Článek
„Jsi o rok mladší než můj starší syn.“
Bylo to ohromující a něčím zvláštní. Mám pocit, že jsme k sobě byli oba upřímní a otevření, a možná proto došlo k tomu, co následně zásadně změnilo můj život. Během našeho rozhovoru jsem najednou ucítila velký zásah přímo do srdce. V němém úžasu jsem se na Matěje podívala. On se chytil za krk a povídá:
„Teda, běhá mi z toho mráz po zádech, musím jít na vzduch.“
Janka i muž, kteří seděli s námi a také si povídali, zbystřili pozornost a podívali se na mě. A ze mě vyletělo: „To vám byl zásah!!!“
Nikdy jsem nic podobného nezažila. Když se Matěj vyvětral a vracel se ke stolu, měla jsem pocit, že přichází úplně jiný muž. Krásný muž. Nechápala jsem to, protože tenhle muž se mi ještě včera nelíbil. Byl to přesně ten, na kterého mě upozornila Tamara – ten s červenými botami a červenou košilí. Dnes byl oblečený sportovně a přes ramena měl nonšalantně přehozený pěkný zelený svetřík. Toho dne jsme si nedokázali přestat povídat. Stále bylo o čem. Byli jsme spolu i na kurzu, a nakonec v sauně. Tam jsem ještě měla problém. Se svou nahotou. I když na týdenním pobytu na posledním kurzu bylo podmínkou koupání v potoce „na holo“ a já to nakonec zvládla, ještě to nebylo úplně ono. Měla jsem puritánskou výchovu. Rodičům jsme vykali a před tátou jsme nemohly přejít z koupelny do obýváku ani v kombiné. Vysvětlení pro mladší ročníky: je to dlouhá košilka s krajkou, která se dříve nosila pod šaty, kdežto dnes takové oblečení nosí děvčata jako večerní či letní šaty. Už jsem měla absolvované všechny kurzy a lákal mě i ten poslední. Několikrát jsem se snažila pana doktora neúspěšně přemluvit, aby mi ten potok odpustil, až jsem se nakonec odvážila. Velmi mi při tom pomohla doktorova manažerka: „Neboj se, Sofie, půjdeme ráno jako první a nikdo tě neuvidí. Je to o přivyknutí si na studenou vodu, o otužování a o kontaktě s vlastním tělem. Proto musíš být nahá.“ A tak jsme šly. Jen v osušce. Když jsem přišla k potoku, pan doktor tam už byl. Nahý. Neměl s tím vůbec žádný problém. Zato já ano. Jen jsem se na něj letmo podívala, shodila jsem osušku a šla jsem se smočit do potoka. Už jsem nechtěla couvnout. Jaká byla voda, to nevím. Určitě pěkně studená, ale já jsem nic necítila. Měla jsem jen jediný cíl – překonat sebe samotnou.
Když jsem vyšla z potoka, zaplavil mě pocit nepoznané lehkosti, jako by ze mě spadl stokilový balvan. A chtělo se mi se smát. Potom jsme ještě chvíli běhali nazí po trávě, aby nám ranní sluníčko a vítr přirozeně osušily těla. Skupinu tvořili muži a ženy různého věku. Bylo nás asi třicet. Přes tento zážitek jsem nedokázala napoprvé vejít nahá do vířivky. Byli tam tři muži, mezi nimi Matěj. Přišla jsem zabalená v prostěradle a hned jsem také odešla.
„Janko, tam jsou muži!“ zvolala jsem v šoku.
„No a co?“ odvětila Janka a vešla do vířivky.
Mé pozornosti neušlo, že je v rozkroku vyholená. Já jsem ještě takhle moderní nebyla, a i s tím jsem měla problém. V podpaží jsem se holila už dávno, i na nohách, ale v rozkroku mi to nevyhovovalo.
Mé tvrdé chloupky mě pak při chůzi píchaly. Nechápu, kdo vymyslel
tak blbou módu. Sympatický by mi každopádně nebyl. Jenže když jsem chtěla být in, musela jsem se přizpůsobit. A tak jsem si chloupky přistřihovala. Jenže teď mi to přišlo málo. Nakonec jsem to napodruhé zvládla. Prostěradlo jsem ze sebe sundala tak, že jsem šla
do vířivky zadkem, aby mi nebylo vidět předek. Po chvíli se přiřítila
jako velká voda doktorova manažerka Jarka. Byla to pěkná baculka
a se svou postavou zjevně neměla problém. Plácla sebou do vody
jako tuleň a začali se s Matějem objímat. Nazí. To mě odzbrojilo. Její
spontánnost mě normálně odblokovala. Byla jsem ponořená ve vodě
až po bradu a pozorovala společnost ve vířivce. Matěj se nabídl, že mi namasíruje chodidla. Znovu šok! To mi ještě žádný muž nenabídl! Je pravda, že jsem měla mužů velmi málo. Asi tak tři a půl. Tak jo, svolila jsem po chvíli váhání. Ale jen jednu nohu. Důvodem bylo, že na druhé jsem měla bradavičku, které se mi nedařilo zbavit. Jenže on mě nakonec přemluvil i na masáž druhé. Uměl to. Byl to sukničkář. Já to neviděla, byla jsem dočista nezkušená. Bylo nám fajn. Plavali jsme nazí v bazénku, po finské sauně jsme se chladili ve sněhu. Pro mě nepoznané a nádherné zážitky. Byla jsem s oním krásným dnem spokojená a Jance jsem byla vděčná za to, že mě přemluvila, abych zůstala. Nic víc jsem neočekávala. Před odjezdem jsem se šla s Matějem rozloučit a poděkovat mu za společnost. Jenže on chtěl jet se mnou domů. Ke mně! Další šok. Nesouhlasila jsem a on prohlásil:
„Vždyť jsme si ještě nedopovídali!“
Bylo to tak dětsky upřímné, že jsem měla problém ho odmítnout, a proto jsem řekla: „Ne, dneska ne, už jsem unavená, možná někdy jindy.“
„Tak mi dej aspoň svoje číslo!“
Nadiktovala jsem mu ho. Ani ve snu mě nenapadlo, že by ode mě mohl chtít něco víc než rozhovor.
Hned toho večera mi poslal esemesku:
Ahoj, Sofie, přeji ti krásný a pohodový večer. Matěj.
A přidal fotku. Dnes už vím, že se tomu říká selfíčko. Tehdy jsem o tom neměla ani tušení. Koukala jsem na ni jako sůva z nudlí. Ani nevím, jestli jsem odepsala. Vždyť je to už tak dávno. Dnes je rok 2017. Nechala jsem věci plynout a věnovala se své práci a sama sobě. Ale Matěj to tak nenechal. Za pár dní zavolal. Měl cestu do našeho městečka a chtěl se setkat. Já jsem neměla čas. Měla jsem plný diář.
„A za dva týdny?“ nedal se odbýt.
„Tak dobře, tam to plné nemám, může být.“
