Článek
Mám dva syny. Starší se narodil v roce 1979 a jmenuje se Adam. O něm už jsem se zmínila. Mladší Tomáš je ročník 1983. Jsou velmi rozdílní. Adam je komunikativní a také si se mnou často a rád povídá. Tomáš je takový samorost, jeho by otravovalo, kdybych mu často volala. Volá jen tehdy, když se v jeho životě děje něco nového. A já jejich rozdílnost respektuji. Myslím, že dobrá matka se neměří podle toho, zda dává svým dětem v životě vše stejnou měrou, ale podle toho, zda jim dává to, co potřebují, a to zejména tehdy, když to potřebují. A tím jsem se vždy řídila, i když se mnou mé okolí často nesouhlasilo. Svým dětem jsem velmi brzy koupila počítač, protože jsem zastávala názor, že pokud se chtějí v životě uplatnit, musejí umět pracovat s počítačem a potřebují ovládat alespoň jeden světový jazyk. V dospělosti si osvojili hned dva. Mluví výborně anglicky a německy. Dlouho pracovali v zahraničí a jsou velmi úspěšní. Mladší ve fotografii a starší v automobilovém průmyslu. Po kurzech pana doktora jsem se oběma dětem za svou výchovu omluvila. Zjistila jsem, že jsem ve výchově používala staré vzorce chování založené na představě, že matka by měla svým dětem sloužit, jak nejlépe umí, a že by to měla dělat, dokud jí na to budou stačit síly. Nebyl to dobrý vzor do života. Po absolvování kurzů jsem dospěla k názoru, že status matky a dítěte platí pouze do doby, než dítě dospěje. Uznala jsem své syny za dospělé a přestala se jim plést do života. Vždyť si na sebe oba vydělávali a ukázali, že jsou nezávislí. A udělala jsem ještě jednu velmi důležitou věc: Učila jsem je zdravému sebevědomí. To si totiž z domu neodnesli. Začali jsme se k sobě chovat jako přátelé. A je to krásné. Do ničeho jim nezasahuji, neposkytuji jim dotěrnou péči typu: Vzal sis čepici? Najedl ses? Z jaké rodiny pochází tvá přítelkyně? Jakou víru vyznává? Je Španělka, černoška nebo Eskymačka? Čekám, až se mi svěří sami. Stojí-li o můj názor, ráda jim ho poskytnu, ale netrvám na tom, aby se jím řídili. A hlavně se neptám, jaký je mezi nimi věkový rozdíl. Když Adam zjistil, že mám přítele, měl už zkušenosti se ženami, a proto si nejspíš všiml, že ve vztahu už byl sex. Bylo mi to strašně trapné a přiznala jsem to jen s malou dušičkou. A ještě s menší dušičkou jsem přiznala, že je o rok mladší než on. Byl v šoku a okamžitě volal Tomášovi. Byla jsem u toho.
„Tomáši, představ si, že naše máma má přítele!“
Tomáš pohotově odpověděl: „Tak to je skvělé! Ať si to užije!“
Na to Adam prohlásil: „No, tobě se to mluví. V tvém případě je aspoň starší!“
A bylo to venku. Dlouho jsem to sama se sebou probírala, věděla jsem, že nechci, aby se to moje děti dozvěděly od někoho jiného. Záleželo mi jen na jejich názoru. Líbí se mi tato věta: Dospělí jsme teprve tehdy, když nám nezáleží na názoru okolí, a to ani toho nejbližšího. A mým nejbližším okolím byly mé děti. Neříkám, že bych se s Matějem okamžitě rozešla, kdyby to synové žádali. Pokud bych to udělala, nebyla bych dospělá. Znamenalo by to, že ani ve svých čtyřiapadesáti letech nemohu svobodně rozhodovat o svém životě. Chtěla jsem ale, aby to věděli. Zároveň jsem tím zlomila starý program, který nám nedovoluje svobodně se rozhodovat za sebe, i když už za to umíme převzít odpovědnost. Právě v tom mi moji synové doslova posloužili, i když to nedělali vědomě. Ovšem, co jsem slyšela a viděla ve svém duchovním životě, jsem s nimi nemluvila. Muži to nemají příliš rádi. Ale byla jsem nesmírně šťastná, že mě pochopili a že mi muže přáli. Donedávna se věkový rozdíl respektoval pouze v případě, že se jednalo o muže. Muž může mít mnohem mladší partnerku, ale pokud má mnohem mladšího partnera žena, je pro její okolí podstatně těžší to přijmout. A musím přiznat, že kdysi jsem do tohoto okolí patřila i já. Možná proto mi vesmír připravil tak těžkou zkoušku. Dal mi možnost zbavit se názoru okolí a být zase o něco svobodnější. Byl to fantastický pocit a já jsem za něj vděčná.
V době, kdy mě Matěj opustil, mi byl velkou oporou i můj syn Adam. Vrátil se za prací z Anglie na Slovensko, a protože v té době neměl přítelkyni, často mě zval k sobě na víkendy. Povzbuzoval mě, abych se svým fordíkem jezdila i dál od svého bydliště. Ty jízdy za ním, kdy jsem ještě s velkým respektem měřila třísetkilometrovou jízdu, pro mě byly záchranou. Až později jsem si uvědomila, že když sedím za volantem, musím být tady a teď a nemyslím na Matěje tak často, jako když za volantem nesedím. K tomu jsem si v autě nahlas pustila vážnou hudbu, kterou nazpíval Andrea Bocelli a léčila si tím bolavé srdíčko. Adam mě zval na pěkná místa s dobrým jídlem a vínem. To samozřejmě neuniklo okolí, které náš hezký vztah považovalo za patologický. Prý že má chodit s přítelkyní, a ne s mámou. Okolí tak vlastně diktovalo svůj názor jako jediný a správný. Jednou jsem se nechala ovlivnit a řekla mu to.
„Jak myslíš, mami. Nemusím tě nikam zvát. Ale jak víš, přítelkyni teď nemám, takže budeme oba sedět doma. Je možné, že tvoje okolí bude s tebou spokojené. Ale budeme spokojení i my?“ moudře se zeptal můj syn. Uvědomila jsem si, že je to strašná hloupost, nebo jak říkával, když byl ještě dítě, že je to blbost jako prase.
V té době se mi i Tomáš ozýval častěji, než bylo u něho zvykem. Zajímal se o to, jak se mi daří, a byl rád, že mi Adam pomáhá. Opravdu jsem měla pocit, že moji synové jsou zároveň i mými přáteli.
