Článek
16. 6. 2010
Naše spolupráce skončila. Byla jsem z toho velmi smutná, ale jako vždy jsem se dokázala ovládnout. Vždyť mi nic jiného nezbývalo. Zachránil maminku se dvěma holčičkami, které ho měly moc rády. Mladší mu to dokázala dát krásně najevo. Jednou, když jsem s ním mluvila přes Skype, právě přišly k němu a já slyšela krásný, čistý, nefalšovaný dětský hlásek: „Matějiii!“ Krásně vyjádřená radost ze shledání. To byste museli slyšet, to se nedá popsat. Věděla jsem, že to potřebuje. Už chtěl mít rodinu a děti. To jsem mu já nabídnout nemohla. Když vyřídil formality, zavolal mi. Rozhovor proběhl také přes Skype. Chvíli jsme si povídali o tom, jak postupuje k vyššímu tónu, a já jsem ho chválila, že na sobě pracuje. Je mu teprve třicet a dokázal si přiznat vlastnosti, které na sobě vypozoroval. Citovou závislost, žárlivost, pocit vlastní důležitosti. Byla jsem velmi překvapená, a tak jsem mu otevřeně řekla:
„A teď k naší spolupráci,“ řekl Matěj. „Líbí se mi, co děláš a jakaž takový!!! Jsem z tebe unesená!“ Opravdu jsem říkala to, co jsem cítila.
„Ateď k naší spolupráci,“ řekl Matěj. „Líbí se mi, co děláš a jak to děláš. Na tuhle práci mě nepotřebuješ. Jen tě brzdím. Odjíždím s Adrianou a dětmi do Anglie. Potřebuju si vydělat peníze. Do konce srpna musím vrátit peníze, které jsem si půjčil na kurz Obdivuhodná žena. Vzpomínáš, že jsme se dohodli, že pokud jeden z nás odstoupí, druhý mu vrátí peníze.“
„Ano, vzpomínám si. I když jsme ještě neměli čas uzavřít ani písemnou smlouvu, myslím, že mě už znáš natolik dobře, abys věděl, že držím slovo. Ale…“ Chtěla jsem říct, že jsem bez peněz. Také jsem si na odkoupení kurzu vzala půjčku. Matěj mě předběhl a řekl:
„Vím, že je neuvidím dřív než za rok.“
Následovala pauza. Dojalo mě to. Ocenila jsem, že na mě netlačí. A pak jsem řekla:
„Jsem ráda, že jsem tě v životě potkala. Jen mi trochu vadí, že jsem tě zatáhla do svých dluhů. To já jsem ti řekla, že máš v sobě potenciál a že bys to mohl dělat.“
„Netrap se. Byla to dobrá zkušenost.“
„Takže ničeho nelituješ?“
„Ne. Havířov, Poprad, Košice, to vše bylo velmi zajímavé. Jsem rád, že jsem to zažil.“
„To jsem ráda. Ani já ničeho nelituju. A vůbec jsi mě nebrzdil.
Odstranil jsi několik mých bloků. Skrze tebe jsem se dokázala posunout na vyšší tón. Chápu, že chceš jít sbírat zkušenosti, které já už mám. Teorii ovládáš dokonale a intuitivně cítíš, že ji potřebuješ podpořit praxí. Víš, když jsi mi minule říkal: ‚Sofi, já ještě potřebuju dozrát,‘ byla jsem z toho hotová. Přiznat si to, na to nestačí jen přijít, ale mít i kuráž vyslovit to nahlas. Máš můj obdiv. Osmdesát procent z nás, a možná i více, se za celý život nedokáže podívat do svého nitra a žije v iluzi o sobě samém. Jsem z tebe opravdu unesená.“
„Mám tě rád,“ řekl s tak krásným dětským přízvukem. Působilo to na mě jako ta nejkrásnější hudba.
„Taky tě mám ráda, Matěji,“ odpověděla jsem upřímně.
„A slzička nebude?“ zeptal se.
„Ne, nechce se mi plakat. Ale cítím smutek. Tady!“ A přes Skype jsem ukázala na střed svého hrudníku. „Budeš mi chybět.“
„Ale vždyť já se vrátím!“
Dál se nám už mluvit nechtělo. Z jeho strany ještě přišel náznak polibku, který jsem opětovala. A po něm náznak objetí. Pak jsem to vypnula. Je to opravdu skvělý kluk. Vlastně už je to muž.
Večer i ráno při ledové sprše jsem si přece jen poplakala. Ale zároveň jsem měla pocit štěstí a obdivu k sobě samé. Tento vztah jsem budovala celý rok. Naslouchala jsem své intuici, i když nebylo vždy snadné se podle ní řídit. S výsledkem jsem byla velmi spokojená. Můj život pokračoval bez Matěje. Práce v síťovém marketingu, kurzy, osobní schůzky s klientkami, plány ohledně Obdivuhodné ženy, sport, kultura, nová životospráva zaměřená více na syrovou stravu a šťávy a meditace.
