Článek
23. 5. 2009
Myslela jsem, že moje trápení skončilo. Ale kdepak! Byl to jen jeden
velký nádech. Síla pramení z odpuštění. To mi bylo jasné. Ale stále tu byla touha. Potřeba být s milovanou osobou. Byla jsem přesvědčená, že je to láska, a nechtělo se mi uvěřit, že je konec. Své okolí jsem už dost otravovala tím, jak často jsem skloňovala jedno mužské jméno: Matěj, Matěj a ještě jednou Matěj a pořád dokola Matěj. Až to jednou moje sestra Ester nevydržela a řekla: „Zase ten Matěj!“ Zranilo mě to, protože já jsem byla slušný posluchač. Ale ovládla jsem se. Když jsem prožívala svou bolest, vzala jsem do ruky pero a přenášela bolest na papír. Je to velmi dobrá psychohygiena.
Nikdy jsem si nepsala deník. Teprve teď jsem pochopila, jak je pro ženu důležité dávat své pocity na papír. A je velmi zajímavé si to po nějaké době přečíst. Je to jakési doložení toho, jak jsem na sobě zapracovala a kam jsem se posunula. Mnozí moudří muži, z nichž některé považujeme za osvícené, by na mé věty zareagovali tak, že se nemáme nikam posouvat, že máme najít cestu k sobě, ke svému středu, že všechno máme a všechno víme a že si na to musíme jen vzpomenout, protože spíme. A že až se probudíme, budeme šťastní a nebudeme už nic hledat. Měla jsem tendenci tomu věřit, chyběla mi jen jedna důležitá věc: návod! Jak se tam mám dostat?! Jediný, kdo poskytoval návody, byl pan doktor. Jenže to je taky muž. Dokud jsem byla psychicky mužem, dokonale jsem mu rozuměla. Na základě jeho návodu jsem se chtěla stát obdivuhodnou ženou. Jenže setkání s Matějem mě hodně změnilo a začaly se u mě projevovat emoce, které jsem neznala. Proto jsem o nich potřebovala hodně mluvit. Ester se mě často ptala: „Jak dlouho se v sobě ještě budeš takhle vrtat?“ Prožívala jsem těžké a bolestivé období. Cítila jsem, že srdce, které jsem postupně začala otevírat, už nechci zavřít. Už nechci být mužem, který se řídí logikou a chce si dokazovat, že všechno zvládne, protože kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Je to moudrá a pravdivá věta, ale pro mě byla tahle cesta příliš tvrdá. Vždycky jsem byla přesvědčená, že musím všechno zvládnout, dokonce dokonale, a když se mi to nepodařilo, považovala jsem se za neschopnou. Vůbec jsem si přitom neuvědomovala, že právě ona dokonalost mě brzdí a ukazuje mi, že nejsem tak dobrá jako ostatní.
Ach, to srovnávání! To by si ženy měly odpustit. Vždyť jak lze srovnávat nesrovnatelné? Každá jsme jiná a každému muži se líbí něco jiného. Musí existovat i méně tvrdá cesta. Cesta ženy. Ta je přece jiná. Je protkaná jemnými nitkami, které dokáže vytvořit z citu, laskavosti a intuice. To je to, co muži nemají a co potřebují od žen. I když se proti tomu sami bouří a mají z toho strach. Projevit city bylo pro ně totiž od malička nepřijatelné. Intuici navíc nelze logicky zdůvodnit. Chlap prý musí být tvrdý a musí všechno zvládnout. Vím, o čem píšu. Vždyť jsem taková byla i já. Právě proto jsem potkala Matěje. To byl muž, který měl psychiku ženy. Jinak bychom nebyli schopni zrcadlení. A protože jsem s ním o tom nemohla mluvit osobně, napsala jsem mu, ovšem přečíst jsem mu to nikdy nedala. Když mě přepadly výčitky svědomí, že jsem to celé pokazila já svým nevhodným chováním, vzala jsem do ruky pero a dávala nevyřčená slova na papír. Někdy v květnu 2009 jsem si zapsala tyto řádky. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych je jednou mohla dát do knihy:
Velmi mě mrzí mé chování, Matěji. Raději jsem se měla vžít do tvé situace a zeptat se Tě: Kde budeš spát? Vždyť jsi byl v servise v Žilině. A mohla jsem Ti říct, že za tebou přijedu a mohli jsme spolu strávit noc někde v hotelu. Mám přece auto a jsem svobodný člověk. Ale na to jsem přišla až druhý den. Kdybys byl ve vývoji dál než já, také jsi mohl zareagovat jinak. Mohl jsi na to přijít Ty a s úsměvem mi říct: „Co blbneš, i já chci být s Tebou, nasedni do auta a přijeď!“ Určitě bych jela po dálnici 160 a za chvíli bych tam byla. Píšu to i proto, že mnoho žen jedná pod vlivem nezvládnutých emocí, podobně jako já, a muži jim nerozumějí. A ony vlastně mužům také ne. Myslela jsem si, že když jsme absolventi kurzu, budeme si umět své přešlapy vyříkat a budeme k sobě shovívaví. Vždyť jsme v té nejtěžší škole, ve škole života, a Ty jsi mi nedovolil ani jeden přešlap. Bylo to kruté. Přesto Tě miluji a své srdce nezavřu. Řekl jsi mi tolik krásných věcí! Je možné, že jsi to říkal jen kvůli jedné noci, kvůli jednomu zážitku. Zamyslela jsem se nad sebou a zjistila, proč mi nevyhovuje sex hned na začátku vztahu – protože ve vztahu ještě nebyla vybudována důvěra. Vztah je třeba budovat, a když má pevné základy, může dojít na sex. Sex je pro mě velmi intimní a citlivá záležitost. Když vztah nefunguje a už v něm byl sex, nezvládám to. Neumím jen tak snadno říct – děkuji Ti za krásnou chvilku, moc se mi to líbilo. A protože ses na základě mého chování rozhodl vztah ukončit, přeji Ti krásné zážitky s jinými ženami a já to také zkusím s jiným mužem. Každý vztah je přece dar a my se v něm učíme sbírat zkušenosti. A sex je jen jiná forma komunikace mezi mužem a ženou. Asi nejsem typ ženy na jednu noc a tento druh komunikace mi nevyhovuje. Zkusila jsem si to poprvé a už bych to nikdy neudělala. Je to velmi bolestivé. Mrcha ze mě prostě nebude, byť Tobě by se to líbilo. Když jsme spolu mluvili ve vaně, říkal jsi, že mrchu chceš. Ale pozor! Mrcha ti bude mazat med kolem huby a Ty budeš po jejím boku jako v ráji. Jenže až zjistí, že už nemá z čeho čerpat, půjde dál. Což by v doktorově terminologii bylo správně. Proč zůstávat ve vztahu, když si nemáme co dát? Vždyť by to byl zpomalený pohřeb. Rozdíl je však v tom, že mrcha nic nedává, jen to hraje. Je to žena spotřebitelka. Obchod je tedy pouze jednostranný. A když druhá strana nemá co dát, tak ji mrcha odkopne a o její problém se vůbec nezajímá. Ona pouze bere. Jsi na to připravený?! Miluji Tě. Už to vím, protože jsem se nikdy k nikomu nechovala tak jako k Tobě. Tvé tělo pro mě bylo jako nejlepší laskomina na světě. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Pomazlila jsem se každou Tvou buňkou a bylo mi jedno, ve které části těla byla. S orálním sexem jsem předtím mívala problémy. Já sama ho dosud nemám ráda. Štve mě, že sama sebe nepřijímám tak, jako jsem přijala Tebe. Dávám druhým více než sobě. Říká se, že kdo dává málo sobě, nemůže dávat druhým. Nerozumím tomu. Když jsi odešel, spala jsem v Tvé peřině a utírala se do Tvého ručníku. Ani to nikdy nedělám. Nikdo mi dosud nebyl tak blízký. Jen jednou jsem se opájela vůní své mámy, když už byla po smrti a jediné, co mi po ní zbylo, byla její vůně ve svetru, který nosila.
Poté, co jsem se vypsala ze svých pocitů, jsem se vždy cítila o něco lépe. Přicházely však nové zkoušky.
Dne 23. května 2009 jsem poprvé meditovala v tichosti. Když už jsem pod sebou necítila postel a mé nadlehčené tělo začalo splývat s prostorem, vyrušil mě obraz, který jsem spatřila. Viděla jsem auto, kterým Matěj rozvážel knihy, ale nemělo původní červenou barvu. Bylo bílé. Stálo na levé straně vykopaného hrobu. Na pravé straně jsem stála já s bílými kaméliemi. Na klasické šedé desce byl nápis Matěj… Pochopila jsem. Už jsem se ve svých vidinách začínala orientovat: Už je pro něho připravený hrob. Ale co s tím mám dělat já? Jak mu mám pomoct? Vzpomněla jsem si na knihu Dáma s kaméliemi. Je to sice známý román Dumase mladšího, ale já jsem ho nečetla. Kdysi dávno jsem viděla film. Rozhodla jsem se, že si koupím knihu a zjistím, co mi obraz naznačuje. Nemusím říkat, že mi z toho bylo nanic. Přečetla jsem ji za jednu noc a zjistila, o čem je. Ústřední postavou knihy je kurtizána, a když se zamiluje do jednoho ze svých klientů a on se zamiluje do ní, nemůže dál vykonávat svou práci. V lásce jim brání společnost, protože on je z vyšších kruhů. Kurtizána nakonec umírá. Svého milého, který si odjel vydělat do zahraničí, se nedočká. On se postará o to, aby na jejím hrobě byly stále bílé kamélie. Tento příběh mi ukázal, že i sukničkář se může zamilovat a může milovat, i když tomu většina populace nevěří. Programy v hlavách lidí říkají: Sukničkář bude vždy jen sukničkářem. Nebo: Žárlivý člověk zůstane vždy žárlivý. Já jsem byla žárlivá a on byl sukničkář. Jenže zde je part naopak: On je muž s ženskou psychikou a já žena s mužskou psychikou. Nám ve vztahu nebrání žádné společenské rozdíly. Brání nám rozdíl věkový. Cítila jsem, že stále existuje šance na vybudování vztahu. Já se tedy nevzdávám, pane Bože. Chci jít dál. Co mám dělat?
Druhý den jsem se probudila s návodem, jak se v tomhle vztahu chovat. Navenek jednoduchý, ale v praxi náročný:
„Poslouchat, dávat najevo svou lásku a neomezovat. Všechno je jen trénink.“
Takže budu trénovat. Ale s kým? Matěj tu přece není. Tehdy jsem ještě nevěděla, jaký trénink mi vesmír připravil. Kdybych to nezažila, nikdy bych nevěřila, že i takové věci se mohou v pozemské škole života stát. A právě tohle je už ženské teritorium, které je pro muže nepochopitelné, protože není prokazatelné a doložitelné. Ženská intuice. Napadlo vás někdy, jakou vnitřní sílu musí projevit žena, která má odvahu se jí řídit? Vždyť ani ona nemá záruku, že to vyjde! V očích ostatních může vypadat jako blázen, jako esoterický podivín, který nežije na zemi. Postupem času jsem pochopila i to, že používat intuici znamená přenést ji do praxe, pozorovat a vyhodnocovat, co se splní a co ne. Jinak by se tato vlastnost minula účinkem. Mezi mé vlastnosti patřilo i to, že jsem odvážná, ale že budu muset kvůli své lásce projevit takovou odvahu, to mě ani ve snu nenapadlo.
Dne 27. července 2009 jsem se probudila s další velmi nepříjemnou zprávou:
„Matěj je smrtelně nemocný.“
Času je tedy málo a je třeba jednat. Byla jsem z toho hotová a nevěděla jsem, co mám dělat. Komu to mám říct? Kdo si o mně nebude myslet, že mi hrabe z nenaplněné lásky? Prozatím jsem alespoň úplně vyškrtla slovo smrtelně. Tak mě strašilo, že jsem to vůbec nezvládala. Moudré věty o tom, že každý se sám rozhodne, kdy z tohoto světa odejde, a to ještě předtím, než se narodí, mi byly ukradené. Nakonec jsem dostala nápad. Jarka! Doktorova manažerka, ta by mu mohla nenápadně naznačit, aby vyhledal lékařskou pomoc. Tak jsem jí zavolala. Reagovala skvěle. Když jí Matěj řekl, že byl nedávno na kontrole a že je v pořádku, začala jsem si myslet, že mě zkouší peklo. Začala jsem se těch zpráv bát. Ale Jarka mi řekla zajímavou věc. Od ní jsem poprvé slyšela, že nemoc může být na energetické úrovni. Lidově řečeno kolem nás jen krouží, blíží se k nám a my ještě máme šanci se jí vyhnout. Ale víc jsem v té době ještě nevěděla. A tak jsem se začala trápit, protože jsem si vůbec nedokázala představit, jak bych to zvládla, kdyby Matěj zemřel. Přišly nové výčitky. Co když jsem to zavinila já? Co když ho moje chování přece jen zranilo a trápí se kvůli tomu, ale nechce to přiznat? Naše mysl s námi dokáže pořádně točit, a pokud jí to dovolíme, umí nás i vytočit. Nejhorší je, když nakonec v boji našich vlastních myšlenek prohrajeme. Jsme-li slabí, určitě najdeme ve svém okolí někoho, kdo za to může. Jenže já jsem prohrát nechtěla. Ale byla tu ještě jedna věc, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Já jsem Matěje u sebe cítila, jako by byl se mnou. Vzájemné propojení bylo velmi silné. Nevím, jestli to cítil i on. Ale já jsem ho velmi často cítila ve svém bytě, když jsem se vrátila domů z práce, nebo když jsem rozjímala. Vůbec jsem na něj nemyslela, jen jsem ho najednou cítila. Jako by přijel. Co je to za propojení?
