Článek
26. 3. 2009
Dohodli jsme si sraz v cukrárně. Jenže Matěj měl hlad jako vlk. Vybrala jsem tedy pěknou restauraci ve Spišské Sobotě, takovou starobylou. Líbilo se mu tam. Když došlo na placení, vytáhla jsem peněženku. Asi ho to naštvalo, protože číšnici řekl: „Dáma zaplatí.“
Nebo možná i chtěl, abych zaplatila. Vždyť to byl sukničkář a jeho přáním tehdy bylo být společníkem úspěšných žen. Měl na to, byl to vysoký a krásný chlap. Já tomu říkám prostě gigolo. Jenže to jsem tehdy při večeři ještě nevěděla.
„Dáma si zaplatí svoje,“ opáčila jsem s úsměvem na tváři.
A tak jsme zaplatili každý zvlášť. Když mě vezl k mému fordíku
– byli jsme totiž na večeři jeho velkým služebním autem – poprosil mě, jestli bych mu nenamasírovala krční páteř, že ji má po dlouhé cestě ztuhlou. Souhlasila jsem. Překvapilo mě, když zabočil na tmavé, méně frekventované místo. Svlékl si košili a dal mi do ruky masážní mléko. Já ho pomasírovala, mléko jsem mu vrátila a řekla jsem:
„Tak a teď mě odvez k autu.“
„Myslel jsem, že pojedeme k tobě.“
Překvapilo mě to. „To nejde. Slíbila jsem synovi, že pro něj přijedu do Liptovského Mikuláše.“
„Copak nejezdí vlaky?“ nechápal.
„Jezdí, ale já jsem mu to slíbila. Navíc i k tomu mému autu mi dopomohl on.“
Viděla jsem jeho nechápavý výraz. Až později mě napadlo, že možná něco takového doma nezažil. Jenže on se nevzdával. Když jsem vystupovala z auta, chtěl mě políbit. Ale já se odtáhla. Ani nevím proč…
„Slíbila jsem ti jen setkání s večeří. Máš kde spát?“
„Vždycky mám kde spát,“ odpověděl.
Dále jsem to neřešila, zajela jsem pro syna a odvezla ho k tátovi. Já jsem totiž ještě neměla zařízený byt. Ale o tom později. Když sem šla spát, bylo už po půlnoci, chystala jsem se vypnout mobil a všimla si, že mám dvě esemesky. Podívala jsem se, a co nevidím? Sluníčka přes celý displej. Od Matěje. Vyměkla jsem. To mi ještě nikdo neposlal. A další esemeska: Jsem ve Svitu a rozhoduji se. Hm… Ještě stále máš strach?
Ten mladík byl docela dobrý psycholog. Vůbec jsem si neuvědomila, že mám strach. Mé sebevědomí bylo ještě velmi křehké, teprve jsem si ho budovala na základě vlastností, které jsem se rozhodla přijmout za vlastní. Nevěděla jsem, kdo jsem. Žila jsem jen v iluzi o sobě samé. To jsem zjistila hned na prvním kurzu. Zapisovali jsme si tam pozitivní i negativní vlastnosti. Poté nás pan doktor požádal, abychom se postavili na stoličku, předvedli nějakou kulturní vložku a své pozitivní vlastnosti si obhájili. Vyškrtl mi všechny kromě jedné: komunikativní. A vysvětlil mi, že ty negativní, to jsem já, a ty pozitivní, které jsem si neobhájila, to je má vlastní iluze o sobě samé. Bomba! Div mě to neporazilo! Ale nebyla jsem na tom až tak špatně. Některé ženy skončily ještě před tím, než vůbec začaly, protože odmítly i tu stoličku. A některé nedaly kulturní vložku, a tak nemohly pokračovat. Já jsem hrdě zazpívala svoji hymnu: „Já nemám ráda muže, kteří se vnucujou…“ Pan doktor vykulil svá malá, tmavá, ale neskutečně bystrá očička z důlků a čekal na další sloku. Ta už byla pro muže shovívavější: „Ten, který přišel včera do naší ulice, za večerního šera, byl hezkej velice. Oči mu něžně planou, jak se tak tiše ptá, a když mu řeknu ano, tak skromně zašeptá…“ Na slovíčko „skromně“ zdvihl pan doktor obočí. Dokázala jsem ho sledovat, už jsem na tom nebyla tak zle. Vždyť nás učil. Pozorovat sebe samého, pozorovat toho druhého… Věděla jsem, proč zdvihl obočí, a pěkně jsem si to vychutnala. Jeho definice skromnosti totiž zní: Skromnost je to, co nám zůstane, když už nemáme nic jiného. Na kurzu Obdivuhodná žena nám pan doktor vyjmenoval vlastnosti obdivuhodné ženy: krásná, spontánní, bezprostřední, vášnivá, zdravě egoistická, intuitivní… Moje vlastnosti byly vlastnosti mužské: cílevědomá, rozhodná, odvážná… Takže co se týká psychiky, byla jsem mužem. Navíc úspěšným. No a co? Stačí to přijmout za vlastní a udělat ze sebe ženu.
Ale vraťme se k Matějovi. Když jsem si ty dvě esemesky přečetla, zavolala jsem mu. Probudil ve mně mateřský instinkt. Přece ho nenechám spát v noci v autě před domem.
„Tak pojď nahoru,“ napsala jsem.
„Jsem na pumpě v Ružomberku,“ zněla odpověď.
Dohodli jsme se, že příště ho přijmu. Ve 4:30 mi ještě napsal: Jsem doma. Byla jsem ráda, že noční jízdu zvládl dobře. Přesně tak jsem to učila i své syny. Vždy mi napsali. Dojel jsem, doletěl jsem. Všechno v pořádku. Matěj mi začal být něčím blízký. Uvědomila jsem si, že se na setkání s ním těším.
