Článek
17. 6. 2010
Meditovala jsem. Zjevila se mi tvář staršího muže s výrazným nosem a úzkými rty.
„Kdo jsi?“ ptala jsem se.
„Jsem černý. Opouštím tě, už mě nepotřebuješ. Jsi láska sama.“
„Děkuji ti za tvé služby,“ řekla jsem telepaticky. Viděla jsem, jak se zavírají dveře.
„Co mám teď dělat?“
„Nic. Odpočívej. Nemusíš být až tak pilná.“
Já jsem však chtěla vědět, jak to dopadne s Matějem a Adrianou. Cítila jsem, že to bude pro Matěje a dětičky těžké. Pokud ho Adriana miluje, jak mohla podlehnout svému bývalému manželovi? Na jakém tónu je teď? Prý potřebuje doteky. Ale vždyť si dali s Matějem pauzu jen na měsíc. A už to nevydržela. Jen nevím, jestli nejsem sobecká a jestli ho někde v koutku svého srdíčka nechci mít ještě alespoň chvíli pro sebe. Cítím smutek, ale nedokážu ho identifikovat. Zda plyne z toho, že ho už nebudu vídat, nebo z toho, že cítím, že to bude mít těžké. Přeji si nadále jen to, aby byl šťastný. S kým, to ať si vybere sám. Nedávno jsem ho viděla při meditaci na vozíku a vykřikla jsem:
„Ne!!! To ne!!!“
Matěj řekl: „Já jsem šťastný, opravdu!“
Mně to však nedalo. Vždyť tak nádherně a rád tančil!
„Jak mohu ovlivnit, aby se to nestalo?“
„Výměna! Ale zničí tě to.“
To nemůžu! To bych nemilovala sama sebe. Určitě je to chyták! Láska je přece nejsilnější energií ve vesmíru a obětovat se ve jménu lásky je protimluv! Mám své milované syny a dluhy, které jim nechci nechat. A pak jsem dostala nápad. Musím vymyslet něco, co mu pomůže. Síla mého rozhodnutí změnila energii a já najednou uviděla, jak se Matěj vrací oblečený celý v bílém a natěšeně volá a mává rukama: „Vrátil jsem se!“
Pak jsem uslyšela: „Teď se soustřeď na práci.“
Co mám přesně dělat, to mi sděleno nebylo. Bylo mi však jasné, že v souvislosti s Matějem nemám dělat nic, protože o to se postará vesmír. To je zkouška pro něj. Skutečně platí to, co mi řekl Vladko, který mě provázel minulými životy. Čím dále se dopracujeme, tím těžší zkoušky nás čekají. Ale já jsem to tak chtěla. Takže musím vymyslet něco v souvislosti s prací na Obdivuhodné ženě. Nakonec jsem v tom zůstala sama i já. Pan doktor sám v Čechách a já sama na Slovensku. O několik vteřin později jsem uslyšela známý hlas:
„Proč ještě nemáš připravenou přednášku? Ten kluk tě opravdu brzdí. A už mu neříkej kluk. Stává se z něj muž.“
A ještě jsem slyšela, jak Matěj říká: „Milujeme se.“
Šlo o něj a o Adrianu. Ještě chvilku jsem si poležela, pak jsem otevřela oči a probudila se do reality. Bylo třeba připravit přednášku.
Hluboce jsem se zamyslela. Vždyť ten černý, s nímž jsem mluvila, byl temný učitel, program v našem podvědomí, který má na starosti naši hodnotu! Sídlí ve třetím energetickém centru, tam, kde je solar plexus, a jeho úkolem je zkoušet naši hodnotu, dokud není správně nastavená, což ve zkratce znamená umět se rozhodnout a převzít za svá rozhodnutí odpovědnost. Neházet vinu za to, co se nám nepovedlo, na jiného, ale ani se před někým neponižovat kvůli tomu, že nám pomohl. Vděčnost je na místě, ale musí mít svou míru a úroveň.
Vždyť je to úžasné! Když člověk nemá strach, zjistí, že všechno je tu kvůli němu! Kvůli tomu, aby se mohl zlepšovat! Vždyť i ti temní nám pomáhají! Ukazují nám naše slabé stránky, a tak nás zdánlivě odvádějí od lásky. Každá emoce, která nám škodí, je dílem temných učitelů. Pokud se jí dokážeme vzdát, a ještě jim navíc poděkujeme za jejich službu, děláme pokroky. Dojalo mě to a všechno jsem si zapsala. Pochopila jsem, že jsem se za svoji hodnotu dobře postavila a posunula se výše. Věděla jsem, že vztah není vždy o soužití dvou osob. Ve vztazích si zrcadlíme vlastní nedokonalosti a získáváme možnost je odstranit a posunout se na vyšší tón. K lásce. Zase jsem měla pocit, že jsem to zvládla.
Skutečnost však byla jiná. Moje intuice ve spojení s Matějem byla neúprosná. Nadále zůstalo nevyřešené mé lpění na něm. Na jedné straně jsem mu totiž dopřála svobodu, jenže na druhé jsem očekávala, že se vrátí. Hrozně mi chyběl. A tím jsem ho k sobě nechtěně přitahovala. Vesmír nelenil a jednoho rána, bylo to 12. září 2010, když jsem ještě byla v hladině alfa, přišla nová výzva. Uslyšela jsem hlas Adrianiny mladší dcerky:
„Jsem s Matýskem šťastná!“
Nechápala jsem, proč mi to přišla povědět, a tak jsem se telepaticky zeptala:
„Mám z toho radost, jen nechápu, proč mi to povídáš.“
A pak jsem uviděla dvě blonďaté hlavičky. Děvčátka se objala a sborově pronesla pro mě osudnou větu:
„Neberte nám Matěje, jsme s ním šťastné!“
„Ale vždyť já vám ho neberu, zlatíčka, jen mu posílám lásku, a láska ještě nikomu neublížila.“
Jenže pak jsem o sobě začala pochybovat. Co když je to jen moje připoutanost? A byla.
Ta prosba čistých dětských duší mě odzbrojila. Jejich otec jim nedokázal dát tolik lásky jako Matěj. Nedokázal jim ani utřít zadeček, nesnesl totiž pohled na pokakané dítě. Nesoudím ho. Vyrostl v dětském domově a určitě prožil lecjakou krutost. Ráda bych pomohla i jemu. Prosila jsem Boha a celý vesmír, abych mohla jít ještě dál, na vyšší tón, na vyšší level, blíž ke světlu. Už se mi tu těžko žije, pane Bože, bolí to. Před očima se mi ukázal nový obraz. Viděla jsem, jak někdo z velké výšky shodil směrem ke mně batoh. Byl modrý a vypadal starodávně. Aha! Pochopila jsem. Chceš jít výše? Tak si dej na bedra další břemeno. Probrala jsem se a začala nad vším rozjímat. Asi po dvou hodinách jsem pochopila, s čím se musím vypořádat. Ano, ještě to není čistá láska. Ještě se musím zbavit připoutanosti. Hodně jsem plakala a zároveň byla šťastná. Vzdávala jsem se přece Matěje a přála jsem mu, aby byl šťastný, byť s jinou ženou. A už jsem nemohla očekávat ani to, že se vrátí. To byl ten další batoh. Tančila jsem na jemnou melodii a prožívala to, co jsem cítila. Po celou dobu mi tekly slzy. Cítila jsem, že mé pohyby při tanci jsou lehčí a jemnější. A pak to přišlo. Silná vlna mě srazila na pohovku. Strašně to bolelo. Celý solar plexus a celý hrudník až po komunikační čakru. Nepopsatelná bolest. Panebože, jak to bolí. Proč tolik? Ten zážitek byl tak silný, že jsem si ho ten den ani nedokázala zapsat. Tak silné pocity jsem nedokázala vyjádřit písmeny na papíře. Znovu bych to prožívala, a to bych nezvládla. Zapsala jsem si to až mnohem později. Vzpomněla jsem si na jednu větu z kurzu: „Nepřipoutávej se, pokud nejsi připraven trpět nebo pokud se nedokážeš odpoutat.“ Jenže já vůbec nevím, kdy jsem se připoutala. Já si dokonce nevšimla ani toho, že jsem se zamilovala. Řekla mi to moje sestra Ester – jsi zamilovaná, Sofi. A já jsem tvrdila, že nejsem. Opravdu nevím, kdy to ve mně propuklo. Nejspíš mám vnímání jako brontosaurus, protože se mi to nestalo poprvé. Když mi zemřela maminka, nepustila jsem si to až k srdci. Bylo třeba vyřídit spoustu formalit a na smutek nebyl čas. Oplakala jsem ji až o dva roky později o Vánocích při filmu Babička, natočeném podle knihy Boženy Němcové.
Přenést své pocity na papír jsem dokázala, až když uzrál čas, bylo to 10. června 2012. Byť tuto knihu píšu chronologicky, přesto jsem se rozhodla zařadit tento postup už do této kapitoly. Mám pocit, že sem patří.
Teprve nyní mohu popsat, jak jsem si vyléčila svou připoutanost. Vím, že kdybych dokázala pocity přenést na papír hned, měla by slova větší sílu, ale nešlo to.
Rozhodla jsem se, že už ani myšlenkou nebudu zasahovat do vztahů Matějovy rodiny. Ať si ho užijí celého. Ty malé krásné holčičky ho potřebují víc než já. Věděla jsem, že se budu muset smířit s pocitem, že už ho nikdy neuvidím, že už s ním nikdy nepromluvím, že pro mě prostě nebude existovat. Protože teprve až to dokážu, budu moci v klidu žít. Jak už jsem se zmínila, ona bolest mě odhodila na pohovku. Když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem s odblokováváním. Usadila jsem se na své nejoblíbenější místo na pohovce v rohu pod lampou. Za záda jsem si dala své červené polštářky a pustila si zenovou hudbu, aby mě nerušily zvuky od sousedů nebo z ulice. Začala jsem prožívat situaci, že ten člověk už tu pro mě není a nebude. Že jsme si už dali to, co jsme si dát měli. Hledala jsem pocit v těle. Našla jsem ho. V oblasti solar plexu byla koule. Tmavě šedá ocelová koule velikosti basketbalového míče. Byla těžká, vážila asi 50 kilo. Já vážím 68. Začala jsem ji pozorovat a prožívat ten pocit tlaku, tíhy a bolesti. Stalo se něco zvláštního. Během procesu odblokování předmět obvykle ztrácí hmotnost, jeho barva bledne, zmenšuje se jeho velikost, až se nakonec úplně rozplyne. S ním zmizí i bolestivý pocit a člověku se uleví. A tím, že si člověk tento pocit zažije tady a teď, docílí toho, že se už nevrátí. Posune se o tón výš a je zase o něco blíž lásce. Protože láska není žárlivost ani lpění. Není to citová závislost ani připoutanost. Jak říká pan doktor, láska je vyšší stav moudrosti. A je moudré být připoután k někomu, kdo o to nestojí? Určitě ne.
Co se tedy stalo zvláštního? Ocelová koule se dala do pohybu. Věděla jsem, že musím jen pozorovat a být v klidu, a tak jsem pozorovala. Koule zrychlila svůj pohyb. Byl tak rychlý, že jsem měla co dělat, abych udržela pozornost. Neustále měnila směr, zdálo se mi, že to trvá věčně. Nevzdávala jsem to. Koule konečně začala zpomalovat. Jako by se unavila. Už mlela z posledního a najednou jsem uviděla unaveného Matěje, jak zpod ní vylézá. Vylekala jsem se. To mám rozpustit Matěje? Probrala jsem se a zmocnil se mě velký neklid. Neublížím mu tím?
Poprvé jsem požádala o pomoc pana doktora. Zavolala jsem mu a popsala, co se děje. S naprostým klidem řekl:
„To je v pořádku, stále je tu citová připoutanost.“
Položila jsem telefon a pokračovala. Znovu jsem ucítila onu kouli a objevil se Matěj. Bylo pro mě velmi těžké dívat se na to, jak ve mně doslova umírá. Pak už jsem ho neviděla. Zůstala jen bolest. Byla tak velká, že jsem nevydržela v původní poloze. Skrčila jsem se a začala strašně brečet. Bože, proč to musí tak bolet? Po této otázce jsem vstala. Chtěla jsem se napít vody. A pak to přišlo. Ta ocelová koule ze mě vypadla mými rodidly. Vypadlo ze mě něco těžkého, velmi těžkého. Byla jsem ohromená, vyděšená a zraněná. Zážitek to byl neskutečný, protože tam žádná ocelová koule ve skutečnosti nebyla, ale já jsem to prožívala a viděla. Rozuměla jsem tomu. Byla to citová bolest. Moje duše se mnou komunikovala prostřednictvím tělesných pocitů. Napila jsem se vody a lehla si. V oblasti solar plexu jsem ucítila díru. Byla jako velký kráter. Jako by mi něco chybělo. Pak přišel obrovský pocit prázdnoty. Cítila jsem se divně. Jako bych to nebyla já. Dostavily se pochybnosti. Měla jsem to dělat? Opravdu jsem tím Matějovi neublížila? Co když ještě potřeboval být připoutaný on ke mně a já to zničila? Co když si ze mě udělal náhradní matku a otce zároveň a já ho násilně „potratila“? Na tyto otázky dosud neznám odpověď. Když onen podivný pocit prázdnoty neodcházel, zavolala jsem znovu panu doktorovi. Dozvěděla jsem se, že tento pocit je správný. Postupně jsem si na něj zvykla. Můj život se začal měnit a zkvalitňovat. Byla jsem klidná. Už jsem se každý den nedívala, jestli mi Matěj napsal, ani jsem necítila potřebu psát já jemu. Nastal klid. Krásný klid.
Když to přebolelo, přemýšlela jsem, jak je možné, že právě u něj jsem zažila tak mimořádně silný pocit. Jak to, že jsem nic takového předtím necítila? Ještě jednou jsem se ve vzpomínkách vrátila k té jedné jediné promilované noci. Opravdu mě změnila. A já si zapsala na lístek:
Probudil jsi mě jako Šípkovou Růženku. Cítila jsem tě v sobě jako dítě. Až takovou měrou jsem tě přijala. S velkou otevřenou náručí. Nikdy jsem nebyla schopná milovat tak silně. Dnes už vím proč. Protože jsem nemilovala ani samu sebe. Opravdu jsem tě cítila všude. V každé buňce. Bylo to velmi silné a neobvyklé spojení. Myslela jsem, že jsem se zbláznila, a vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Začala jsem hledat odpovědi a našla jsem je. V té době jsem měla málo peněz. Byla jsem na nákupu v Tescu. Stojan s časopisy mě přitahoval jako magnet. Přistoupila jsem k němu a bez přemýšlení jsem si dala do košíku časopis Vitalita. Před pokladnou jsem zjistila, že budu mít málo peněz, tak jsem ho vrátila. Vzápětí jsem v těle pocítila neklid. Vyložila jsem tedy z košíku nějaké potraviny, a místo nich si koupila časopis. V klidu jsem zaplatila a šla domů. Nemohla jsem se dočkat, až si ho u šálku čaje přečtu. Byla jsem dojatá. Našla jsem v něm odpověď. Byl v něm článek o prožívání duálních duší, které se hledají po mnoho životů. A autor psal i o tom, jaké je jejich první setkání, jejich cítění a prožívání. Co prožíval Matěj, nevím, nemluvil o tom, ale na mě to sedělo jako ušité. Silný zážitek při prvním setkání, pak silný intimní zážitek, příjemný pocit i v tichu, kdy mi stačila jen jeho přítomnost. S ním jsem cítila, že jsem úplná, že mi nic nechybí. Jedna věc mi však v této souvislosti stále vrtala hlavou: Proč musíme k lásce dospět skrze takové utrpení? Vždyť za nás trpěl Ježíš! Tak proč musíme trpět i my? Je možné předejít bolesti a utrpení láskyplnou výchovou dětí? Vždyť jsme na tuto zemi přišli prožívat radost a tvořivost! Opravdu jsem si toto utrpení vybrala sama? Pokud ano, musela jsem být v minulém životě čestnou členkou spolku fakírů. A místo chůze po žhavém uhlí jsem si vybrala citové týrání.
Po této zkušenosti jsem při odblokování klientů přidala nové otázky. Když se vytratila bolest, kterou prožívali, zeptala jsem se:
„Co teď cítíte na onom místě ve svém těle?“
Většina z nich odpovídala: „Pocit prázdnoty.“
„A je vám ten pocit příjemný?“
„Ne, není.“
„Pak prožijte zodpovědně i tento pocit prázdnoty.“
A po chvíli jsem se zeptala znovu: „Co cítíte teď?“
„Příjemné teplo.“
„Výborně. Prožijte tedy i tento příjemný pocit a nechte své tělo, aby si ho zapamatovalo.“
Bylo krásné vidět spokojeného člověka, kterému se ulevilo od bolesti. Najednou se cítil lehoučký a jeho několikaletá společnice bolest mu vůbec nechyběla.
