Článek
7. 5. 2009
Pak jsme si s Matějem začali telefonovat a domluvili se, že se znovu sejdeme. Za dva týdny. Znovu ve čtvrtek. Zavolal mi, že sice přijede, ale že se se mnou nebude moct setkat, protože bude s kolegou. Dobře, nevadí, tak 16. dubna. A to už víte. To byl začátek mého příběhu. Nesetkali jsme se. Přestal volat. A já si uvědomila, že jsem udělala chybu. 17. dubna 2009 jsem mu napsala esemesku:
Včera jsem udělala chybu. Měla jsem Tě podržet, ne Tě dorazit. Už na sobě pracuju. Promiň mi to, jestli můžeš. Tolerance je přece jen jednorázový projev porozumění. Přeji Ti krásné voňavé jarní dny. Sofia.
Žádná odpověď nepřišla. Přestože jsme byli absolventy kurzu a on věděl, o co jde, mlčel. Jak to? Vždyť absolventa kurzu jsem si přála právě proto, abychom na sobě mohli pracovat! Definici tolerance přece známe oba dva. Tolerance je jednorázový akt pochopení a zbytek je dohoda nebo obchod! Byla jsem z toho velmi nešťastná. Ale stále jsem věřila, že to není konec. Když jsem mu zavolala, mluvil se mnou, ale nikdy se nezeptal, kdy se sejdeme. Já se nechtěla vnucovat a čekala jsem, až ho to přejde. Ve čtvrtek 30. dubna 2009 zavolal. Chtěl se se mnou sejít. Nechápala jsem, proč nezavolal předem. Právě jsem seděla u čaje v krásném prostředí se svým ochráncem. Ano, byl to můj ženatý přítel. Jakub se objevil vždy, když jsem ho nejvíc potřebovala. Vysvětlila jsem Matějovi, že nemůžu mluvit a že mu za hodinku zavolám. Souhlasil.
„Ty někoho máš?“ zeptal se můj ochránce.
„Ano,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Kolik mu je?“ Pozorně si mě prohlížel. Neviděl mě asi rok.
Za tu dobu jsem se hodně změnila. Zhubla jsem a vypadala skvěle.
„Je o pětadvacet let mladší.“
Obočí mu vyjelo do výšky, že už to výš ani nešlo, a řekl:
„To nemůže vydržet dlouho!!!“
Překvapilo mě to. Že by o mě měl ještě zájem? A jak si to představoval? Že mě potěší jednou za rok? Nekomentovala jsem to. Ani on už nic víc neřekl, věděl, že by bylo zbytečné se o něco pokoušet. Viděl, že jsem zamilovaná. O hodinu později jsem zavolala Matějovi. Na schůzku jsem neměla čas, jela jsem se svými vedoucími týmu na firemní akci do Košic. A tak mi do telefonu oznámil, že jede s partou absolventek kurzu na akci do své milované vesničky u Bardejova. Mě nepozval, tak jsem se zeptala: „A co my?“
„Tvé chování mě zabrzdilo, a proto nechci ve vztahu
pokračovat.“
Zamrazilo mě stejně jako onoho rána, když mi vtiskl poli-
bek na rty. Že bych to cítila? Akci jsem zvládla, umím se ovládat, ale když jsem byla sama, strašně jsem se trápila a hodně jsem plakala. Pomáhaly mi meditace, cvičení a procházky v lese. A moje práce. Bavila mě. Při meditaci 2. května 2009 jsem uslyšela velmi silný mužský hlas: „A kdo to za vás udělá?!“
Okamžitě jsem se probrala a rozmýšlela, co to má znamenat. Došlo mi to. Máme se s Matějem ještě setkat a vyjasnit si, co se stalo. Oba dva jsme věděli, že základem každého vztahu je komunikace. Dostavil se ještě jeden odkaz. V okamžiku, kdy jsem se probouzela. „Musíš být o level nad ním!“ Bohužel jsem nevěděla, co to znamená. Jak mohu být o level nad Matějem? Ví víc než já! Je zkušenější, rychlejší, chytřejší, spontánnější, veselejší, komunikativnější… A jak můžu milovat muže, když budu o level nad ním? Chci muže, kterého budu obdivovat! Jen tak ho můžu milovat! Nerozumím tomu… Ale zapsala jsem si to i s datem a uložila lísteček do krabičky. Rozhodla jsem se, že Matějovi zavolám.
Toho dne jsem si po ranní ledové sprše zatančila rokenrol, aby na mém hlase nebylo slyšet, co se se mnou děje, a zavolala jsem mu. Požádala jsem ho o schůzku a rozhovor. K mému překvapení mi řekl, že mi chtěl taky zavolat. Dohodli jsme se, že se sejdeme 7. května 2009 v jednu hodinu ve Společenském domě ve Svitu. Byl to opět čtvrtek. Když jsem přicházela do restaurace, už tam byl. Neuniklo mi, jak si mě prohlíží, když jsem scházela dolů po schodech ve stříbrných kozačkách a minikabátku, který jsem měla uvázaný kolem štíhlého pasu.
„Asi ti nemusím říkat, že vypadáš skvěle.“
„Ne,“ odpověděla jsem s úsměvem na tváři a klidem v celé své bytosti.
„Jsi nějaká klidná,“ řekl překvapeně a jedl přitom svůj oběd. Já si dala jen čaj. V tu chvíli bych do sebe nic nevpravila.
„Jak jsi klidná,“ prohlásil znovu. Zřejmě byl zvyklý na jiné chování žen, když je opouštěl. Ano, už jsem byla klidná. Na tohle setkání jsem se totiž náležitě připravila. Posbírala jsem všechny zbytky své osobnosti, pořádně je poskládala a vyladila. A ještě jsem se vyzbrojila něčím zajímavým. Ale to vám musím vysvětlit. Když jsme s Matějem seděli u mě ve vaně a povídali si, řekl něco, co se mi nelíbilo. Chtěl, abych mu dala telefonní čísla na své úspěšné kolegyně, aby jim mohl dělat společníka. Tehdy jsem to zahrála do autu, ale teď jsem to vytáhla, protože jsem o něho nechtěla přijít. Když jsem mu volala a chtěla se s ním sejít, zeptala jsem se ho, jestli má o ta čísla na kolegyně ještě zájem. Měl, tak jsem mu řekla, ať si připraví nabídku a že já připravím poptávku. Věděla jsem, jak na to. Koneckonců jsem byla manažerka. V práci jsem byla lepší než ve vztahu. Svůj firemní zápisník jsem schovávala v kabelce a čekala na vhodnou příležitost. Na úvod našeho setkání jsem se mu – a to opravdu velmi upřímně – omluvila za své chování.
„Byla to žárlivá scéna!“ řekl přísně Matěj.
Bylo mi to velice nepříjemné. Chtěla jsem mu vyprávět o svém dětství a také o svém posledním vztahu. Přišla jsem totiž na to, proč jsem se tak chovala. Byl to nedořešený vztah. Moje první láska. Tehdy mě Jaroslav bezdůvodně opustil. Rozešel se se mnou, protože se mu kamarádi posmívali, že za mnou jezdí do jiného městečka, a divili se, jestli snad v tom jejich není dost hezkých holek, a táhli ho zpátky do jejich pivařské party. Rozhodl se pro partu a mě opustil. Byla jsem zoufalá. Přestala jsem se učit, nedokázala jsem se na nic soustředit. Kvůli zhoršeným známkám mi ve škole zakázali hrát basketbal, a dokonce jsem dělala z jednoho předmětu reparát. Jinak jsem byla na základce výborná žačka. Vždy s vyznamenáním. V téhle pro mě velmi těžké době jsem se sblížila s mámou a spřátelily jsme se. Podržela mě a já školu úspěšně dokončila. S onou ránou jsem ale pracovat neuměla. Maminka mě přesvědčila, že to zahojí čas, že u ní to bylo taky tak. Já jsem se však další rány ze strany mužů tak bála, že jsem se tehdy v sedmnácti letech rozhodla, že budu mužem a že už nikomu nedovolím, aby mě zranil. Měla jsem takové problémy se ženskou psychikou, že se mi nechtělo žít. Proto jsem byla raději chlapec. Začala jsem nosit výhradně kalhoty, pak džíny a opravdu jsem vypadala jako beatlesák. Nebylo to nejlepší řešení, ale tehdy mě nic lepšího nenapadlo. Svou bolest jsem totiž pečlivě potlačila. A právě teď, skrze Matěje, vyplula na povrch. Potvora.
K mému překvapení mě Matěj vůbec nechtěl vyslechnout.
A tak jsem na svou omluvu řekla jen:
„Promiň mi to, Matěji, nechtěla jsem ti ublížit.“
„Neublížila jsi mně, ale sama sobě,“ odvětil.
Tak jsem vytáhla poslední trumf: „Připravil sis tu nabídku?“
„Ne, neměl jsem čas. A na co bych připravoval nabídku? Vždyť
nejdřív musí být poptávka!“ odpověděl.
„Ne, ne,“ namítla jsem. „Jak mám vědět, co mám svým kolegyním nabídnout? Nejdřív si tě vyzkouším já, chci vidět, co umíš, teprve pak ti můžu dát doporučení. Pak si ho můžeš dát na své webové stránky a začít si tím vydělávat.“
Tady jsem se učila být o level nad ním. A skutečně to pro mě začalo být zajímavé. Zaujalo to i jeho, protože řekl:
„Tak ukaž poptávku!“
Vytáhla jsem z kabelky zápisník. Měla jsem zapsaných sedm
bodů:
1. Společenské akce – večeře, suši bar, divadlo, firemní galavečer a podobně. Abych věděla, jak se chováš při takových příležitostech a jaký máš například oblek.
2. Sport – plavání, jízda na koni, kolečkové brusle, cyklistika, turistika, procházky po lese i v tichu a podobně.
3. Cestování – Polsko – Zakopané, Maďarsko – Budapešť, Čechy – hrady a zámky, Praha, abych zjistila, jak se chováš a orientuješ v zahraničí.
4. Rozšiřování slovní zásoby a kultivovanost mluvy, společné čtení včetně básní, abych věděla, jak na tom jsi v této oblasti.
5. Psychohygiena – rozhovory o tvých i mých problémech, abych věděla, jak umíš mluvit o svých pocitech.
6. Fotografování na akcích. To si pak můžeš dát jako materiál na web.
7. Na konci kurzu, pokud budeš úspěšný, dovolená u moře. Bulharsko. Cenu hradím já.
Zatímco jsem četla body, Matěj mi ze strany nakukoval do poznámek. Měla jsem dojem, že ho to pěkně převálcovalo, protože zaplatil účet a řekl:
„Sofie, já jsem děvkař, copak to nechápeš?! Jsi krásná žena, tak žij!“ A už byl na odchodu.
„Ale ne s tebou, že?“ řekla jsem tichým a zraněným hlasem. I já jsem se zvedla a šli jsme k autu. Cestou ze mě ještě vylezlo:
„Proč sis mě vybral, když jsi děvkař, vždyť mně ses nelíbil!
Copak jsi na mně neviděl, že nejsem žena na jednu noc?!“
A vůbec jsem si neuvědomila, že i já jsem si to chtěla vyzkoušet jen na jednu noc. Ještě jsem mu předala dárek, který jsem mu slíbila, líbil se mu nafukovací polštářek, který jsem měla ve vaně jako opěrku hlavy, on mě soucitně objal a rozešli jsme se.
Dopřál mi nulovou toleranci. Proč? Chtěla jsem přece muže, s nímž bychom se vzájemně posouvali. Nerozumím tomu. A co zrcadlo? Čím mohl Matěj přitáhnout žárlivou ženu? I v něm tedy musí být žárlivost. Ale kde může být ukrytá? Zjistím to ještě? Panebože, dostanu někdy tuhle šanci?
