato, dostal jsi moje zprávy? Ťukala jsem jako datel. Byly asi čtyři. Už máme za sebou slavnostní otevření centra. Položilo mě to. Tři dny jsem ležela. Ohlasy jsou dobré, takže jsem spokojená. Bude i CD. V listopadu mám dvě přednášky i mimo Poprad. Napiš mi něco o sobě. Uděláš mi tím radost. Objímám Tě. Obdivuhodná žena s. r. o.
To oslovení jsem si mohla dovolit. Když navázal vztah s Adrianou, zeptala jsem se ho, jestli mu tak můžu říkat i nadále. K mému překvapení s humorem odpověděl: „Ano, můžeš, sluší mito.“ Doufám, že jsem ho potěšila. Už nemám žádná očekávání. Vím, že očekávání s sebou přinášejí zklamání. Po nich se dostaví pocit křivdy. A to už nechci. I když jsem bez vztahu, jsem šťastná. Svou lásku i svůj erós jsem vložila do nové práce. Ale na muže jsem nezanevřela. Žádný mě však momentálně nepřitahoval. Ten, kterého si vyberu, se bude mít u mě dobře. Ve vztahu už mám co nabídnout. Jsem si jistá, že hysterické záchvaty ani migrény to nebudou.
Žárlivost a připoutanost jsou ta tam. Jsem svobodná a totéž nabídnu i partnerovi. Při meditaci ke mně promlouvala i žena.
„Mým úkolem je tě pozorovat. Stále jsi velmi vážná. Ráda bych se dívala, jak se směješ, jak se bavíš a prožíváš radost.“
Zvláštní. Představte si, že nikdy nejsme sami a že nás stále někdo pozoruje. Kdyby si to každý uvědomil, hned by byl svět hezčí. Lidé by nemohli za zády pomlouvat, intrikovat, znásilňovat, krást, a dokonce by nemohli mít ani špatné úmysly. Bylo by to krásné, kdyby každý měl k sobě etický přístup. Zavládl by mír. Ano, vždyť jedna z prvních zpráv, které jsem při meditaci slyšela, zněla:
„Meditace je pokroková forma míru.“
Ale k tomu, aby tomu tak bylo, chybí kladný přístup k meditaci. Mnozí se k ní staví odmítavě. Některé lidi odstrašuje i slovo jóga. Když to uslyší, už s vámi nechtějí komunikovat. Meditujete? Cvičíte jógu? A ještě dokonce nejíte maso? V tom případě jste velmi divní. Mně jejich odmítavý přístup nevadí. Už jsem spoustu věcí pochopila. Tito lidé patří do skupiny, která ve svém životě používá pět základních smyslů. Čich, chuť, hmat, zrak a sluch. Jsou to takzvaní lidé pěti smyslů. Co třeba šestý smysl? Oživme alespoň ten! Ženy k němu mají blíže. To už je nadsmysl a nazývá se intuice. Muži si ji musí vytrénovat. Mají to těžší. Ale kdyby to dokázali, nemuseli by tolik logicky uvažovat a všechno do úmoru propočítávat. Matěj na můj e-mail reagoval a odepsal mi. Odpověď jsem nečekala, o to víc mě potěšila. Psal o tom, jak se mu daří v práci i ve vztahu. Prý je všechno v pořádku. Já jsem věděla své. Nic nebylo v pořádku. Chybělo mu mé teplo. Dlouho čekal, než jsem mu ho začala odevzdávat. Byl mým učitelem. To mi už bylo jasné. On si to teplo žádal! Večer chtěl obejmout a dát pusu na dobrou noc. Jednou jsme se na něčem neshodli, a proto jsem bez objetí a bez polibku odešla do svého pokoje. Ráno mi klidným hlasem řekl:
„Čekal jsem, jestli přijdeš.“
Tak jsem následující večer přišla a druhý den jsem slyšela: „Tak dlouho čekal na tvé teplo.“
Tehdy jsem pochopila, že je mým učitelem. Nemohl to být starší muž. Kdyby mi věkem nepřipomínal mé syny, udělala bych s ním krátký proces. Byla jsem tvrdá. O pár dní později jsem uslyšela hlas Matějovy duše:
„Děkuji, že jsi mi pomohla doprožít mé dětství.“
Všechny tyto zprávy mě utvrzovaly v tom, že můj vztah s Matějem skončil. Že mě chce spíš jako matku. Nadšená jsem z toho nebyla, ale přijala jsem to. Ale pokud to tak chtěl, proč chtěl i sex? Mohli jsme se obejít bez toho. I nadále jsem velmi silně cítila, že je Matěj stále častěji se mnou. Musel na mě myslet, jinak bych to necítila. Dokonce jsem přijala i zprávu, že je smutný a zklamaný. Nemohlo to být z „temných zdrojů“, protože jsem se už se vším vypořádala. To potvrdila též zpráva z 9. listopadu 2010:
„Odilie se naklání.“
Jméno Odilie mi bylo povědomé. Bože, málem jsem ve víru práce zapomněla na Labutí jezero… Tento výjev jsem viděla ještě 16. dubna 2009. V onen osudný den. A jméno Odilie se mi s ním pojilo. Začala jsem vyšetřovat jako detektiv Babočka. A moc mě to bavilo. Knihu s tímto názvem jsem nikde nenašla. Ale jako malá školačka jsem viděla tento nádherný ruský balet. Napsal ho Petr Iljič Čajkovskij v roce 1875. Inspiroval se ruskými lidovými pohádkami. K mému překvapení jsem v jednom pěkném knihkupectví v centru Popradu zjistila, že tato pohádka pochází z Německa. Ve velké knize se psalo:
Princ Siegfried lovil se svými přáteli labutě. Jedna z nich na něj promluvila lidským hlasem. Řekla mu, že je zakletá princezna Odetta. Zaklel ji čaroděj Rudovous. Prozradila mu, že se bude konat ples, a pokud si ji na něm vybere za manželku, zbaví ji kletby. A on si vybral. Stalo se však něco, co se stát nemělo. Čaroděj Rudovous mu předhodil svou dceru Odilii. A tak Odetta u jezera umírá. Princ však nakonec souboj s čarodějem vyhraje a Odettu osvobodí. Po přečtení pohádky jsem se usmála. Copak jsem malá, panebože? To se mám zabývat pohádkami? Ale nakonec je to lepší než se setkávat s lidmi, kteří si neustále stěžují a nechtějí řešit své problémy. Na základě této pohádky jsem rozluštila záhadu. Matěj si nevybral správně. Měl si vybrat mě. Protože pokud se Odilie naklání, znamená to, že se vztah začíná hroutit. Však se uvidí, řekla jsem si. Pochopila jsem, že onen čaroděj je Matějův vnitřní hlas, který ho nevede správně.
Uplynulo několik dní. Přistihla jsem se, že po Matějovi znovu začínám toužit. Takže se přece jen vrátí? Kontrolovala jsem si své pocity i myšlenky a začala mít pochybnosti. Co když si se mnou někdo zahrává? Co když zprávy nepřicházejí z čistého zdroje a já nakonec zase začnu čekat, že se vrátí, a opět budu zklamaná, když se tak nestane? To přece nemůžu dopustit. A kam patří touha? Je pozitivní nebo negativní? Dočetla jsem se, že duchovní člověk se má zbavit i touhy. A tak jsem se rozhodla pro další odblokování. Pokud se nemohu posouvat s mužem, posunu se sama. Našla jsem v těle svou touhu. Byla ve vagíně. Byla tam velká prokrvená zduřenina. Vřela jako láva v sopce. Když jsem na ni zaměřila svou pozornost, vzniklo z ní velké červené srdce, mnohem větší, než jaké ve skutečnosti mám. Akolem něj byla spousta malých srdíček. Všechna se na mě usmívala. Měla i ručičky. Rozevírala náruč, jako by mě chtěla obejmout. Byla jsem zaskočená, nevěděla jsem, co mám dělat. A tak jsem se pro jistotu zeptala:
„Mám rozpustit i ta srdíčka?“
Přišla odpověď: „Chceš rozpustit lásku? A proč?“
Bylo to nádherné. Když jsem se plně vrátila do reality, začala jsem uvažovat. Žádné touhy, žádné cíle ani očekávání? A proč tu budu v této pozemské škole života, když už nebudu chtít zažít žádnou zkušenost? Dostavilo se uvědomění. Pochopila jsem. Pokud ještě nejsem schopná vykonávat svou práci jen tak z vášně, jako se třeba toulám po lese, musím si ještě stanovit cíl. Pan doktor používal termín neoblomný záměr. Tento cíl však musí být zaměřený jen směrem ke mně. K tomu, co budu dělat já. A pak mohu mít i živé očekávání. To je velmi silný hypnotizér. Zažila jsem to už v síťovém marketingu. Své cíle jsem měla vždy vyvěšené boty na nástěnce. Auto, rozkládací sedačku, značkové spodní prádlo, značkové sportovní. Všechno se mi splnilo. Ale očekávat něco od druhého je dost riskantní. To už jsou ve hře dva. A ten druhý nám naše sny nemusí splnit. Tehdy musíme pozorovat a nečekat příliš dlouho, aby nám život neprotekl mezi prsty. Pokud nemáme stejné cíle, budeme se rozhazovat. Energie nebude zaměřena na jednu věc a místo toho, aby se zdvojnásobila a abychom si rychleji přitáhli to, co chceme, se bude negovat. Případně si budeme muset ve vztahu vše zajistit sami, a to i přes překážky. Vždyť to už jsem zažila! Spokojeně jsem se uvelebila na sedačce a otevřela si knihu. Osha. Mluvila jsem s ním, jako by byl se mnou:
„Jéje, Osho, příteli, škoda, že jsem se nemohla dostat na tento level podle toho, co hlásáš ty. Raději bych se tím sexem naplnila. Byl by to sex z lásky.“
