Článek
Kapitola 2. 1/3
Seznámení
22. 3. 2009
Byla jsem už dva roky rozvedená. Po rozvodu jsem se sice párkrát setkala, a to i intimně, s mužem, který byl ke mně pozorný a rozuměl mi víc než já sama sobě, mělo to však jeden velký háček. Byl ženatý. Nečekala jsem, že by si mě vzal. To ani náhodou. Užívala jsem si svoji svobodu. To, že mi nikdo neurčuje, kdy se mám vrátit domů, že když se opozdím, nemusím prosedět noc na schodech kvůli tomu, že manžel naschvál zastrčil klíč zevnitř do dveří, aby věděl, kdy jsem přišla. Nestávalo se to často, tak jednou za čtvrt roku. V práci jsme měli skvělou partu. Bylo nás asi jedenáct. Tehdy jsem věděla jen to, že se s nimi cítím dobře, že s nimi jsem uvolněná, schopná zazpívat si své oblíbené písničky od Petra Nováka, Karla Kryla či Marty Kubišové a jednu moji nejoblíbenější od Hany Hegerové z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Možná si moji vrstevníci pamatují refrén, který někdy zpívala i Ljuba Hermanová. Ono úžasné „Já nemám ráda muže, kteří se vnucujou, za prachy oni u žen si štěstí kupujou…“ Doma mi do zpěvu nebylo. Manžel se mi vysmíval, že zpívám falešně. On zpíval skvěle. Na tu partu nikdy nezapomenu. Byly to krásné chvíle. Někdy jsem měla pocit, že do ní chodím načerpat sílu a potěšit se. Přesně tak, jak to dělal švec v pohádce Pyšná princezna, když si chodil zazpívat do sousedního království, protože v tom, kde žil on, si zpívat nesměl.
Můj přítel byl skvělý. Přece jen mi však v našem vztahu něco chybělo. Málo se mi věnoval. A když jsme se neviděli několik měsíců, rozhodla jsem se pro jiného muže. Jemu jsem to neřekla. Vždyť byl ženatý a měl stále spoustu práce. Já to respektovala a byla jsem mu vděčná za vše, co jsem s ním prožila. Rozuměli jsme si. A dnes vím, že to nebyl jen můj dojem.
V březnu roku 2009 mi Tamara, vedoucí týmu v naší kosmetické firmě a zároveň i moje kamarádka, navrhla, abychom jely na setkání absolventů kurzu do Tatranské Štrby. „Bude to něco jako ples,“ povídala. Souhlasila jsem. Od roku 2006 jsem navštěvovala kurzy ruského doktora, odborníka na mezilidské vztahy. Začínal jako pediatr, jenže v praxi zjistil, že pomáhat dětem nestačí. Je třeba dělat prevenci a pracovat s rodiči, aby se děti rodily mužům a ženám, kteří jsou psychicky gramotní a emocionálně vyzrálí. Jak sám říkal: „Gram prevence je lepší než kilogram léků.“ Nádherná vize!
K tomuto doktorovi jsem se dostala přes svou sestru Světlanu. Věděla toho hodně nejen o duchovnu, ale i o zdravé výživě. Pět let mě zvala na Den zdraví do Košic. A když jsem se tam konečně odhodlala, uviděla jsem pana doktora poprvé. To vám byl pohled! Přišel do sálu celý v černém. Připadalo mi, jako by tam vletěl ruský vichr. Hrála hlasitá hudba, kterou jsem nikdy neslyšela, ale určitým způsobem mě probouzela. A co tento pán během jedné hodiny předvedl, byl vynikající herecký výkon nasáklý humorem Vlasty Buriana. Já se tak smála, že jsem div ze židle nespadla. A sestra prohlásila:
Nikdy v životě jsem tě neviděla takhle se smát. Za tím pánem choď. Bude to tvůj guru.“
A já se hned přihlásila na první kurz – Rekvalifikace vlastního já. A pak už to jelo.
Ještě bych ráda zmínila svůj špatný zdravotní stav. Mé tělo už v tu dobu začínalo zadržovat vodu. Játra a ledviny neplnily svou funkci. Měla jsem nadváhu a vypadala jako naducaný koblížek. Vynikající odborník zabývající se klasickou i alternativní medicínou mi po vyšetření oznámil: „Milá paní, ještě to není na umření, ale jestli se chcete dožít důchodu, musíte rapidně změnit svůj vztah sama k sobě.“ Za svůj život a své nové směřování vděčím své sestře Světlaně, která mě k této změně doslova dokopala.
A teď zpět k plesu absolventů kurzu. Konal se v sobotu 22. března 2009. Tehdy už jsem vypadala k světu. Denně jsem cvičila a meditovala a dvakrát týdně chodila na jógu k Jance, která také nádherně tancovala břišní tance. Pravidelné procházky lesem a cyklistika. To miluji. Vítr ve vlasech, šum řeky a šepot stromů. Naše cyklistická stezka je v nádherném prostředí. A každé ráno ledová sprcha. Džusy a dělená strava. Zhubla jsem na 68 kilo. Měřím také 68, plus jeden metr samozřejmě. Když jsem odcházela od manžela, vážila jsem o deset kilo víc. Díky radám pana doktora, které jsem dodržovala, jak jen to šlo, jsem již měla i úplně jiné vyzařování a mé okolí to hodnotilo pozitivně. Hlavně naše parta. „Jak ty to děláš? Vždyť jsi úplně jiná!“ S touto zpětnou vazbou jsem získala odvahu na nový vztah. A tak jsem si po ranním cvičení v pátek ráno 20. března 2009 klekla, sepjala ruce a s pohledem na Vysoké Tatry, které mi vždy dodávají sílu, jsem odříkala svou soukromou modlitbu:
„Pane Bože, dej mi prosím muže. Už dlouho jsem sama a mé tělo si žádá pohlazení, objetí a sex. Nemusí to být obdivuhodný muž. Vždyť ani já ještě nejsem obdivuhodná žena. Prosím o absolventa kurzu, s nímž se budeme posouvat na vyšší tón.“
V sobotu jsem se upravila lépe než jindy, sbalila si masku čertice a šly jsme. Tamara byla můj anděl. Po cestě jsem jí řekla o své modlitbě. Ples byl velice příjemný, a když začala zábava ve formě tance, Tamara mi začala klást otázky:
„Podívej, Sofie, co ten v těch červených botách a červené košili? Vypadá zajímavě. Máš přece ráda pěkné a atraktivní oblečení. Neupoutal tě?“
„Upoutal, ale nelíbí se mi výraz jeho tváře. Je takový nějaký… Neumím to pojmenovat, ale vadí mi to.“
„No, chová se trochu jako frivolní ženská, to máš pravdu. Panebože, ty jsi ale vybíravá!“
Ani nevím jak, najednou se přede mnou objevila se zpěvákem skupiny a strčila mi ho do náručí. Už nezpíval, už začala diskotéka. Byl pěkný, ale měl upito a nebylo mu dobře, takže náš tanec velmi rychle skončil. Rozhodla jsem se, že půjdu domů.
