Článek
8. 5. 2009
Vlastně šlo o mě. Alespoň takový jsem měla tehdy dojem. Jenže ve vztahu dvou lidí jde vždy o dva. Nejdřív jsem měla strach ze vztahu, pak jsem se zamilovala a začala se chovat majetnicky. Matěj to nazval „žárlivou scénou“. Tak začalo mé trápení. Poprvé v životě, když nepočítám své děti, jsem se začala trápit kvůli někomu jinému. Předtím se mi zdálo, že všichni ubližují mně. Skoro tři týdny jsem probrečela. Jeden a půl až tři hodiny denně. Nahlas. Asi jsem vyplakala veškerou bolest, která se ve mně za těch padesát čtyři let nahromadila. Navzdory všemu jsem po setkání s Matějem konečně mohla klidně spát. Ráno kolem desáté hodiny jsem snídala a dívala se při tom na Tatry. Ještě že jsem mu svou žárlivostí neublížila, pomyslela jsem si. A najednou jsem začala pociťovat velké štěstí. V oblasti srdce i v širším okolí jsem cítila horkost. Co to je? Že by infarkt? Hloupost. Štěstí? Pak jsem se dostala do takové euforie, že jsem nevěděla, co si počít. Bože, pomyslela jsem si. Určitě mi přeskočilo. Jak můžu být šťastná, když mi včera jasně řekl:
„Náš vztah skončil, copak to nechápeš?! Jak může u tebe trvat, když u mě skončil? Zase žiješ v iluzi!“
A pak mi to začalo docházet. Vždyť skrze Matěje jsem si ublížila a pak si i sama odpustila. Nevím sice co, ale pocit to byl fantastický. V moudrých knihách se píše, že člověk by měl vždy začít u sebe. Jenže já nevěděla, co konkrétně si mám odpustit. Teď mi to došlo. No přece to, že nejsem dokonalá. Mám se milovat i se svými negativními vlastnostmi, tedy i se svou žárlivostí, přesně tak, jak miluji své děti. Vždyť ty miluji také bez ohledu na to, jestli si ze školy přinesou jedničku nebo pětku. Ano, musím se přijmout i se svou žárlivostí. Ale to neznamená, že zůstanu žárlivá do konce života.
Vzpomněla jsem si na pana doktora. Žárlivost je příznakem nízkého sebevědomí. Aha! Odtud tedy mohu začít. S tímto dobrým pocitem jsem kolem jedenácté hodiny napsala Matějovi esemesku:
Matěji, jsi génius! Mně to došlo! Doktorovu teorii jsem s tebou zažila v praxi. Konečně jsem zamilovaná sama do sebe. Děkuji vesmíru, že mi k tomu poslal tak krásného muže. Vnímám to jako dar. Sofia
Ve 13:23 přišla odpověď:
Hm… krásného muže, který se ti nelíbil. Zajímavá kombinace, ale budiž. Užij si to! Hezký víkend! P. S. Génius je slabé slovo. A přidal dva smajlíky.
Měla jsem pocit, že si ze mě utahuje, tak jsem ještě odepsala:
Moje SMS byla spontánní a upřímná. Bylo to poděkování. Pardon, že ses mi nezalíbil hned první den, neměla jsem své dioptrické brýle. I tobě krásný víkend. Sofia
Vůbec jsem si přitom neuvědomila, že jsem mu neřekla, jak se mi změnil před očima poté, co jsem během našeho prvního rozhovoru pocítila v srdci tu silnou energii. Takže to nemohl vědět a mohl si myslet, že jsem přinejmenším střelená.
Měla jsem smíšené pocity. Převažovaly však ty pozitivní. Ještě jednou jsem se zadívala oknem na Tatry. Viděla jsem je jinak než dosud. Měly mnohem jasnější barvy, byly výraznější a jejich sílu jsem cítila tak intenzivně jako nikdy předtím. Co se to se mnou děje?
Vtom mi zazvonil mobil, a tak jsem svůj pocit a pozměněné vidění nedořešila. Byla to moje sestra Magdalena. Je o deset let starší než já. Světlana dokonce o dvanáct a ještě mám sestru Ester, ta je o čtyři roky starší. Jsme silně propojené a dokážeme vycítit, když má některá z nás problém. Magdalena mi řekla, že cítila, že se se mnou něco děje, a navrhla mi zajímavý program. Návštěvu na chalupě mého synovce. Jejího syna jsem od malička zbožňovala a brávala ho do naší puberťácké party. Sjížděli jsme na chvojí po zadku kopec, chodili jsme společně bruslit, a to navzdory dvanáctiletému věkovému rozdílu. Byl zlatý a už jako malý hýřil humorem.
Jednou seděl na nočníku, venku se právě setmělo a on vážným hlasem prohlásil: „Bóa, jaká ma!“ Pořádně mě rozesmál. V překladu to znamenalo: Bože, taková tma! Umí nádherně zpívat a hrát na kytaru a baví nás na rodinných sešlostech. Potěšilo mě to. Byl volný den, státní svátek. Procházka přírodou byla nádherná. Zelená louka byla zelenější a žluté petrklíče na ní mnohem žlutější, než jsem byla na jaře zvyklá. Zjistila jsem, že moje změněné vidění pokračuje, a svěřila jsem se s tím Magdaleně. Jen mě poslouchala, nijak to nekomentovala. Věděla, že jsem zamilovaná a že mě Matěj opustil. Kdo ví, co si myslela. Pak nás synovcovi sousedé pozvali k sobě do chalupy. „Upekla jsem domácí chleba, dáte si?“
Nemohli jsme odmítnout, tak nádherně voněl! Dostali jsme k tomu ještě domácí máslo, čerstvý medvědí česnek a bylinkový čaj ručně sbíraný v čisté přírodě. V téhle dědince totiž dávají lišky dobrou noc. Je poslední. Za ní jsou už jen louky a lesy. V chaloupce jsem se cítila skvěle. Byla jako z pohádky: kachlová kamna, na kterých se dalo i ležet, velký stůl, u kterého jsme seděli. Vždycky jsem po takové toužila. I proto jsem si vybrala muže z vesnice. Tenhle sen se mi nesplnil. Ale líto už mi to nebylo. Strávily jsme s Magdalenou nádherný den. Byla jsem jí za to vděčná. Večer jsem si s úsměvem na tváři řekla: „Den vítězství nad fašismem jsi oslavila po svém, Sofie. Zažila jsi euforii a něco se v tobě otevřelo, protože vnímáš svět jinak. Tvé prožívání a vnímání se prohloubilo. Ten Matěj je opravdu přírodní úkaz!“
