Kateřina Zaháňská byla vysoce inteligentní, přitažlivá a svým výjimečným zjevem nebezpečnou špionkou

Kateřina Vilhelmína se narodila 8. února 1781 v Jelgavě, v tehdejším hlavním městě Kuronského vévodství na území dnešního Lotyšska, jako nejstarší dcera vévody Petra Birona a jeho krásné třetí choti Dorotey von Medem. Její otec byl v té době jedním z nejbohatších mužů Evropy, což novorozené dívce zajistilo život v nepředstavitelném luxusu, obklopeném tou nejvybranější dvorskou kulturou. Její dětství bylo od počátku formováno kosmopolitním duchem a neustálým cestováním mezi rodnými pobaltskými statky, Berlínem a rozsáhlými rodovými majetky ve Slezsku a ve východních Čechách. Rodina se neustále přesouvala z jednoho velkolepého sídla do druhého, takže mladá vévodkyně již od raného věku střídala honosný palác v Mitavě s klasicistním zámkem v Ratibořicích nebo s rozsáhlým panstvím v Zaháni. Tento kočovný život na nejvyšší společenské úrovni jí sice nedovolil zapustit pevné kořeny na jednom místě, ale na druhou stranu z ní zformoval světáckou osobnost, která se dokázala bez problémů pohybovat v jakémkoliv významném evropském salonu. Výchova a vzdělání mladé vévodkyně plně odpovídaly tomuto vysokému společenskému postavení a byly podřízeny cíli vytvořit z ní oslnivou ženu schopnou reprezentovat v nejvyšších aristokratických kruzích Evropy. Její dětství doprovázel přísný režim vedený týmem pečlivě vybraných francouzských a německých guvernantek, které dbaly na stoprocentní osvojení dvorské etikety, ladných způsobů a společenské konverzace. Zvláštní důraz byl kladen na jazykovou vybavenost, díky čemuž Kateřina Vilhelmína hovořila od útlého věku plynně francouzsky, německy a anglicky.Rozuměla i italštině.

malá Kateřina s učitelkou italštiny

Její vzdělávací program zahrnoval rozsáhlé lekce historie, literatury a geografie, což jí později umožňovalo vést rovnocenné debaty s předními evropskými politiky a diplomaty. Vedle intelektuálního rozvoje se u ní silně rozvíjelo i umělecké nadání, které prokazovala při hodinách kreslení a zejména při hře na klavír, v níž projevovala velký talent. Tento komplexní vzdělávací dril z ní sice formoval mimořádně inteligentní a kultivovanou mladou dámu s vytříbeným vkusem pro umění, zároveň se však odehrával v citově chladném a nestálém rodinném prostředí, kde chyběla upřímná mateřská vřelost.

Její matka byla sice mimořádně inteligentní a okouzlující žena, ale také vyhlášená lvice salonů, která žila vlastním společenským a milostným životem, často odděleně od svého manžela i dětí. Což dokládá osobní korespondence, deníky i svědectví tehdejších současníků z palácového prostředí.

Mezi její nejznámější milence patřil například polský diplomat Alexandr Batowski nebo francouzský státník Charles Maurice de Talleyrand. Výchovu dcer proto Dorotea v podstatě kompletně přenechávala placenému personálu, konkrétně chůvám a guvernantkám, z nichž nejznámější byla přísná španělská šlechtična Elisa von der Recke, která byla zároveň Doroteinou nevlastní sestrou.

Historici, jako je například biografka Helena Sobková, která detailně prozkoumala rodové archivy a korespondenci Bironů, potvrzují, že toto specifické rodinné uspořádání mělo na Kateřinu Vilhelmínu naprosto zásadní vliv. V listech psaných v dospělosti se kvůli tomu opakovaně objevují slova vnitřní osamělosti a snahy vyrovnat se své matce, která pro ni byla trvalým vzorem chování, ale nikoliv zdrojem mateřského tepla. Právě z této rané rodinné zkušenosti pramenila její pozdější neschopnost setrvat v klidném manželském svazku. Manželský vztah jejích rodičů byl od samého počátku spíše pragmatickou dohodou než svazkem založeným na hlubokém citu. O třicet let starší vévoda Petr Biron se oženil s krásnou a inteligentní Doroteou von Medem především proto, aby po dvou předchozích bezdětných manželstvích konečně splodil legitimního mužského dědice.

svatba Petra von Biron s Doroteou von Medem

Když se však místo vytouženého syna narodila jako nejstarší dítě Kateřina Vilhelmína a po ní následovaly další dcery, začali se manželé jeden druhému citově odcizovat. Přestože navenek zachovávali dekorum a reprezentovali panovnický pár, v soukromí žili zcela oddělené životy a jejich domácnost byla plná napětí a tiché ignorance.

Vévodkyně Dorotea našla únik z nešťastného manželství daleko za hranicemi Kuronska. Žila okázalým životem lvice salonů a většinu času trávila v evropských metropolích, zejména v Berlíně, Karlových Varech a Paříži, kde nakupovala luxusní rezidence a provozovala slavné literární a politické salony. Dorotea byla obklopena neustálým obdivem tehdejší intelektuální a politické elity, což jí otevíralo dveře k četným milostným románkům s nejvlivnějšími muži Evropy. Její dcery, včetně Kateřiny Vilhelmíny, matku nemohly vídat jako pečující rodičku, ale jako vzdálenou, oslnivou ikonu, která se do rodinných sídel vracela jen na skok, doprovázená svými milenci, dvořany a nejnovější pařížskou módou.

Nejlepším příkladem byl švédský hrabě Gustav Moritz Armfelt, který byl nejen jejím dlouholetým oficiálním milencem, ale kterého matka také nastěhovala přímo do rodinného kruhu.

Armfelt trávil s Doroteou a jejími dcerami velké množství času, jezdil s nimi po rodových majetcích a aktivně se podílel na chodu domácnosti. Dcery ho dobře znaly, mluvily s ním a mladá Kateřina Vilhelmína v tomto muži viděla jednoho ze svých hlavních dospělých průvodců.

Vévoda Petr Biron naopak trávil čas zcela odlišným způsobem a uzavíral se do svého vlastního světa. Zatímco jeho žena utrácela obrovské sumy za společenský život v zahraničí, unavený z náročného dlouholetého životního vyhnanství na Sibiři, které musel absolvovat se svým otcem a drcený politickým tlakem se věnoval správě svých rozsáhlých panství a uměleckým sbírkám. Svůj čas dělil mezi hospodářské reformy v Kuronsku a budování přepychových rezidencí ve Slezsku a ve východních Čechách.

Petr von Biron

Petr byl známý svou vášní pro koně, zakládáním zámeckých divadel a nákupem cenných obrazů od předních evropských mistrů. Svůj chladný vztah k manželce si kompenzoval tím, že se obklopoval umělci, architekty a hudebníky, v jejichž společnosti hledal klid před rodinnými neshodami a neustálými skandály, které život jeho choti v evropských salonech provázely. Když pak Dorotea v roce 1793 porodila svou nejmladší dceru Dorotheu, jejímž skutečným otcem byl její polský milenec Alexandr Batowski, unavený vévoda Petr Biron toto dítě bez okolků přijal a oficiálně legitimizoval jako své vlastní.

Kateřina Vilhelmína opustila rodinné sídlo a začala žít samostatný život v roce 1800, bezprostředně po smrti svého otce Petra Birona. Tehdy jí bylo devatenáct let. Jako nejstarší dcera zdědila obrovské majetky, mezi nimiž bylo Zaháňské vévodství i panství Náchod s Ratibořicemi, což jí zajistilo absolutní finanční nezávislost na matce i rodině. Okamžitě se usadila na svém vlastním zámku v Zaháni a začala samostatně spravovat své državy.

Ještě v červnu roku 1800 se provdala za francouzského prince Julese Armanda Louise de Rohan. Sňatek byl domluven ještě za života jejího otce, ale brzy se ukázal jako obrovský omyl. Rohanovi chyběl intelekt, byl povrchní a Kateřina se za něho ve společnosti musela stydět.

Přestěhováním změnila i přátele, se kterými se poznávala, a tak se stalo, že jí do života vstoupil v roce 1800 švédský generál Gustav Moritz Armfelt. S tímto mužem, který dříve žil s její matkou, prožila intenzivní vztah a na podzim roku 1801 tajně porodila jejich jediné dítě, nemanželskou dceru Gustavu. Tento porod byl v rodinných dopisech a denících Bironů z let 1801 a 1802 popsán jako dramatická a utajovaná událost, po které dívka musela dát dceru k adopci, aby se vyhnula veřejnému skandálu. Manželství s Rohanem dál formálně pokračovalo až do března roku 1805, kdy Kateřina konečně dosáhla oficiálního rozvodu.

Hned o dva měsíce později, v květnu 1805, šokovala evropskou společnost neuváženým druhým sňatkem s ruským knížetem Vasilem Sergejevičem Trubeckým. Ten byl sice pravým opakem jejího prvního muže, ale toto manželství bylo ještě kratší a katastrofálnější. Trubeckyj byl žárlivý, vojensky strohý a svazek se rozpadl již po několika měsících v roce 1806.

Po těchto dvou manželských fiaskách se Kateřina Vilhelmína rozhodla žít zcela nezávisle a začala se naplno věnovat správě svého majetku. Mezi lety 1806 a 1812 cestovala mezi Vídní, Zahání a Ratibořicemi. Na svých panstvích začala budovat vlivná společenská centra. Zejména ve Vídni si pronajala luxusní palác, kde provozovala prestižní salon. V těchto letech se stala jednou z nejvýraznějších postav vídeňské aristokracie a prožila několik dalších románků, například s britským diplomatem Frederikem Lambem. Během tohoto období získávala politický přehled a kontakty.

Kateřina v saloně ve Vídni při diplomatickém jednání

Frederik Lamb, tehdejší britský diplomat a vyslanec, patřil k nejvýznamnějším mužům, kteří prošli životem Kateřiny Vilhelmíny v mezidobí jejích rozvodů. Jejich intenzivní milostný vztah, který se rozhořel kolem roku 1781 a pokračoval v novém století, se odehrával především ve Vídni a měl daleko hlubší rozměr než jen pouhý salonní románek. Lamb byl mimořádně inteligentní, politicky ambiciózní a jako zástupce britské koruny měl přístup k nejpřísněji střeženým informacím tehdejší evropské scény. Pro Kateřinu Vilhelmínu představovalo toto spojenectví zásadní zlom v jejím politickém zrání. Lamb ji nebral pouze jako krásnou společnici, ale jako rovnocennou partnerku k diskusím, zasvěcoval ji do složitých diplomatických her, tajných aliancí a strategií namířených proti tehdejší napoleonské expanzi. V jejím vídeňském salonu se díky Lambovi začala pravidelně scházet protifrancouzsky orientovaná šlechta a významní emisaři. Právě zde, v diskusích nad britskými depešemi a tajnými zprávami, získala mladá vévodkyně nebývalý politický přehled, naučila se chápat mocenské rovnováhy v Evropě a vybudovala si síť kontaktů na klíčové diplomaty, které o pár let později mistrně využila.

Její vídeňský salon a zejména zámky v Zaháni a Ratibořicích měly navíc ideální geografickou polohu na pomezí tehdejšího Rakouska, Pruska a Ruska. V době, kdy Napoleon ovládal Evropu a diplomatická korespondence byla přísně sledována francouzskými agenty, se v průběhu roku 1810 Kateřina osobně zapojila do vysoké špionáže a pomáhala organizovat tajnou síť, skrze kterou putovaly důvěrné depeše mezi Londýnem, Vídní a Petrohradem. Během následujících měsíců roku 1811 a po celý rok 1812, kdy byla situace v Evropě nejvíce napjatá kvůli Napoleonovu tažení do Ruska, využíval Lamb její sídla jako bezpečné úkryty pro kurýry britské tajné služby. Kateřina tak nebyla jen pasivní hostitelkou, ale vědomě riskovala a fungovala jako důležitý článek protinapoleonského odboje. Tato riskantní aktivita ovšem nezůstala bez povšimnutí. Rakouský policejní ministr baron Hager dostával v letech 1811 až 1813 na stůl pravidelná a podrobná hlášení od svých agentů, kteří měli za úkol vévodkyni Zaháňskou nepřetržitě sledovat. Tehdejší Vídeň byla sice prolezlá špehy všeho druhu, ale Kateřinin palác byl policejními složkami vyhodnocen jako jedno z hlavních a nejaktivnějších center protifrancouzské opozice, kde dochází k podezřelým setkáním cizích diplomatů a k předávání zašifrovaných dopisů.

Tato její špionážní a kurýrní činnost je dnes historicky velmi podrobně podložená a doložená. V rakouských státních archivech se kompletně dochovaly právě tyto záznamy a hlášení tajné policie. Dalším nezvratným důkazem je dochovaná osobní korespondence samotného Frederika Lamba uložená v britských diplomatických archivech, kde dopisy jasně prokazují, jak britská strana využívala Kateřinina sídla k plnění tajných politických cílů. Tento utajovaný příběh plný odvahy a politického risku později detailně prozkoumala a ve své biografické knize popsala historička Helena Sobková, která čerpala přímo z těchto policejních fondů a rodinných archivů Bironů. Vévodkyně Zaháňská tak v letech, která bezprostředně předcházela velkým evropským změnám, dokázala, že její krása a společenský takt byly doprovázeny chladnou rozvahou ženy schopné provádět mezinárodní politickou špionáž.

Tato konkrétní špionážní fáze spojená s Frederikem Lambem skončila na začátku roku 1813. Tehdy se politická situace v Evropě dramaticky proměnila, Napoleon utrpěl v Rusku fatální porážku a z tajné kurýrní činnosti v ústraní přešla Kateřina Vilhelmína do fáze otevřené vrcholné diplomacie. Na jaře roku 1813 se politická situace v Evropě dramaticky vyostřila a Kateřina Vilhelmína se ocitla v samém centru dění. Na svém zámku v Ratibořicích tehdy začala hostit oficiální vyjednávání rodící se protifrancouzské koalice. V květnu 1813 tam přijel rakouský kancléř Klemens von Metternich. Mezi oběma osobnostmi se okamžitě rozhořel intenzivní milostný vztah, který však od první chvíle splýval s tou nejvyšší evropskou diplomacií. Tento románek trval do léta roku 1815 a stal se jedním z nejlépe zdokumentovaných vztahů té doby. Přesný průběh jejich setkání, ložnicových rozhovorů i politických intrik je detailně zapsán v dochované korespondenci čítající přes 600 dopisů, které Metternich Kateřině Vilhelmíně poslal a které byly v roce 1949 objeveny v klášterním archivu v Plasech.

Kateřina Vilhelmina a Metternich v ložnici při živé debatě

Ratibořický zámek se v červnu 1813 stal místem tajných jednání mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem. Kateřina Vilhelmína zde nefungovala jen jako pouhá hostitelka, ale jako Metternichova nejbližší politická důvěrnice a prostřednice. Pomáhala obrušovat hrany mezi zástupci jednotlivých mocností a aktivně přispěla k tomu, že Rakousko nakonec definitivně opustilo spojenectví s Napoleonem a přidalo se ke koalici, což vedlo k podpisu klíčových ratibořických dohod. Jejich politická a milostná spolupráce následně vyvrcholila v letech 1814 a 1815 během slavného Vídeňského kongresu, který měl nově uspořádat poměry v poválečné Evropě. V této době si Kateřina Vilhelmína pronajala ve Vídni palác Palm, z něhož vybudovala hlavní diplomatické a společenské centrum celého kongresu. Její ložnice a salony se staly místem, kde se neformálně rozhodovalo o osudech celých států. Metternich k ní chodil téměř každou noc, mluvil s ní o nejpřísněji střežených státních tajemstvích, konzultoval s ní diplomatické kroky a využíval její hluboký politický přehled. Měla obrovský vliv na formování jeho názorů, zejména pokud šlo o budoucí uspořádání německých států a omezení francouzského vlivu.

Tento intenzivní propletenec lásky a vysoké politiky však v létě roku 1815 dospěl ke svému konci. Neustálé napětí, politické tlaky a také žárlivost kvůli dalším mužům, kteří se kolem krásné vévodkyně pohybovali, vedly k postupnému ochlazení jejich vztahu. Definitivní rozchod nastal krátce po skončení kongresu. Přestože jejich intimní poměr skončil, politický respekt přetrval. Metternich až do konce svého života uznával, že Kateřina Vilhelmína byla jednou z mála žen, které dokázaly plně pochopit složitost evropské diplomacie a aktivně ji spolu s ním spoluvytvářet. Po tomto rozchodu se život Kateřiny Vilhelmíny ocitl v hluboké osobní i společenské krizi. Velká evropská politika se z jejích salonů vytratila a unavená vévodkyně se musela vyrovnat s prázdnotou a postupným úbytkem společenského vlivu.

V roce 1819 se rozhodla vyřešit svou osamělost třetím sňatkem. Provdala se za o mnoho let mladšího pruského diplomata a hraběte Karla Rudolfa von Schulenburga. Tento svazek byl však od počátku nešťastný a pro Kateřinu znamenal další velké zklamání. Manžel spíše než po ní toužil po jejím obrovském majetku, a když se ukázalo, že spolu nebudou mít žádné děti, vztah definitivně ztroskotal. V roce 1828 tak i toto její poslední manželství skončilo oficiálním rozvodem.

Během dvacátých a třicátých let se Kateřina Vilhelmína postupně stahovala z velkého světa mezinárodní diplomacie a upínala svou pozornost k rodinnému životu a správě svých českých a slezských panství. Významnou roli v jejím pozdním životě sehrály její sestry a adoptivní dcery, o jejichž budoucnost a výchovu se starala. =

vévodkyně s adoptivní dcerou

Stále častěji pobývala na svém milovaném zámku v Ratibořicích a v Náchodě, kde se snažila udržovat bohatý kulturní život, podporovala místní umělce, financovala školy a věnovala se charitativní činnosti pro své poddané. Právě do tohoto jejího pozdního ratibořického období spadá také její setkání s rodinou Panklových a mladou Barunkou, budoucí spisovatelkou Boženou Němcovou.

zámek Ratibořice

Na sklonku života se u Kateřiny Vilhelmíny začaly projevovat vážné zdravotní problémy, které doprovázela melancholie a pocit vnitřní osamělosti. Svůj obrovský majetek a správu Zaháňského vévodství nakonec v roce 1835 postoupila své nejmladší sestře Dorotei, s níž měla v minulosti velmi komplikovaný vztah. Kateřina Vilhelmína Zaháňská zemřela 29. listopadu 1839 ve Vídni ve věku padesáti osmi let. Její tělo bylo převezeno do Zaháně, kde byla pohřbena v rodinné hrobce vedle svého otce Petra Birona.

Vévodkyně Kateřina Vilhelmína Zaháňská a princezna Kuronská zanechala výraznou stopu nejen u nás díky Boženě Němcové, ale také svou vytrvalou ochotou pomáhat druhým. Její život byl plný lásky i zvratů. Za literární postavou paní kněžny tak stojí žena s vlastním příběhem, který dalece přesahuje stránky Babičky.

knížka Boženy Němcové BABIČKA

bm

zdroje:

https://www.cbdb.cz/kniha-55059-katerina-zahanska-katerina-zahanska

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kateřina_Vilemína_Zaháňská

https://www.lidovky.cz/relax/lide/milostne-dopisy-vevodkyne-zahanske-knezny-z-babicky-vysly-knizne.A091204_171417_lide_glu

https://en.wikipedia.org/wiki/Princess_Wilhelmine,_Duchess_of_Sagan

https://www.novinky.cz/clanek/historie-vzdelana-duchaplna-a-nestastne-zamilovana-takova-byla-pani-knezna-z-babicky-40270720

https://en.wikipedia.org/wiki/Dorothea_von_Medem

https://gw.geneanet.org/pierfit?lang=en&n=von+medem&p=dorothea