Článek
27. 7. 2009
Začala jsem se – jak říkala Ester – v sobě pořádně vrtat. Láska to ještě nebude, protože mám o něho strach. Jednou jsem četla knihu Láska znamená zbavit se strachu. Upozornila mě na ni samozřejmě sestra Světlana. Ale ruku na srdce: Kdo se nebojí ztráty milované osoby? Na druhou stranu jsem už měla dost znalostí a věděla jsem, že všechny negativní pocity pramení ze strachu. A žárlivost je vlastně také strach. Bojíme se, že ztratíme toho, koho milujeme. Ale milujeme vůbec, když žárlíme? Vždyť se bojíme, že budeme opuštěni a naše milovaná bytost půjde obšťastňovat někoho jiného. O koho se tedy bojíme? No přece o sebe. Vždyť ten, kdo odejde, bude možná šťastnější s někým jiným. A jaký je rozdíl mezi tím, když odejde, a tím, když zemře? No přece ten, že pokud nezemře, stále existuje naděje, že se vrátí. V každém případě nám tedy jde o sebe, a ne o štěstí milované osoby. To je přece sobecké!!! Panebože, takže já jsem sobec? Říká se, že špetka žárlivosti v lásce neuškodí. Ale co je to špetka? Co je to za míru? Znovu jsem se hluboce zamyslela a zjistila jsem, že pokud má žárlivost něco společného s láskou, může být jedině jejím začátkem. Jakýsi úvod do vědomého budování lásky. Vím jistě, že bych nikdy nežárlila na někoho, na kom mi nezáleží. Kdybych mezitím potkala jiného muže a nevěděla, jak to Matějovi říct, ulevilo by se mi, že se mu porouchalo auto a já se s ním nesetkám, a ještě bych měla radost, že to vesmír vyřešil za mě.
Jenže já se ho nedokázala vzdát. Byla jsem přesvědčená, že zásah přímo do srdce při našem prvním setkání byl něco jako Amorův šíp. A já se chtěla zlepšit, abych si jeho lásku zasloužila. Ještě jsem v sobě neměla tolik síly, abych se zlepšovala sama kvůli sobě. Začala jsem uvažovat o tom, co mi řekl Matěj. Prý to byla žárlivá scéna. Nerozuměla jsem tomu, protože já jsem nikdy žárlivá nebyla. Byla jsem dvacet devět let vdaná a nikdy jsem na manžela nežárlila. Nekontrolovala mu kapsy ani příchody domů. Tak kde se ta moje žárlivost vzala? Už to mám. Bála jsem se, že znovu zažiju bolest z opuštění. To byl nezpracovaný Jaroslav. A ještě se k tomu přidružil nezpracovaný vztah s Jakubem, který mě nechal čekat na schůzku i několik měsíců a mně to čekání nedělalo dobře. Ten vztah mě svazoval. Ačkoli mi Jakub v ničem nebránil. To já jsem byla tou, která nedokázala mít dva naráz. Nedokážu to. Když někoho miluji, jiného nechci. Prostě to nejde. Proto když Matěj slíbil a poprvé nepřišel, brala jsem to normálně, to se může stát. Ale když nemohl ani napodruhé, už mi to začalo být podezřelé a nechtěla jsem čekat několik měsíců. Radši jsem to chtěla ukončit hned. Alespoň bych věděla, na čem jsem. Bylo by to lepší než ta věčná nejistota. Jenže v tu chvíli jsem si to samozřejmě nepromyslela. Přišla jsem na to až po podrobné analýze.
Dobře, to bychom měli, Sofie. Je to tedy určitý odstín žárlivosti. Jdeme na to. Vzpomněla jsem si na skvělou knížku. Jmenuje se Učebnice štěstí. V té knize je návod, jak se zbavit závislosti. Závislostí trpíme, protože máme nedostatek lásky. A tak se upínáme k někomu, kdo nám ji může poskytnout. Psalo se tam, jak se žena, která se neměla ráda, zbavila bulimie. I když se nejednalo o vztah mezi mužem a ženou, šlo o nedostatek lásky. A byly zde zachyceny i výčitky svědomí. Postup byl jednoduchý. Když mě přepadnou výčitky svědomí, musím si nejprve odpustit a hned poté si to musím i dovolit. I když jsem si už odpustila a skutečně se mi ulevilo, jak jsem zmínila v kapitole o recidivách, výčitky svědomí na mě působily tak, že jsem se stále obviňovala. A zároveň jsem ještě trpěla závislostí. Byla to silná kombinace. Ten Amorův šíp a k tomu silně pozitivní sexuální zážitek. A potom konec. Ve fázi největší zamilovanosti, kdy jsem měla pocit, že létám, jsem spadla na samé dno. Slyšela jsem o případech, kdy si lidé v takových chvílích střelili kulku do hlavy, skočili z mostu, pod vlak nebo se otrávili. Je to škoda, protože návody jsou. A tady je jeden z nich.
Posadila jsem se v tichu svého pokoje a začala si pro sebe nahlas mluvit:
„Odpouštím si, že jsem byla žárlivá.“ Sledovala jsem při tom pocity ve svém těle a vědomě je prožívala. Bylo to mé zraněné srdce. Bolelo, ale dalo se to vydržet.
Hned poté jsem si nahlas řekla:
„A dovoluji si být žárlivá i zítra, pozítří a kdykoli budu chtít. Já budu rozhodovat o tom, co chci.“
Ve fázi dovolení jde totiž o to, abychom neměli výčitky svědomí, protože právě výčitky svědomí v nás vyvolávají pochybnosti o našem chování, a tím snižují naše sebevědomí a sebelásku. My se však musíme přijmout takoví, jací jsme. Stejně jako si alkoholik musí přiznat, že je alkoholikem, jinak se nevyléčí.
Po několika dnech, kdy už jsem v těle necítila žádné negativní pocity a dovolování mi připadalo jako zábava, jsem začala zvyšovat intenzitu.
„Dovoluji ti, Matěji, aby sis sám vybral ženu, kterou chceš.“
Žádný pocit v těle se neohlásil.
„Dovoluji ti, Matěji, aby sis vybral mou přítelkyni Tamaru.“
V těle se opět nic neohlásilo. Žádná bolest.
„Dovoluji ti, Matěji, abys za mnou už nikdy nepřišel.“
A teď to přišlo! Obrovská bolest. Měla jsem pocit, jako by mi někdo ostrým nožem řezal srdce na dvě půlky. Musela jsem přestat. Bála jsem se, že to nezvládnu. Byla jsem schopná procítit jen kousek bolesti. Tu poslední větu jsem si opakovala několik měsíců, dokud její slova neztratila svůj energetický náboj a já už v srdíčku nepociťovala žádnou bolest.
Byla jsem přesvědčená, že mi Matěj neublížil. Jen mi zrcadlil to, co už ve mně bylo, a já měla možnost vypořádat se se starými bolestmi. Neboť to, co vzniká ve vztahu, už dávno vzniklo v nás.
Po skončení této terapie jsem Matějovi zavolala a oznámila mu, že jsem se odmilovala a že jsem v pořádku.
„Neměla jsem v plánu se zamilovat. Opravdu. Ale pracovala jsem na sobě a ráda se s tebou ještě setkám.“
„Chovala ses, jako by ti bylo sedmnáct! A nezamilovala ses do mě! Zamilovala ses do krásného okamžiku!“ prohlásil Matěj. Svým chováním mě znovu zaskočil.
„Ano, to přiznávám, a opravdu jsem se cítila jako v sedmnácti. A zamilovala jsem se do tebe, protože ten krásný okamžik jsi vytvořil ty! Pan doktor nás učil, že zamilovanost je emocionální hlad. Byla jsem hladová po emocích, které mi dosud žádný muž neposkytl. Proto ta silná zamilovanost.“
Matěj o schůzku zájem neprojevil a já jsem posmutněla. Moje práce na sobě nepřinesla kýžené ovoce. Dokonce mi esemeskou poslal definici žárlivosti. Je pravda, že se zeptal, jestli to chci, a já souhlasila. Zněla takto:
Žárlivost je primitivní, sebedestruktivní emoce.
Nebylo mi do smíchu, ale odepsala jsem:
Děkuji. Život je ta nejtěžší škola a známky nám dávají vztahy.
Věděla jsem, že se mu ve vztazích moc nedaří. Kromě toho je třeba si uvědomit, že žárlivost pramení z nízkého sebevědomí. Ale kdo má zdravé sebevědomí? Ženy většinou nízké a muži většinou nabubřelé. Jaké procento primitivních a sebedestruktivních lidí tedy běhá po této škole zvané život? Zavolala jsem sestře Světlaně a hrozně se rozčilovala:
„Proběhl přese mě jako přes mělčinu, přitom já mám taky hloubku!!! Jak si toho mohl nevšimnout?!“
Světlana jen laskavě poznamenala: „Ale Sofi, vždyť ty bys chtěla, aby si tvé hloubky všiml i každý bezdomovec. Neblázni. Všechno bude v pořádku. Uvidíš.“
V té době jsem denně mluvila s Tamarou. Sama mi volala a ptala se, jak to všechno zvládám. I ona si toho hodně prožila. Byla rozvedená a měla za sebou několik krátkých vztahů. Byla o deset let mladší než já, a když její známosti začaly dosahovat věku mých synů, odvážila jsem se jí říct, aby přibrzdila, že to už je příliš. Proto si ze mě také ráda utahovala, že nakonec jsem to byla já, kdo měl muže, který je mladší než můj starší syn. Ale dělala to tak mile, že jsem se na ni vůbec nehněvala. Hrozně mi pomáhala, protože jsem se jí mohla vypovídat a taky proto, že mě neodsuzovala. Měla jsem štěstí, že jsem měla kolem sebe lidi, kteří mi pomáhali. Hodně mi tím mou životní situaci usnadnili. Byla jsem jim za to vděčná.
