Článek
CENTRUM PRO ŽENY
29. 10. 2010
V době, kdy mi Matěj oznámil svůj odjezd do Anglie, za mnou přišla Tamara s návrhem založit v Popradu centrum pro obdivuhodné ženy.
„A kde na to vezmeme peníze?“ zeptala jsem se.
„Jsme bohaté, já peníze mám.“
Dohodly jsme se tedy, že já budu přednášet, Tamara bude zajišťovat účast a zisk si rozdělíme napůl. Našly jsme prostory, upravily jsme si je. Hodně práce jsme si udělaly samy a měly jsme z toho dobrý pocit. Když bylo vymalováno, Tamara zajistila originály obrazů jedné popradské malířky a malíře. Připravovaly jsme se na slavnostní otevření. Datum připadlo na 29. října 2010. Bylo to velmi pěkné centrum. Cítila jsem se tam jako v ráji. Ale ne dlouho. Když jsme s Tamarou začaly blíže spolupracovat, zjistila jsem, že jsme velmi rozdílné. Nesdílela jsem její vkus, co se týče doplňků při zařizování centra a také jeho dalšího rozvoje. Ona chtěla mít v centru také obchod se svíčkami a dalšími drobnostmi. Já ne. Podnikání v obchodě už jsem měla za sebou a věděla jsem, že to není snadné. Začalo to mezi námi skřípat. Pochopila jsem, že ji nemohu brzdit v tom, co chce dělat, a tak jsem jí navrhla, aby si obchod zařídila sama, protože já už chci jen přednášet a k tomu dělat poradenství o tom, o čem přednáším. Šlo především o zlepšení vztahů, zvýšení sebevědomí žen a léčení jejich negativních emocí. Tamara si obchod neotevřela. Bylo jasné, že v tom potřebuje mou pomoc. A co víc, po dlouhém čekání na dítě se stal doslova zázrak a dítě přišlo. Přála jsem jí to a podporovala ji, jak nejlépe jsem jako matka dvou dětí uměla. Potvrdilo se však známé rčení, že na dvou židlích se sedět nedá. Vnímala jsem tentýž únik energie jako u Matěje, i když teď šlo o dítě. Zpočátku se jí dařilo. Byla velmi komunikativní a měla smysl pro humor. Oslovování lidí ovládala ze síťového marketingu, kde jsme spolu dlouhých deset let pracovaly. Ale když se narodilo dítě, začalo na kurzy docházet stále méně lidí. Vesmír kopíroval vynaloženou energii. Dítě ji potřebovalo ráno, večer i v noci. Byl to takový malý neposeda. Začalo mě to znepokojovat, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Na kurz pravidelně chodila i Martina. Dopracovala to v síťovém marketingu na vedoucí pozici a vždy s sebou přivedla i své kolegyně, a nebylo jich málo. Pracovaly jsme ve stejné firmě s kvalitní kosmetikou. Vlastně by se dalo říct, že jsme byly konkurentky. Ale my jsme to tak nebraly. Spřátelily jsme se. Po jedné přednášce se mě Martina zeptala:
„Sofi, co se to s tebou děje? Poslední dobou jsi nějaká jiná.“
„Jak jiná?“
„No, taková nesvá. Máš jiné vyzařování a to, co jsi měla předtím, lidi víc přitahovalo.“
Uvědomila jsem si, že jsou ze mě cítit starosti a problémy. Věděla jsem, že se nechci vzdát. Vždyť intuice mi ještě 26. srpna 2010 přinesla zprávu:
„Každý den přednáška!“
Svěřila jsem se Martině. Bylo jasné, že dál musím jít sama. Neměla jsem však peníze, abych Tamaru vyplatila. Několikrát mi také řekla, že teď s dítětem má vyšší výdaje a výdělky nepřicházejí. Cítila jsem se mizerně a těžce jsem to nesla. Co se děje? Proč jsem zase sama? A mé dluhy se stále zvyšují a zvyšují… Ještě jsem neplatila ty staré a už přicházejí nové. Dělám dobrou věc, tak proč takové těžké zkoušky? Nakonec jsem si vzpomněla, že vesmír to věděl už předem. Večer jsem si koupila dobré červené víno, zapálila svíčku, pustila si oblíbenou barovou hudbu a začala si listovat ve své minikartotéce. Našla jsem lístek s datem 4. září 2010, na kterém bylo zvýrazněno slovo „nedorozumění“. Vzpomněla jsem si, že jsem tehdy měla vidinu: pravý roh našeho centra Obdivuhodné ženy byl mokrý a plesnivý. Naše vztahy, naštěstí jen pracovní, skutečně napadla „plíseň“. Rozešly jsme se. Tamaru jsem vyplatila a ještě víc se zadlužila. Polovinu peněz mi půjčil můj starší syn, který v té době již slušně vydělával, a na druhou polovinu mi půjčila Martina. Když jsem Tamaře peníze předávala, byla jsem v šoku. Místo uspokojení jsem v její tváři viděla bolest a frustraci.
„Co se děje?“ ptala jsem se.
„Teď už mi asi nebudeš platit polovinu toho, co vyděláš, že ne?“
„Samozřejmě že ne, vždyť naše spolupráce skončila. Musíš se starat o dítě. Sama vidíš, že to jinak nejde.“
Domů jsem odcházela s divným pocitem. A pak jsem musela řešit nové problémy. Centrum bylo pro mě samotnou příliš drahé. Opět mi pomohla Martina. V prostorách, kde pracovala, byla volná místnost. Mnohem menší a nedýchala takovým komfortem jako ta předchozí. Začala jsem mít pochybnosti. Vždyť jdu o krok zpět! Místo posunu zpátečka. To není dobré. Několik dní jsem truchlila. Jednoho rána mi intuice oznámila:
„Přednášej, na prostorách nezáleží!“
Pustila jsem se do stěhování. Od 1. dubna 2011 jsem už přednášela a pracovala v nových prostorách. Byly o polovinu levnější, takže jsem to zvládala dobře. Ženy měly zájem nejen o vědomosti, ale také o práci se svými emocemi. Vždyť to nám ženám dělá největší potíže. Často se chováme tak, jak nechceme. Je to proto, že naše citová sféra je větší a složitější než mužská. Muž se řídí především logickou částí. Ta zase někdy chybí ženám. Je vzácné, když je to u obou pohlaví vyrovnané. A moje zkušenost mě naučila, že pohlaví a psychika se vždy neslučují. Existují muži se ženskou psychikou, jakož i ženy s mužskou psychikou. Začíná to být tak nějak naopak. Takže práce bylo dost. Bylo to krásné období. Ale aby to nebylo příliš jednotvárné, opět nastaly těžké časy. Po přednášce jsem vždy žádala o zpětnou vazbu. Chtěla jsem se dozvědět, v čem bych se mohla ještě zlepšit. A na jednu takovou zpětnou vazbu dodnes nezapomenu. I když jako profesionál musím říct, že to nebyla zpětná vazba, ale tvrdá kritika.
„Přednášíš o vztazích, a přitom žádný vztah nemáš. Přednášíš o lásce, a láska z tebe nevyzařuje.“
To byla síla! V této oblasti jsem byla ještě křehká, vždyť jsem teprve začínala, a proto mě to hrozně bolelo. Zranilo mě to i z toho důvodu, že jsem měla Evku, která mi tu větu řekla, velice ráda a vážila jsem si jí. Měla otevřené třetí oko, viděla auru a také měla dobrý vhled do lidí. Byla jsem hotová. Večer jsem zavolala panu doktorovi a řekla mu, že končím. Že už toho mám dost. Pomáhám lidem a oni mě kritizují, o dluzích ani nemluvě. Do čeho jsem se to pustila?
Pan doktor jako vždy s velkým klidem řekl:
„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To, že momentálně nemáš partnera, není problém, partnery jsi měla už dříve. A láska z tebe vyzařuje, jediný problém je, že do tebe lidi nevidí. Pokročila jsi. Většina lidí považuje za lásku sexuální jiskru. Vášeň. A tu ty teď skutečně nemáš. Lásku však vyzařuješ. Pokračuj a buď vděčná za to, co jsi zažila. Když budeš přednášet před větším počtem lidí, mohou se z publika ozvat i horší věci. Nauč se na to reagovat.“
Byla jsem mu velmi vděčná. S bolestí, kterou jsem cítila, jsem si dokázala poradit. Odblokovala jsem si ji. Ve srovnání s připoutaností to byla hračka. Všimla jsem si však jedné zásadní změny. Vztah mezi mnou a Evou ochladl. Měla jsem ji ráda i nadále, ale citové pouto se vytratilo. A stalo se ještě něco. Polovina posluchačů ke mně přestala chodit, protože začali více důvěřovat jí. Nevadí, řekla jsem si. Každý má právo volby.
