Čtení kousek po kousku - Seznámení část druhá

Tamaru bral autem její známý, takže odešla dřív než já. Já jsem nepila, byla jsem tu autem. Břišní tanečnice Janka si všimla, že odcházím, přišla ke mně a nabídla mi, abych zůstala, že spí ve dvojlůžkovém pokoji sama. A že bychom mohly odjet ráno domů společně. Ona auto neměla. Souhlasila jsem. Byla jsem už dost unavená. Přišlo mi to vhod.

Ráno bylo nádherné. Modrá obloha, sluníčko a bílý sníh. V pozadí Tatry. Po snídani jsme si tu scenérii šly vychutnat. Procházka se protáhla a Janka povídá:

„Byla jsi včera na wellness?“

„Ne.“

„Ani já ne, a mám to v ceně ubytování. Co kdybychom si ho dopřály dnes? Domluvím to na recepci.“

A domluvila. Ale až po obědě, a tak navrhla, že si zajdeme ještě na polévku. Zasmála jsem se: „Poslechni, odjedeme my vůbec někdy z téhle Nezábudky?“ Tak se hotel v Tatranské Štrbě, kde byl ples, ubytování i wellness, jmenoval. Zůstala jsem, vždyť jsem byla svobodná. Objednaly jsme si v restauraci. Byly jsme tam téměř samy. Seděly jsme směrem ke dveřím a já jsem si všimla, že vešli dva muži. Janka je znala. Byli to absolventi kurzu. Mířili si sednout někam dozadu, ale ten mladší se v polovině restaurace prudce otočil a zamířil k nám. Ten o něco starší šel za ním. Jestli si něco řekli, to nevím. Zeptali se, zda si mohou přisednout. Ten mladší si sedl naproti mně.

„Já jsem Matěj. A ty?“

„Sofia, těší mě.“

Začali jsme si povídat. Hovor vedl on.

„Kolik kurzů už jsi absolvovala?“

„Všechny a některé i několikrát. Chodím na kurzy od roku 2006.“

„Opravdu? A co tě k tomu vedlo?“

„Můj těžký vztah. V roce 2006 jsem byla ještě vdaná a na kurzy jsem začala chodit proto, abych se dozvěděla, co dělám ve vztahu špatně, proč nám to nefunguje.“

„Vážně? A co ses dozvěděla?“

„Že jsem v pořádku. Pan doktor říká, že po kurzu Partnerské vztahy má osmdesátiprocentní rozvodovost. Já se rozvedla hned po prvním kurzu, po Rekvalifikaci vlastního já. Na Obdivuhodné ženě jsem si už jen potvrdila, že mě naši vychovali správně, jako obdivuhodnou ženu. Mělo to jen jeden háček. Že mi to nedali najevo. Nikdy jsem se tak necítila.“

„Takže to už máme tři kurzy. A Tajemství emocionální sféry?“

„Ten byl pro mě hrozně zajímavý a už jsem ho vnímala jako jiný člověk. To, že tenhle život, jak říká pan doktor: pozemská škola života, je pro člověka nejtěžší test, protože jen tady se prožívají emoce, bylo pro mě převratné.“

„A co poslední? Týdenní pobyt v přírodě? I ten jsi absolvovala?“

„Ano, i ten. Ale jen jednou.“

„Tak ten já ještě nemám,“ povídal Matěj.

„Určitě ho absolvuj. Byl skvělý.“

„Proč ses rozvedla?“

„Protože mě kromě toho, co už jsem ti říkala, můj partner připravil o všechno, co jsme za dvacet devět let společného života vybudovali.“

„Jak?“

„Nešikovným podnikáním. Odešla jsem z domu jen s igelitkou a s dluhy. A on se ještě cítil dotčený, že jsem ho v těžké chvíli nepodržela. Já přitom nezvládala držet už ani samu sebe.“

„A kde bydlíš?“

„Jeden z mých dvou synů koupil na své jméno byt a já v něm bydlím v nájmu. Pro mě je momentálně lepší nemít na své jméno žádný majetek. Můj bývalý manžel se zaručil jako fyzická osoba naším bytem. To, že notář zneužil svou pravomoc, může být pravda. Ale pravda je i to, že mi to manžel neřekl. Za co mě měl? Vždyť polovina majetku byla moje, vždycky jsem si vydělávala, a několik let dokonce víc než on! Už mu nedůvěřuju, proto je pro mě lepší nic nevlastnit.“

„Vždyť ty jsi bezdomovec!“ zvolal upřímně Matěj.

„Ano,“ zasmála jsem se. „Ale luxusní. Před hotelem mi stojí autíčko. Ford Focus.“

Matěj mě tak zaměstnal zájmem o mou osobu, že o něm jsem se toho zas až tak moc nedozvěděla. Neměla jsem tolik dotazů. Ale i tak jsem se toho dozvěděla dost. Nejvíc mě šokovala zpráva, že když mu bylo třináct, spáchal jeho táta sebevraždu. To mnou otřáslo. Jeho máma se pak brzy znovu vdala a odstěhovala se z jejich rodného města. Matěje to vždy táhlo domů. Byt, v němž v Bardejově bydleli, jeho máma neprodala. Měl za sebou vážný čtyřletý vztah. Jeho problémem bylo, že nedokázal být věrný. A tak mu jeho přítelkyně doporučila kurzy pana doktora. Rozešli se.

„Kolik ti je let, Sofie?“

„Padesát čtyři.“

„Cože? To nemyslíš vážně! Hádal bych ti čtyřicet. Strašně jsi mě zaujala. Mám rád ženy, které ve mně vzbuzují respekt. Starší ženy mě přitahují, ale ty na svůj věk fakt nevypadáš. Moje máma je o rok mladší než ty.“

Viděla jsem, že je skutečně překvapený, bylo to upřímné. Tak jsem z peněženky vytáhla občanku a pobaveně se legitimovala. Podíval se na fotku – tehdy ještě bývaly pěkné barevné, ne takové ty moderní trestanecké – a prohlásil:

„Máš jebavé oči!“

Ztuhla jsem. Vulgarismy nemusím. V naší rodině se nenosily. Byly jsme vychované jako dámy. Mužům z podobných rodin to neušlo a líbilo se jim to. Ti, kteří byli vychováni jinak, to hodnotili jako namyšlenost. A nejen muži, ale i ženy o mě pěkně po slovensky říkali, „že by sa mi ani ostrúhaný vlas do zadku nevopchal“. Já tomu vůbec nerozuměla. Podle mě jsem se chovala normálně a jak jsem už říkala, měla jsem komplexy, a tak mi tato dvě spojení vůbec nedávala smysl.

Zachovala jsem dekorum, jak se na dámu sluší a patří, a zeptala se:

„A kolik let je tobě?“

„Dvacet devět.“

„Tak to ti zas nevěřím já. Vypadáš na třicet šest.“

Matěj na stůl pohotově položil občanku.