Chudý dědeček pohádkově bohaté Kateřiny Zaháňské byl velmi snaživým prostopášníkem

Kateřina Vilhelmína Zaháňská byla v podání Boženy Němcové laskavá a velmi moudrá žena. V reálném světě byla fascinující osobností, v níž se přirozený aristokratický chlad a pevná, neústupná vůle mísily s neobyčejnou empatií a citlivostí pro lidské utrpení. Ti, kteří ji znali osobně, ji popisovali jako ženu pronikavého intelektu a bystrého úsudku, která dokázala okamžitě odhadnout úmysly druhých a zachovat si absolutní klid i v těch nejvypjatějších situacích. Pod klidným vystupováním se skrývalo srdce plné citu a touhy po porozumění a upřímnosti, jež v pokryteckém světě tehdejší nejvyšší smetánky tak zoufale chyběly. Jako kdyby nepatřila do chladného světa aristokracie. Do pohádkového bohatství se narodila, později ho zdědila a prožila v něm celý život. Přesto nepřestávala myslet na ty, kteří její pomoc potřebovali.

Pravým opakem byl její dědeček Ernst Johann von Bühren, který pocházel z velmi chudých poměrů. Narodil se 23. listopadu 1690 na rodovém statku Kalnciems v tehdejším Kuronském vévodství. Jeho rodiči byli Karl von Bühren a Catharina Hedwig von der Raab. Rodina patřila k německojazyčné nižší šlechtě v Pobaltí, která však neměla nijak oslnivý původ ani velký majetek. Jeho vlastní dědeček byl pouhým podkoním u kuronského vévodského dvora, od kterého za věrné služby získal právě ono malé venkovské panství v Kalnciems. Prostředí, v němž mladý Ernst Johann vyrůstal, bylo poněkud provinční a finančně skromné, což ostře kontrastovalo s vysokými ambicemi, které jako chlapec měl.

Pojem provinční zde nevyjadřuje chudobu v moderním smyslu, ale propastný rozdíl mezi tehdejším životem na odlehlém pobaltském venkově a leskem západoevropských dvorů.

usedlost v Kuronsku

Statek Kalnciems byl v době dětství Ernsta Johanna prostou dřevěnou zemědělskou usedlostí. Kuronsko bylo tehdy zdevastované předchozími švédsko-polskými válkami a tamní nižší šlechta žila velmi prostě. Historické prameny z této oblasti popisují, že tito méně majetní šlechtici často sami dohlíželi na robotující nevolníky, bydleli v domech s hliněnými podlahami a jejich hlavními zdroji obživy byly prodej dřeva a obilí a také lov. Rodina Bührenů navíc čelila neustálému opovržení ze strany starobylých kuronských rodů, jako byli Medemové nebo Keyserlingové, kteří je považovali za pouhé povýšence z řad služebnictva. Když se Ernst Johann pokoušel zapsat na akademii v Královci, tamní aristokratičtí studenti ho mezi sebe kvůli jeho původu odmítali přijmout, což vedlo k potyčkám a jeho následnému vyloučení.

Mladý Bühren však odmítal přijmout roli opovrhovaného chudáka, a proto za sebou zanechal v Královci spoustu poškozených lidí, kteří své peníze už nikdy neviděli. Jeho odchod z univerzity byl bezohledným útěkem před spravedlností a finančními závazky. Zamířil do Mitavy, která byla hlavním městem Kuronska a sídlem vévodského dvora. Volba to nebyla náhodná; Mitava sice patřila k menším evropským rezidencím, ale pro chudého mladíka bez rodokmenu představovala jediné dostupné centrum moci v jeho rodném kraji, kde mohl s trochou štěstí a správných známostí proniknout do vyšší společnosti. Navíc věděl, že zde jako dvorní dáma slouží jeho sestra, která by mu mohla otevřít dveře do paláce.

Potloukal se kolem mitavského dvora a i když byl chudý jako kostelní myš, ve svých myšlenkách měl plno plánů. Věděl, že šlechta jím opovrhovala a že legální cestou se na vrchol nikdy nedostane. Jeho jedinou zbraní byl šarm, dravost a pohledná tvář.

Když Ernst Johan zjistil, že se jeho vlastní sestra stala v Mitavě oficiální milenkou nejmocnějšího muže v zemi, ruského ministra a rezidenta Petra Rjumina Bestuževa, okamžitě v tom ucítil svou životní šanci. Bestužev, který ovládal celé Kuronsko, podléhal kouzlu Bironovy sestry natolik, že pro jejího chudého a ambiciózního bratra snadno zajistil místo komořího u dvora. Ernst Johan tak přes ložnici své sestry hladce pronikl do paláce a okamžitě začal detailně studovat slabiny tamního osazenstva. Tou největší byla samotná vévodkyně Anna Ivanovna. Byla to osamělá, politicky izolovaná vdova, s níž měl sice starší Bestužev dříve také románek, ale nyní ji kvůli prostopášnému vztahu s Bironovou sestrou zanedbával a bral ji spíše jen jako politický nástroj. Ernst Johann naprosto přesně vycítil, co tato zranitelná žena potřebuje pozornost, neustálé lichotky a mladistvou vášeň. Jakmile Bestužev musel koncem dvacátých let pracovně odcestovat do Petrohradu, Ernst Johann neváhal ani vteřinu. Doslova vklouzl do uvolněné postele nejvyššího ministra a během několika týdnů osamělou Annu Ivanovnu citově naprosto zotročil. Když se Bestužev vrátil, s hrůzou zjistil, že mladík, kterému pomohl nahoru, ho v náruči své milenky totálně nahradil. Ernst se zachoval jako chladnokrevný predátor. Aby si pojistil své nové postavení, začal Bestuževa u Anny očerňovat, intrikoval proti němu za pomoci zfalšovaných pomluv a v roce 1727 dosáhl toho, že byl jeho bývalý ochránce s ostudou vyhnán.

Ernst von Biron

A právě v tomto období, kdy v Mitavě úspěšně ovládl srdce vévodkyně, se rozhodl k radikálnímu činu a provedl změnu jména, která měla navždy vymazat stopu po rodové chudobě. Využil toho, že v němčině se obě jména vyslovovala podobně, a začal se v listinách podepisovat jako Biron. Tímto jednoduchým tahem perem předstíral příbuzenství se slavným francouzským vévodským rodem de Biron a přisvojil si i jejich šlechtický erb. Kuronská šlechta se sice jeho novému jménu okatě smála a oficiální zápisy z dvorských rad potvrzují, že jeho snahu o získání vyššího úřadu nekompromisně zablokovala kvůli nečistému rodokmenu, ale tento moment ponížení v něm pouze zažehl neuvěřitelnou posedlost dokázat opak.

Od té chvíle byla Anna na Ernstovi psychicky závislá. Když v roce 1730 odjíždela do Ruska převzít carskou korunu, ruská šlechta se jí pokusila vnutit takzvané kondice , což byly podmínky, které drasticky omezovaly její carskou moc. Byl to právě rafinovaný Ernst Johann, kdo jí v zákulisí poradil, aby tyto papíry před zraky všech roztrhala a vyhlásila absolutistickou vládu. Tímto tahem definitivně zpečetil svůj osud. U příležitosti carské korunovace v květnu téhož roku se jeho podvod se změnou jména proměnil v oficiální realitu zapsanou do carských dokumentů. Z chudého pobaltského kluka, který se do paláce dostal díky prostopášnosti své sestry, se stal přes noc neoficiálním carem obrovského Ruska, který začal drancovat carskou pokladnu.

Když se pak v roce 1737 stal s pomocí ruského vlivu kuronským vévodou, kruh se uzavřel, a titíž hrdí šlechtici, kteří mu dříve upírali i nejnižší úřad, před ním museli v prachu klečet jako před svým novým legitimním pánem.

Anna Ivanovna žila v Mitavě v jakémsi polozapomenutém vyhnanství. Jako neteř Petra Velikého byla provdána za kuronského vévodu, který však zemřel pouhých několik týdnů po svatbě. Mladá vdova zůstala v cizím, nepřátelském prostředí, obklopená kuronskou šlechtou, která jí nedůvěřovala, a pod neustálým dohledem ruského carského rezidenta Bestuževa-Rjumina , který byl zároveň jejím tehdejším milencem a faktickým vládcem nad její peněženkou i životem. Anna trpěla samotou, nedostatkem financí a neustálým politickým tlakem ze všech stran.

V této atmosféře izolace se v jejím životě objevil Ernst Johann, kterému v té době pomohla jeho sestra, dvorní dáma kněžny. Biron si byl velmi dobře vědom, že Bestužev-Rjumin drží všechny otěže moci, a proto nezačal otevřeným bojem, ale tichou, nenápadnou prací. Začal Anně nabízet služby, které mocný ruský rezident považoval za podřadné. Ernst Johann měl neobyčejný cit pro detaily a organizační talent, takže se brzy ujal správy jejích soukromých financí, dohlížel na chod palácové kuchyně, organizoval její oblíbené hony a s naprostou samozřejmostí vyřizoval i ty nejnudnější úřední pochůzky.

Jeho oddanost hraničila s fanatismem. Kdykoli Anna projevila sebemenší přání, Biron ho splnil ještě dřív, než ho stihla doříct. Když potřebovala peníze, dokázal z poloprázdných pokladnic vyždímat poslední groše, když toužila po rozptýlení, sehnal nejlepší koně a lovecké psy. Pro osamělou vévodkyni se stal zosobněním spolehlivosti v moři intrik. Tento chladný kalkul se brzy protnul s Anninou psychickou potřebou mít vedle sebe někoho, o koho se může opřít a kdo jí nebude neustále diktovat podmínky jako Bestužev. Netrvalo dlouho a Biron vytlačil starého rezidenta nejen z vládních komnat, ale i z vévodčiné ložnice. Aby si však pojistil své místo na dvoře a uklidnil mravokárné hlasy, neváhal se formálně oženit s Anninou neatraktivní a oddanou dvorní dámou Benignou von Treyden, čímž vytvořil bizarní, ale dokonale funkční trojúhelník, který mu zaručoval absolutní nedotknutelnost.

manželka Ernsta Benigna

Skutečný politický zázrak pro Ernsta nastal v roce 1730. Ruský car Petr II. nečekaně zemřel bez dědiců a tamní Nejvyšší tajná rada hledala na trůn poddajnou loutku. Volba padla na Annu Ivanovnu s podmínkou, že podepíše omezující ústavní body. Anna souhlasila, ale jakmile dorazila do Petrohradu, za Bironovy tiché asistence a s podporou gardy tyto podmínky veřejně roztrhala a prohlásila se samovládnou carevnou.

V ten moment se Bironův životní podvod se změnou jména proměnil v oficiální, carským dekretem stvrzenou realitu. Z neuznaného Bührena se stal nejmocnější muž ruského impéria, jehož slovo mělo váhu zákona. Když se pak v roce 1737 uvolnil kuronský trůn, Biron se vrátil do Mitavy nikoli jako prosebník, ale jako triumfující vládce. Ruské bajonety rozestavené kolem sněmovny nenechaly kuronské aristokraty na pochybách, co se od nich žádá. Ti samí hrdí šlechtici z rodů Medemů a Keyserlingů, kteří před lety sepsali oficiální protesty proti tomu, aby jim vnuk podkoního vůbec směl sloužit, nyní museli v prachu ponížení ohnout hřbety a zvolit Ernsta Johanna von Birona svým legitimním vévodou a pánem.

Vztah mezi carevnou Annou Ivanovnou a Ernstem Johannem von Bironem byl v tehdejším Petrohradě veřejným tajemstvím a zároveň nejpevnější politickou osou celého ruského impéria. Nešlo o obyčejný románek panovnice a jejího poddaného, ale o naprostou oboustrannou závislost, která trvala až do carevniny smrti. Anna byla povahou líná, hluboce nejistá a politické záležitosti ji unavovaly. V Bironovi nalezla muže, který za ni převzal veškerou tíhu vládnutí, zatímco ona se mohla oddávat svým bizarním zábavám, jako bylo střílení ptáků z oken paláce, sledování zápasů trpaslíků nebo organizování monstrózních maškarních bálů.

Ernst a jeho zamilovaná carevna Anna

Když se Ernst Johann von Biron oženil, se svou manželkou Benignou Gottliebe splodil celkem tři děti. Jejichž životy byly od samého počátku pevně svázány s nejvyšší ruskou politikou a neobvyklými poměry u carského dvora. A to byl hlavní důvod, proč celá jeho rodina obývala komnaty v bezprostředním sousedství ložnice carevny Anny Ivanovny a také proč se tímto zásadně ovlivnilo dětství i dospívání všech sourozenců. Carevna k nim projevovala nevídanou náklonnost, zahrnovala je luxusem a dary na státní útraty, což v tehdejším Petrohradě vyvolávalo vlnu spekulací i skryté závisti.

Nejstarším synem byl Petr von Biron, který se narodil v roce 1724. Jako prvorozený syn mocného favorita byl předurčen k velké politické kariéře. Carevna Anna ho od dětství protežovala a zajistila mu prestižní postavení v armádě i u dvora. Petr později po svém otci zdědil titul kuronského vévody. Pro české prostředí je tento muž obzvláště zajímavý, protože zakoupil náchodské panství a stal se otcem Kateřiny Vilelmíny Zaháňské, kterou česká veřejnost dobře zná jako paní kněžnu z románu Babička od Boženy Němcové. Petr byl známý svým zájmem o umění a kulturu, ale také komplikovaným osobním životem, který provázelo několik manželství.

Jedinou dcerou v rodině byla Hedvika Alžběta von Biron, narozená v roce 1727. Vzhledem k postavení svého otce získala prestižní úřad nejvyšší dvorní dámy carevny Anny Ivanovny, což jí zajišťovalo obrovský vliv v tehdejším společenském životě paláce. Její život však nebyl jednoduchý. Byla považována za méně půvabnou a potýkala se s tělesným handicapem, což z ní dělalo terč palácových drbů. Později, po pádu rodiny a následném omilostnění, se provdala za ruského šlechtice barona Čerkasova, čímž se pokusila stabilizovat své postavení v ruské společnosti.

Nejmladším dítětem byl syn Karel Ernst von Biron, který přišel na svět v roce 1728. Jeho narození doprovázely ty nejhlasitější spekulace v celém impériu. Vzhledem k tomu, že Bironova manželka byla v té době těžce nemocná a carevna Anna byla do Birona bezhlavě zamilovaná, u dvora se šeptalo, že Karel Arnošt je ve skutečnosti tajným synem samotné panovnice. Tomu nahrával i fakt, že carevna chlapce až nezdravě rozmazlovala a odmítala se od něho byť jen na krátkou dobu odloučit. Oficiálně však Karel zůstal synem Bironovy choti. V dospělosti dosáhl hodnosti generálmajora v ruské armádě a stal se zakladatelem slezské linie rodu Bironů, která vlastnila majetky v oblasti Sycova. Právě když se Bironovi narodil nejmladší syn Karl Ernst, v Petrohradě se okamžitě rozšířily zvěsti, že jeho skutečnou matkou je samotná Anna Ivanovna. Svědčila o tom i nevídaná péče, kterou carevna chlapci věnovala; spal v její ložnici, zahrnovala ho nejdražšími dary a v podstatě ho vychovávala jako vlastního prince. Bironova oficiální manželka Benigna přitom celou situaci tiše snášela a dál vystupovala jako oddaná přítelkyně carevny, což u dvora vytvářelo sice groteskní, ale pro Birona naprosto bezpečné rodinné zázemí.

Zatímco Anna se bavila, Biron pevnou rukou vládl Rusku. Toto desetileté období vstoupilo do ruských dějin pod temným názvem bironovščina. Biron jako cizinec Rusy hluboce opovrhoval a obklopoval se výhradně pobaltskými Němci. Každý náznak odporu nebo kritiky vůči jeho osobě trestal s chladnou krutostí. Carská tajná kancelář pracovala na plné obrátky. Tisíce ruských šlechticů i obyčejných lidí skončily na popravišti nebo byly s vyříznutými jazyky poslány do vyhnanství na Sibiř. Biron si podmanil státní pokladnu a začal bezostyšně hromadit majetek, který neměl v tehdejší Evropě obdoby. Jeho slabostí se stali ušlechtilí koně, pro které nechal postavit luxusní mramorové stáje, a drahé kameny, jimiž byl přímo posedlý; drahokamy z carského pokladu si nechával všívat i do svých každodenních šatů.

palác von Birona v Jelgavě

Když se v roce 1737 stal s pomocí ruského vlivu kuronským vévodou, rozhodl se, že své rodné zemi, která jím kdysi opovrhovala, ukáže svou novou velikost v té nejhmatatelnější podobě. Do Kuronska vyslal carského architekta Bartolomea Rastrelliho, mistra barokní pompéznosti. Na místě bývalých skromných usedlostí nechal Biron vybudovat dva megalomanské paláce. Zámek v Mitavě a letní rezidenci Rundāle. Na těchto stavbách pracovaly tisíce dělníků a ruských vojáků, materiál se dovážel z celého impéria a interiéry byly obloženy nejjemnějším štukem, zlatem a zrcadly. Měl to být věčný památník muže, který začínal jako chudák s hliněnou podlahou a skončil jako suverénní evropský vládce.

letní rezidence Rundale

Tato éra absolutní moci se však nečekaně otřásla v základech na podzim roku 1740. Carevna Anna Ivanovna vážně onemocněla. Na smrtelné posteli, sužovaná bolestmi a strachem o Bironovu budoucnost, podepsala dekret, kterým ho jmenovala regentem Ruska za svého teprve dvouměsíčního nástupce, Ivana VI. Tím mu odevzdala vládu nad celou říší i po své smrti. Když 28. října 1740 carevna vydechla naposledy, Biron dosáhl absolutního vrcholu. Stal se oficiálním regentem ruského impéria, před nímž se musela sklonit i ta nejstarší ruská knížata. Netušil však, že bez ochranných rukou své carevny je jeho moc jen křehkou iluzí a že nenávist, kterou kolem sebe celá léta rozséval, se již brzy promění v ničivou bouři.

Roli regenta si Biron stihl užít pouhé tři týdny absolutního triumfu. Ruská aristokracie a armádní špičky, které po celé desetiletí tiše snášely nadvládu cizince a s hrůzou sledovaly čistky v bironovščině, nehodlaly dopustit, aby tento kuronský povýšenec vládl impériu i nadále. V čele spiknutí stanul polní maršál Burkhard Christoph von Münnich, Bironův dlouholetý spojenec, který v něm nyní viděl největší překážku pro své vlastní ambice.

Vše se odehrálo v tichosti během mrazivé noci na devátého listopadu roku 1740. Münnich nechal obklíčit Bironův palác věrnými vojáky Preobraženského pluku a jeho pobočník, podplukovník Christoph Hermann von Manstein, pronikl s oddílem granátníků až do regentovy ložnice. Biron, který spal po boku své manželky Benigny, se probudil do temnoty plné chřestících zbraní. Okamžitě pochopil, co se děje, a projevil svou divokou, dravou povahu; začal s vojáky zuřivě bojovat, kousal je a rval se s takovou silou, že ho granátníci museli zabalit do peřin, aby ho vůbec dokázali znehybnit. Polonahého, spoutaného a zmláceného regenta pak vlekli chladnými palácovými chodbami do přistavených saní. V tu samou noc byla zatčena i celá jeho rodina a všechny jeho milované šperky a obrovský majetek byly okamžitě zkonfiskovány ve prospěch carské koruny.

Následoval rychlý a nemilosrdný soud. Vyšetřovací komise prošla všechny úřední záznamy, Bironovy finanční machinace i rozsudky smrti, které za své vlády podepsal. Rozsudek zněl jednoznačně: trest smrti čtvrcením. Nová regentka Anna Leopoldovna však nakonec trest zmírnila a Birona poslala do doživotního vyhnanství. Muž, který ještě před měsícem ovládal největší říši světa, byl nucen odcestovat do chladného a pustého Pelymu na Sibiři. Zde, v provizorním dřevěném domě, který pro něho paradoxně navrhl sám maršál Münnich, musel snášet drsné sibiřské mrazy a úplnou izolaci. Kruh se uzavřel. Biron se ocitl v ještě hlubší bídě a opovržení než v dobách svého mládí v Královci a Mitavě. Jeho megalomanské paláce v Kuronsku zůstaly nedostavěné a opuštěné, okna vytlučená a sály prázdné, jako memento jeho zničených snů.

Když na ruský trůn o dvacet let později usedla Kateřina II. Veliká, rozhodla se využít Birona jako politickou šachovou figurku proti polskému vlivu v Pobaltí. V roce 1762 ho plně rehabilitovala a vrátila mu titul kuronského vévody. Starý, zlomený a sedmdesátiletý Biron se vrátil do Mitavy, kde ho tamní šlechta musela znovu, byť s obrovskou nevolí, přijmout. Ernst Johann strávil poslední roky života dokončováním svých paláců Rundāle a Mitava, v nichž se snažil obnovit lesk své zašlé slávy. Když v roce 1772 v Mitavě zemřel, zanechal po sobě sice stabilizované vévodství, ale také rodovou historii plnou krve, intrik a bezohledného kariérismu, s níž se musely vyrovnat následující generace. Toto složité, pohádkově bohaté, ale stínem minulosti zatížené dědictví nakonec přešlo na jeho syna Petra a posléze i na jeho vnučku Kateřinu Vilhelmínu Zaháňskou, která si do svého života odnesla nejen babiččinu touhu po hlubokém citu, ale i dědečkovu neústupnou vůli a hrdost.

Jméno Ernst von Biron se stalo synonymem pro strmý vzestup z pozice milence panovnice až na vrchol ruské moci, po němž však následoval tvrdý pád do sibiřského vyhnanství. Když však pán Bůh pekl oplatky, měl Ernst von Biron neuvěřitelnou kliku, protože ho carevna Kateřina II. Veliká po dvaceti letech plně rehabilitovala a vrátila mu titul kuronského vévody. Starý a zlomený muž tak mohl dožít na svých palácích a zanechat po sobě pohádkově bohaté, byť krví a intrikami zatížené dědictví, které nakonec převzala i jeho slavná vnučka Kateřina Vilhelmína Zaháňská.

bm

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kateřina_Vilemína_Zaháňská

https://www.stoplusjednicka.cz/katerina-vilemina-zahanska-pani-knezna-z-ratiborickeho-zamku

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11346647457-bozena/0/74904-zahanska-katerina-vilemina/

https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/katerina-vilemina-zahanska-1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuronsko

https://de.wikipedia.org/wiki/Jelgava

https://latvia.jewishgen.org/history-and-geography/history-of-latvia-and-courland

https://www.britannica.com/place/Courland

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=27:biron-petr&Itemid=108&lang=cs

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bironové

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_Johann_von_Biron

https://www.aurea.cz/en/encyklopedie/anna-ivanovna/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Biron

https://en.wikipedia.org/wiki/Pyotr_Bestuzhev-Ryumin