Andělská tvářička markýzy de Brinvilliers svedla v 17. stol. ďábla a to bylo jejím prokletím

Pod třpytivým povrchem Francie v době vlády krále Ludvíka XIV. žila smetánka v neustálém koloběhu luxusních plesů, palácových intrik a mnohdy i tajných schůzek.  Aristokratické ctnosti se často střetávaly s temnými lidskými vášněmi a nejúčinnější zbraní byla krása, urozenost a bohatství. Jednou z překrásných žen vysoké aristokratické společnosti byla Marie-Madeleine d’Aubray, markýza de Brinvilliers, jejíž půvab, inteligence a urozený původ fascinovaly každého, kdo se k ní přiblížil. Měla všechno, po čem tehdejší svět toužil. Obrovské bohatství, vlivnou rodinu a manžela s vysokým postavením v královské armádě. Manželství Marie-Madeleine s markýzem de Brinvilliers bylo, jak to ve vysoké společnosti bývalo, spojením majetku a vlivných rodin. Byl to sňatek z rozumu. A pokud manželé ve vzájemném vztahu nenašli harmonii či v lepším případě lásku, city na uzdě zákonitě neudrželi a své životy rádi obohacovali milostnými dobrodružstvími. Sám markýz, nespoutaný hazardní hráč a důstojník, trávil většinu času s milenkami a u karetních stolků, kde prohrával rodinné jmění.

Nečekaný, leč zlomový okamžik nastal ve chvíli, kdy do svého domu přivedl přítele, chudého, ale mimořádně charismatického kapitána kavalérie jménem Godin de Sainte-Croix.

Mezi ním a mladou markýzou okamžitě přeskočila jiskra, která se zakrátko proměnila v divokou, spalující vášeň. Jejich románek byl natolik nespoutaný, že dvojice brzy odhodila veškeré tehdejší dekorum a začala se společně objevovat na veřejnosti, což ve vysoké pařížské aristokracii vyvolalo obrovský skandál.

markýza s milencem

Tato veřejná ostuda hluboce zasáhla markýzina otce, Antoina Dreuxe d'Aubraye,

který zastával prestižní úřad nejvyššího civilního poručíka Paříže. Jako strážce zákona a morálky nemohl dopustit, aby chování jeho dcery špinilo vážené jméno rodu. Využil proto své politické moci a v roce 1663 nechal králem podepsat tajný zatykač, takzvaný lettre de cachet.

Kapitán Sainte-Croix byl zatčen přímo na ulici, v kočáře po boku markýzy, a bez jakéhokoliv soudu odvlečen do temných cel věznice Bastily. Starý pan d'Aubray věřil, že vězení mladého dobrodruha zkrotí a jeho dceru přivede k rozumu.

V roce 1663 byl totiž do stejné společné cely jako Sainte-Croix umístěn záhadný italský travič jménem Egidio Exili, kterého tam francouzská policie držela pro podezření z nelegálního obchodu s jedy.

Egidio Exili, jehož pravé jméno bylo pravděpodobně Nicolo Egidi, byl italský alchymista a travič, který se tímto dlouhodobě živil na zakázku.

V tehdejší Evropě, a zejména v italských městských státech jako Řím, Benátky nebo Neapol, existoval skrytý, ale velmi rozvinutý černý trh s nebezpečnými látkami. Lidé jako Exili disponovali hlubokými znalostmi z tehdejší alchymie a chemie, které zneužívali k výrobě látek určených k odstraňování nepohodlných osob. Jejich klienty byli často vysoce postavení šlechtici, kardinálové nebo bohatí měšťané, kteří potřebovali vyřešit majetkové spory, urychlit dědictví nebo se zbavit politických rivalů a manželských partnerů. Traviči jako Exili neprodávali jen samotný produkt, ale nabízeli komplexní službu. Klientům poskytovali přesné instrukce k dávkování, aby smrt nastala až po několika týdnech či měsících a nevzbudila podezření z násilného činu. Za tyto tajné receptury a namíchané směsi si účtovali obrovské sumy peněz, což z nich činilo specialisty, kteří se touto nelegální formou nájemných vražd fakticky živili jako svým hlavním řemeslem. A to platilo i pro Exiliho. Zachovaly se totiž záznamy o tom, že za své služby také dostával vysoké odměny a navíc ochranu od vlivných mecenášů, což mu umožňovalo cestovat po evropských dvorech a nabízet své specifické znalosti tam, kde byla poptávka po palácových intrikách.

O jeho životě existuje velmi málo ověřených historických záznamů, avšak dobové prameny ho spojují s několika významnými osobnostmi tehdejší Evropy.

Podle historických pramenů pracoval v Římě jako placený travič ve službách Olympie Maidalchini, což byla nesmírně vlivná švagrová tehdejšího papeže Inocence X. Později působil také jako dvořan a asistent švédské královny Kristýny, která se zajímala o chemii a alchymii, což mu umožnilo dále rozvíjet jeho znalosti o toxických látkách.

Egidio Exili ve své laboratoři

Do širšího historického povědomí vstoupil v roce 1663, kdy jeho příjezd do Francie vyvolal velké podezření u tamní vlády. Francouzská policie ho tehdy zatkla jako nebezpečného cizince a spekulanta a uvrhla ho do Bastily. Právě během tohoto tříměsíčního věznění byl umístěn do stejné cely jako kapitán Godin de Sainte-Croix. Exili v cele kapitána naučil receptury na takzvané jedy bez chuti a zápachu, které byly založeny na bázi arseniku, opia a rtuti.

Po svém propuštění z Bastily byl Exili z Francie vyhoštěn. Přesunul se do Anglie a Německa a nakonec se vrátil do Itálie, kde jeho stopa v historických záznamech mizí.

Během dlouhých měsíců se ve vězeňském podzemí zrodilo spojenectví, které dalo zoufalému milenci do rukou tu nejnebezpečnější zbraň sedmnáctého století. Když byl kapitán Sainte-Croix po roce z Bastily v roce 1664 propuštěn, přinesl si s sebou receptury na rafinované směsi jedů na bázi arseniku, sublimátu rtuti a opia, které tehdejší lékařská věda nedokázala v těle oběti odhalit.

Skandál sice utichl, ale finanční situace milenců byla zoufalá, neboť její otec pevně držel rodinné jmění pod zámkem. Podle tehdejšího francouzského práva měl otec jako hlava rodiny absolutní kontrolu nad rodovým majetkem a dospělým dětem vyplácel pouze omezenou rentu. Protože markýz de Brinvilliers prohrál v hazardu většinu jejího věna a utekl před věřiteli do ciziny, byla markýza finančně zcela závislá na otcově vůli.

Sainte-Croix zasvětil markýzu do tajemství toxikologie, které si přinesl z vězení. K získání surovin a prostor pro tajné pokusy využili kontakt na Christophera Glasera. Tento švýcarský chemik a lékárník pocházel z Basileje, ale od 50. let 17. století žil v Paříži, kde provozoval legální lékárnu v ulici Saint-Denis a zastával prestižní úřad demonstrátora chemie v královské botanické zahradě. Sainte-Croix se s Glaserem potkal v roce 1664 krátce po svém propuštění z Bastily, kdy se zapsal do jeho veřejných kurzů chemie. To byla tehdy mezi pařížskou šlechtou módní záležitost. Glaser v rámci svého podnikání soukromě pronajímal své laboratorní vybavení a prodával chemikálie, takže milenci u něho mohli legálně nakupovat arsenik, rtuť a kyseliny, aniž by lékárník tušil, k jakému zločinnému účelu tyto látky ve skutečnosti kombinují.

markýza v nemocnici rozdává otrávené jídlo

Podle tehdejších policejních podezření markýza v této době navštěvovala chudé pacienty v nemocnici Hôtel-Dieu a nosila jim jídlo, aby si účinky jedů ověřila, ačkoliv tento bod obžaloby se u soudu nepodařilo jednoznačně dokázat. Když získala jistotu, že jed nezanechává stopy, nastal čas na skutečnou pomstu. První obětí se stal její otec, Antoine Dreux d'Aubray. V roce 1665 ho markýza pozvala na své venkovské sídlo v Offémontu pod záminkou, že chce jako poslušná dcera pečovat o jeho chatrné zdraví. Starý pán byl dojat její náhlou oddaností. Netušil, že s každým pokrmem a lékem, který mu jeho milovaná dcera s andělským úsměvem podává, do jeho těla proudí smrt. Jed účinkoval pomalu, aby vše vypadalo jako přirozené chřadnutí věkem. Po osmi měsících krutých bolestí břicha a neustálého zvracení Antoine Dreux d'Aubray v září roku 1666 v Paříži zemřel. Lékaři tehdy nenašli nic podezřelého a tělo bylo pohřbeno.

Marie-Madeleine sice zdědila část majetku, ale její finanční nároky a dluhy Sainte-Croixe byly obrovské. Navíc se ukázalo, že správa rodového jmění a poručnictví nad ním přešly na její dva bratry, Antoina a Françoise. Bratři jí odmítali vydat další peníze, a proto se milenci rozhodli, že bratři musí zemřít také. Najali si komplice, sluhu jménem Jean Hamelin, přezdívaného La Chaussée, kterého nechali zaměstnat v domácnosti jejích bratří. La Chaussée plnil rozkazy s děsivou přesností a během jara roku 1670 podal oběma bratrům smrtelné dávky jedu. Oba bratři podlehli stejným symptomům, neustálému zvracení a nesnesitelným bolestem vnitřností. Při pitvě jejich těl sice lékaři vyjádřili vážné podezření na otravu, protože jejich žaludky byly silně poškozené, ale scházely přímé důkazy k obvinění konkrétní osoby. Markýza de Brinvilliers triumfovala, zbavila se všech, kteří ji kontrolovali, a její románek se Sainte-Croixem mohl nerušeně pokračovat.

Celé spiknutí se však nečekaně zhroutilo v červenci roku 1672, kdy kapitán Sainte-Croix nečekaně zemřel po dlouhodobé přirozené nemoci. Protože nezanechal závěť a měl obrovské dluhy, do jeho bytu vstoupil královský notář, aby sepsal veškerý majetek k úhradě pohledávek. Při sepisování pozůstalosti objevili úředníci malou koženou skříňku s dopisem, v němž Sainte-Croix naléhavě žádal, aby byla po jeho smrti bez otevírání předána markýze de Brinvilliers. Úředníci toto přání ignorovali a skříňku násilím otevřeli. Uvnitř nalezli lahvičky s jedy a především stoh vzájemné korespondence, v níž markýza s absolutní upřímností detailně popisovala vraždy svého otce i obou bratří.

Jakmile se Marie-Madeleine dozvěděla, že skříňka padla do rukou zákona, okamžitě uprchla z Francie. Několik let se skrývala v Anglii a Nizozemí, až nakonec našla útočiště v klášteře v belgickém Lutychu.

Pátrání po markýze požadovaly francouzské úřady a případ sledovali i nejvyšší představitelé královské vlády. Už roku 1673 byla v nepřítomnosti odsouzena k smrti, ale rozsudku stále unikala pobytem za hranicemi. Když se ministr Louvois dozvěděl, že se ukrývá v Lutychu, vyslal tam policejního důstojníka Françoise Desgreze.

Ten musel jednat rychle. Podle historika Frantze Funck-Brentana se zatčení odehrálo v posledních dnech francouzské vojenské kontroly nad městem. Nebylo tedy samozřejmé, že francouzští představitelé budou moci proti uprchlici zasáhnout i později. Do akce se zapojil také francouzský agent Descarrières, který získal součinnost místních představitelů. Dne 25. března 1676 byla markýza zatčena.

Při zásahu byla zajištěna také její schránka s písemnostmi. Podle Descarrièrova hlášení markýza při jejím zabavení projevila značný neklid a žádala o vrácení. Sama upozornila, že uvnitř je její zpověď. Nesla si tak na útěku dokument, který se měl stát jedním z významných podkladů jejího procesu.

Šlo o osobní text sepsaný formou náboženského vyznání vin. Jeho použití později vyvolalo spor i mezi právníky a duchovními. Obhajoba namítala, že taková písemnost má podléhat zpovědnímu tajemství. Soudci ji přesto četli a markýzu podle ní vyslýchali. Ona sama obsah písemnosti popírala a tvrdila, že při psaní měla rozrušenou mysl

Návrat markýzy de Brinvilliers do Paříže v okovech se stal společenskou událostí století. Soudní proces trval několik měsíců. Sluha La Chaussée byl zatčen již dříve a po krutém mučení v roce 1673 popraven. Markýza de Brinvilliers se u soudu nejprve pokoušela zapírat, ale pod tíhou listinných důkazů a vlastní písemné zpovědi byla nakonec uznána vinnou z pětinásobné vraždy a odsouzena k trestu smrti. Před samotnou popravou musela podstoupit nucené pití velkého množství vody, což byla tehdejší běžná tortura určená k získání jmen případných kompliců. Markýza sice v bolestech obecně prohlásila, že v Paříži a u dvora tráví své příbuzné mnoho dalších lidí, ale žádná konkrétní jména tehdy neuvedla. Dne 17. července roku 1676 byla Marie-Madeleine d'Aubray na náměstí Place de Grève sťata mečem a její tělo bylo následně spáleno na hranici. Její obecné prohlášení o rozšíření jedů mezi šlechtou však vedlo krále Ludvíka XIV. k nařízení hloubkového vyšetřování.

Poprava markýzy de Brinvilliers v červenci roku 1676 sice ukončila život jedné z nejchladnokrevnějších traviček své doby, ale pro samotnou Francii znamenala pouhý zlomek probíhající travičské aféry. Její závěrečná řeč u soudu, ve které obvinila desítky dalších šlechticů z podobných činů, vyvolala v celém království obrovskou vlnu strachu. Král Ludvík XIV. si uvědomil, že užívání takzvaných prášků dědictví není ojedinělým excesem, ale běžnou součástí palácového života, kde se jed stával nejrychlejším nástrojem k získání majetku, titulů a vlivu.

Tento případ vedl k zásadní reformě francouzského policejního a právního systému.

Příběh Marie-Madeleine d'Aubray tak navždy zůstává historickým zlomem, který strhl zářivou masku bezstarostnosti z rané éry dvora krále Slunce a ukázal, jak hluboko pod povrch absolutistického luxusu dokázala proniknout lidská chamtivost.

Ukázalo se totiž, že ve Versailles se sice dalo přežít bez upřímné lásky, bez peněz i bez královy přízně, ale rozhodně ne bez osobního ochutnávače jídla a spolehlivého zámku na dveřích. Markýza de Brinvilliers sice za své finanční plány nakonec zaplatila hlavou na popravišti, ale zanechala po sobě lekci, kterou si tehdejší smetánka vzala k srdci možná až příliš zodpovědně. Od té doby totiž pařížská aristokracie při každém rodinném obědě nesledovala s napětím lesk svých nových šperků, nýbyž to, zda jí její milující příbuzní nesypou do polévky italské koření, po kterém se dědí celá panství.

bm

Toto jsou mé články, které s travičskou aférou a s jedy souvisí:

Raný novověk přinesl jed a s ním intriky a smrt do Evropy

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-ranny-novovek-prinesl-jed-a-s-nim-intriky-a-smrt-do-dvorcu-evropy-246816

Není na světě jedu, aby neměl v sobě medu. Co na to historie?

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-neni-na-svete-jedu-aby-nemel-v-sobe-medu-co-na-to-historie-245222

zdroje:

https://www.sleuthsayers.org/2022/10/the-queens-poisoner.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Madame_de_Brinvilliers

https://cs.wikipedia.org/wiki/Travičská_aféra_(Francie)